NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2284.

I když manželka svémocně opustila manželské společenství, může se vlastnickou žalobou domáhati, by vydány jí byly věci, jež jí patří a jež nelze považovati za věno.
(Rozh. ze dne 14. února 1923, R I 118/23.)
Opustivši společnou domácnost, žalovala manželka za trvání manželství manžela o vydání věcí, jež byla do manželství přinesla. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dle §u 92 obč. zák. jest manželka povinna s manželem ve společné domácnosti žíti, jemu dle sil svých v hospodářství pomáhati a opatřením ohledně domácnosti se podvoliti, a dle §u 93 obč. zák. nesmějí se manželé o své újmě rozejíti a bez svolení a souhlasu soudu manželské spolužití svémocně zrušovati. Žalobkyně byla s návrhem na prozatímní opatření odděleným bydlištěm po dvakráte zamítnuta a nebyla proto oprávněna vzhledem k ustanovení §§ 92 a 93 obč. zák. ze společné domácnosti manželovy se odstěhovati. Tento stav, vyvolaný svémocným jednáním strany žalující, neodpovídá právním poměrům, zejména je v přímém rozporu s rozhodnutím soudu, jímž oddělené bydliště žalobkyni povoleno nebylo. Žalovaný není povinen manželce, která svémocně, protizákonně, ho opustila, vydati věci, které do manželství přinesla а k nimž žalovanému dle §u 1227 obč. zák. právo užívání přísluší. Povinnost žalovaného manžela k vydáni žádaných věcí, žalobkyni do společné domácnosti vnesených, nastati by mohla teprve po právoplatném rozhodnutí sporu o rozvod. Tento spor však dosud rozhodnutý není a nemůže soud nyní, když dosud manželský svazek stran trvá, rozhodovati již o tom, zda a co žalovaný manžel své žalující manželce jest povinen vydati. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a věc znovu rozhodl. Důvody: Prvý soud zamítl žalobní nárok poukazem na ustanovení §u 1227 obč. zák., který však nesprávně vykládá tak, že žalovanému příslušelo požívací právo ke všem věcem, které žalobkyně do společné domácnosti přinesla. Takový výklad jest v přímém odporu s ustanovením zákona, dle něhož přísluší manželi, pokud trvá manželské společenství, požívací právo k němu a jeho přírůstku, ba přiznává se mu přímo vlastnictví k hotovým penězům, odstoupeným pohledávkám a věcem spotřebitelným, jsou-li manželi jako věno odevzdány. Ale vše to platí právě jen o věnu a tu zjištění prvého soudu neposkytují vůbec podkladu pro to, by věci, jejichž vydání žalobkyně vymáhá, pokládány byly za věno. Neníť vše, co manželka do společné domácnosti přinese, po zákonu věnem, nýbrž toliko to, co bylo manželi k ulehčení nákladů spojených s manželským společenstvím odevzdáno nebo přislíbeno. I kdyby se připustilo, že snad lze předpokládati takový úmysl stran při zařízení domácnosti a hospodářství, není-li z jiných důvodů předpoklad ten vyloučen, nelze toho naprosto uznati u věcí, sloužících toliko osobnímu užívání manželčinu a netvořících potřebu společné domácnosti. Ostatně žalovaný ani sám netvrdí, že mu věci byly jako věno odevzdány; prohlašuje je za výbavu, o níž neplatí ustanovení §u 1227 obč. zák., jak jest patrno z rozdílu, který činí zákon mezi věnem a výbavou v §u 1231 obč. zák., takže jeho odvolání se na toto ustanovení není odůvodněno tím, co ve sporu přednesl, právě tak jako zcela bez významu jest poukaz na § 758 obč. zák., jednající o posloupnosti dědické na případ smrti a netýkající se nijak poměrů za trvání manželství, tím méně pak po jeho rozvodu hledíc k §u 759 obč. zák. Poněvadž žalobkyně domáhá se také dodání věcí, které očividně slouží její osobní potřebě, a žalovaný, nepopíraje její právo vlastnické, nepřiznává, že věci jsou v jeho držení, není zjištěno, čeho třeba k rozhodnutí o žalobním nároku dle §u 369 obč. zák. a bylo nutno dle §u 496 c. ř. s. rozsudek zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekursními vývody nebylo vyvráceno správné, věci a zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. Zjištění soudu prvé stolice neposkytují dostatečného podkladu pro to, by věci, jichž vydání se žalobkyně domáhá žalobou, pokládány byly za věno, ve příčině kterého by arci platil § 1227 obč. zák., jehož ustanovení se v prvé stolici nedostalo správného výkladu. Z povahy věcí, o které běží, dlužno právem usuzovati, že slouží namnoze osobnímu užívání manželčinu a že netvoří potřebu společné domácnosti. Sejde tedy na tom, když věci ty, ať už některé ať všechny, za věno považovány býti nemohou, když si ohledně nich žalobkyně své vlastnictví zachovala, aby tyto okolnosti pro posouzení rozepře rozhodné, jak odvolací soud právem uznává, byly náležitě vyšetřeny a probrány. Když se tak v prvé stolici nestalo, odvolací soud právem v této vadě spatřuje nedostatek, v §u 496 čís. 3 c. ř. s. uvedený. Bylo-li žalováno dle §u 369 obč. zák., jest procesnímu soudu nejprve se obírati žalobním základem právním a v druhé řadě teprve okolnostmi žalobní nárok po zákon zrušujícími, jichž projednání odvolacím soudem v napadeném usnesení s hlediska §u 499, odstavec druhý c. ř. s. pro soud prvé stolice závazné vyloučeno nebylo. Na váhu padá zajisté a žalobkyni svědčí, že žalobce sám prohlašuje věci ty za výbavu a nikoliv za věno. Jsou-li výbavou — a to právě se podle zjištění prvé stolice nedá určiti — nemůže ohledně nich použito býti §u 1227 obč. zák., na němž prvá stolice své zamítavé rozhodnutí zbudovala.

Citace:

Čís. 2284. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 276-278.