NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16661.

Dokud nebylo schovateli soudem přímo uloženo vydání uschované věci, není schovatel oprávněn bez ukladatelova svolení vydati uschovanou věc výkonnému orgánu při výkonu zatímního opatření vydaného proti třetí osobě. Učiní-li tak přece, jest jej uznati povinným k vydání věci ukladateli, nenamítal-li nemožnost vrácení věci.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1938, Rv I 1764/36.)
Žalobce dal koncem roku 1933 žalované zasílatelské firmě do uschování nábytek. Poté žalovaná vydala některé z uložených u ní věcí soudnímu vykonavateli při výkonu zatímního opatření povoleného usnesením okresního soudu civilního v P. firmě G. k zajištění jejího nároku proti ing. Dr. L., od něhož žalobce nábytek koupil. Tvrdě, že žalovaná věděla, že on je vlastníkem nábytku, který dal do úschovy, domáhá se žalobce na žalované firmě vydání věcí daných jí do úschovy. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Důvody: V souzeném případě převzala žalovaná zasílatelka do úschovy nábytek. Jest ji tudíž pokládati za schovatelku a posuzovati věc podle předpisů (§§ 957 a další obč. zák.) o smlouvě schovací a nikoliv dle ustanovení obchodního zákona o spedici (rozh. č. 3068 Sb. n. s.). Podle § 957 obč. zák. se k vzniku schovací smlouvy vyžaduje odevzdám. Ze smlouvy schovací je odpověden schovatel pouze ukladateli, nikoliv též vlastníku věci. Jejím předmětem mohou býti i věci, jež nepatří ukladateli. Není proto rozhodující pro posouzeni rozepře, zda uschované věci patřily žalobci či firmě G. (rozh. č. 2462 Sb. n. s.). Je tedy schovatel ve smluvními poměru jen s ukladatelem a jen ten jest oprávněn domáhá ti se vydání uschovaných věcí. Přes to však se v souzené věci nemůže domáhati vrácení svršků. Žalovaný schovatel vydal totiž svršky ze své úschovy hledě na usnesení okresního soudu civilního v P., jímž bylo povoleno prozatímní opatření, a to při výkonu tohoto opatření dne 25. ledna 1934. Uvedenými usnesením byla totiž firmě G. k zajištění vlastnických' nároků nikoliv proti žalované, nýbrž proti ing. Dr. L. povolena podle § 381 ex. ř. zatímní opatření uschováním a správou svršků, o něž jde, tedy prostředky podle § 382 č. 1, 2 ex. ř., jež by byly dovoleny jen proti odpůrci ing. Dr. L., nikoli však proti žalované, která jako osoba třetí měla svršky v detenci a u níž byla možná dle § 382 č. 7, ex. ř. jen obstávka nároku na vydání, kdyby byl ing. Dr. L. ukladatelem nábytku. Tomuto usnesení neodporovali a nepodali rekurs ani ing. Dr. L., ani žalobce z důvodu nepřípustností prostředků podle § 381 č. 1, 2 ex. ř. proti žalované jako osobě třetí a usnesení) nabylo právní moci. Nebylo tedy bezdůvodné vydání svršků o něž jde, osobě jiné, když ta si vymohla soudní opatření, a žalovaná neporušila povinnosti § 961 obč. zák. jí uložené podrobením se soudnímu příkazu, když žalobce sám v příslušném řízení nedovedl dosíci toho, co nyní žádá, aby učinila v příslušném řízení tehdy nezúčastněná žalovaná. Tvrdil-li tedy žalobce ve sporu toliko, že vydání svršků bylo bezdůvodné, namítala a také dokázala žalovaná, že je vydala bezdůvodně.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Odvolací soud pokládá za nesporné, že žalobce dal žalované svrchu uvedené movité věci do úschovy a že ta je vydala soudnímu výkonnému orgánu na základě usnesení, jimiž firmě Emil G. bylo proti ing. Dr. Oskaru L. povoleno zatímní opatření uschováním a správou svršků, daných Dr. Oskarem L. žalované firmě do úschovy, jejichž seznam se shoduje s věcmi v rozsudku uvedenými. Odvolací soud doličuje správně, že jest sporný případ posuzovati podle ustanovení o smlouvě schovací a správně také uvádí, že uvedeným zatímním opatřením bylo povoleno firmě Emil G. uschování a správa sporných svršků k zajištění jejich vlastnických nároků nikoliv proti žalované (ani proti žalobci), nýbrž proti ing. Dr. L.; že prostředky uvedené v § 382 č. 1, 2 ex. ř. byly přípustné jen proti Dr. L. (neboť odst. č. 1 a 2 § 382 ex. ř. výslovně se vztahují jen na svršky, nalézající se v úschově ohrožené strany), nikoliv proti žalované, jež ony svršky měla ve své detenci jako osoba třetí, proti níž by byla bývala dovolena jen obstávka podle § 382 č. 7 ex. ř. Přes to má však odvolací soud za to, že se žalobce nemůže s úspěchem domáhati: na žalované firmě vrácení oněch svršků, protože usnesení o povolení zatímního opatření nabylo formálně moci' práva a žalovaná prý neporušila povinnosti § 961 obč. zák. jí uložené, když se podrobila soudnímu příkazu zatímním opatřením' udělenému.
Tento názor je právně mylný. Ono zatímní opatření neobsahovalo soudního příkazu řízeného na žalovanou firmu, jímž by přímo byla bývala dotčena. Bylo pouze povoleno firmě Emil G. uschování a správa věcí u žalované uschovaných a zakázáno ing. Dr. L. zcizení a zastavení těchto věcí. Žalovaná firma je proto podle obdoby § 262 ex. ř. nemusila vydati výkonnému orgánu, dokud jí to soudem' nebylo přímo uloženo, což se mohlo státi teprve po zabavení nároku žalobcova na vydání těchto věcí (§§ 325 a násl. ex. ř.), po případě na základě zatímního opatření proti žalobci jako'odpůrci vydaného. Nebyla-li však podle zákona nucena ony věci vydati, porušila žalovaná svou povinnost uschovatele, když je bez nutnosti a bez ukladatelova svolení vydala třetí osobě a je povinna je vrátiti (§§ 961, 962, 965 obč. zák.). Ježto žalovaná firma nenamítala nemožnost plnění anebo vrácení uvedených věcí, ani nenamítala, že by některé z předmětů v žalobě uvedených jí do úschovy odevzdány nebyly, bylo žalobnímu návrhu vyhověti, pokud jde o první alternativu žalobního petitu.

Citace:

č. 16661. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 140-142.