Č. 3268.

Školství: Rodičům nepřísluší právní nárok, aby jejich děti byly připuštěny k hospitaci na státní škole střední.
(Nález ze dne 20. února 1924 č. 2508).
Věc: Karel P. v Ch. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Ant. Prchlík) o hospitaci dcery na státním ústavě středoškolském.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost Karla P., advokátního úředníka v Ch., aby jeho dcera Jiřina P., abiturientka dívčího lycea v Ch., směla se zúčastniti po dva roky jako hospitantka při vyučování v VII. a VIII. třídě stát. reál. gymnasia v Ch. a doplniti tak svoji způsobilost pro složení maturitní zkoušky na jmenovaném gymnasiu, zamítl žal. úřad rozhodnutím ze 14. října 1922, kteréž bylo straně intimováno bez odůvodnění. Když Karel P. opětoval svoji žádost, podotýkaje, že mu důvody zamítavého rozhodnutí nebyly oznámeny, byly z nařízení zšr-y v Praze žadateli ony důvody intimovány spolu s dotazem, zdali i po jejich seznání trvá na své opětované žádosti. Důvody uvádějí, že podle platných předpisů lze připustiti k hospitování v některých .předmětech toliko zapsané privatisty (privatistky) nebo žáky mimořádné, ale v daném případě nejde o privatistku ani o žákyni mimořádnou. Žadatel vzav důvody na vědomí prohlásil, že na své žádosti trvá. Na to žal. úřad rozhodnutím ze 4. prosince 1922 žádost znovu zamítlo a výrok byl st-li intimován bez udání důvodů.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vycházejíc z názoru, že st-li přísluší právní nárok na to, aby jeho dcera, která nemůže splniti podmínky pro pravidelné přijetí do VII. neb VIII. třídy stát. reál. gymnasia, byla připuštěna jakožto hospitantka t. j. mimořádná žačka, zúčastňující se v ústavu jen posloucháním školního vyučování (výn. ministerstva kultu a vyučování z 19. ledna 1909 č. 96), namítá, že odepřením tohoto připuštění v tomto svém nároku byla dotčena. Avšak st-1 uvedeného nároku neodvozuje z nějakého positivního předpisu, nýbrž spokojuje se s tím, že poukazuje k tomu, že jediná prý v této věci vydaná norma, t. j. výnos min. škol. a nár. osvěty z 2. listopadu 1921 č. 102818 věst. č. 158 tohoto nároku nevylučuje.
Po názoru nss-u nelze právem tvrditi, že by existoval právní nárok rodičů, aby jejich děti byly připuštěny k hospitaci na středoškolském ústavu státním.
Vyslovilť sice nss ve svém nál. Boh. 930 adm. právní zásadu, že každý, kdo náleží do kruhu osob. jichž potřebám veřejný ústav má sloužiti a jenž splní předpoklady příslušnými předpisy žádané aneb z věci samé plynoucí, má subjektivní nárok, aby on, resp. jeho děti byly připuštěny k návštěvě stát. gymnasia, když jsou splněny podmínky pro přijetí stanovené. Tento svůj názor opřel nss o normu zákonnou povahu mající, kterouž jest organisační osnova pro gymnasia a reálky schválená cís. nař. ze 16. září 1849 č. 393 ř. z. (§§ 59 a násl.) a to přihlížeje zejména k tomu, že tu proti odepření připuštění žáka k návštěvě ústavu straně přiznává se právo odvolati se k zšr-ě. Avšak právě z § 59 č. 1 a 2 i §§ 60 a 61 leg. cit. vysvítá, že se může strana odvolati jen proti odepření přijetí žáka, a to, jak cit. č. 1 § 59 výslovně uvádí, jen proti přijetí pravidelnému; jde zřejmě o žáky řádné ať do školy docházející či privatisty, podrobené i zkoušení, při kterýchž se zjišťuje znalost předmětů podle ustanovené pro příslušnou třídu osnovy. Tací žáci musí vyhověti přesně ustanoveným podmínkám pro přijetí do prvé neb určité vyšší třídy ústavu (§ 50 č. 1 a §§ 60 a 61). Naproti tomu v § 65 organisační osnovy obsaženo jest zákonné pravidlo týkající se přijímání žáků mimořádných, mezi něž náležejí žáci, kteří nebyli pravidelně, jak svrchu podotčeno, přijati, tudíž i takoví, již se zúčastňují jen posloucháním školního vyučování, bez účastenství na zkouškách t. j. právě t. zv. hospitanti. Podle vyřčeného zákonného pravidla smí se díti přijímání takových žáků toliko výjimkou z platné zásady, že jich nelze přijmouti a v důsledku toho proti odepření přijetí zákon nějakého opravného prostředku nepřiznává. Předpis cit. § 65 žádnou pozdější, zákonnou moc mající normou nebyl změněn, naopak četné pozdější ministerské výnosy jej opakují resp. předpokládají neb alespoň nic jemu se příčícího nenormují (výn. býv. min. kultu a vyučování ze 4. srpna 1853 č. 6750, z 1. července 1859 č. 9846 a z 27. února 1870 č. 50355 i výn. min. školství ze 14. června 1919 č. 25819, z 24. dubna 1920 č. 21334, věstník č. 52 i z 2. listopadu 1921 č. 102818 věst. č. 158).
Nepřísluší-li však st-li právní nárok, na jehož základě stížnost brojí proti nař. rozhodnutí, jest stížnost bezdůvodná, nebylo třeba obírati se dalšími jejími námitkami a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 898-900.