Čís. 4367.

Skutečnosti ve smyslu §u 1330 obč. zák. jsou nejen události, nýbrž i osobní vlastnost někoho, tudíž i náchylnost a pohotovost jeho k činům příčícím se ať zákonu, ať dobrým mravům.

(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, Rv I 1393/24).
Žalobce, inž. Richard P., byl chefem inženýrem u fy K. Kancelářský úředník téže fy Jaroslav R. nabídl se žalovanému, že mu bude sdělovati úřední tajemství své firmy. Když se R. dostavil poprvé k žalovanému a sdělil mu, že jest od firmy Κ., řekl prý žalovaný: »To jsem si ale hned myslel. Jest dobře, že jste předešel inž. P-а (žalobce), neboť, kdybych chtěl, byl by u mne již zítra«. Žaloba, domáhající se na žalovaném odvolání nařčení, jakoby žalobce inž. Richard P., kdyby žalovaný chtěl, byl s to, prozraditi obchodní tajemství svého zaměstnavatele konkurenci a uveřejnění toho ve všech pražských denících na náklad žalovaného, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Po náhledu soudu odvolacího není zažalovaný výrok »To jsem si ale hned myslel. Je dobře, že jste předešel ing. P-а, neboť, kdybych chtěl, byl by u mne již zítra«, i kdyby se pokládal za zjištěný, způsobilým, aby odůvodnil po rozumu §u 1330 obč. zák. žalobní návrh, směřující pouze k odvolání udánlivého nařčení. Z textování §u 1330 obč. zák., jak bylo III. dílčí novelou k obč. zákonu zvoleno, plyne, že lze žádati za odvolání pouze v případě druhého odstavce §u 1330 obč. zák., který předpokládá, že jde o rozšiřování skutečností, jež jsou způsobilé, by ohrozily úvěr, výdělek nebo hospodářský zdar jiného. Žalobce však ani netvrdí, že by žalovaný byl v inkriminovaném výroku rozšiřoval o žalobci skutečnosti konkrétní, znění onoho výroku jest rázu zcela všeobecného, postrádá konkrétních skutečností, žalobní návrh obsahuje ovšem skutečnosti, které však jsou pouhou konstrukcí žalobcovou, odvozovanou z onoho výroku, a vkládá do výroku toho skutečnosti, které v něm nejsou obsaženy. Onen výrok jest jen dohadem, že by žalobce něco učinil, jest jen úsudkem, kritikou povahy žalobcovy, ne však skutečností. Proto nelze z výroku toho rázu povšechného dovozovati po rozumu §u 1330 obč. zák. závazek žalovaného odvolati výrok rozsudkem vyneseným k civilní žalobě. Pokud by pak mohlo se snad usuzovati na nějaký čin trestný spáchaný urážkou na cti, lze snad požadovati odvolání cestou trestní, nikoli však pořadem práva civilního (arg. prvý odstavec §u 1330 obč. zák. a contrario). Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce, ježto nelze souhlasiti s ním u výkladu slova »skutečnost«, přicházejícího v první větě druhého odstavce §u 1330 obč. zák. Odvolací soud vykládá pojem skutečnosti příliš úzce, omezuje jej na události a vylučuje přítomné stavy. Skutečností je též osobní vlastnost někoho, tudíž i náchylnost a pohotovost jeho k činům, příčícím se ať zákonu ať dobrým mravům. Výrok, v žalobě uvedený, odpovídá-li pravdě, jest proto sdělením (sr. třetí větu druhého odstavce §u 1330 obč. zák.) skutečnosti, že žalobce je pohotově, na žádost neb vyzvání žalovaného prozraditi obchodní tajemství své firmy, jak učinil R., jenž ho jen předešel. Nejde tu o pouhý dohad neb úsudek, nýbrž o tvrzení skutečnosti dostatečně určité (konkrétní), by bylo ji zahrnouti pod pojem skutečnosti §u 1330 obč. zák., a jejíž pravdivost nebo nepravdivost byly žalovanému zajisté známy. Odvolací soud nezabýval se odvoláním po stránce další, zejména po stránce skutkové, takže nelze dovolacímu soudu rozhodnouti o dovolání bez případného doplnění odvolacího řízení probráním dalších důvodů odvolacích.

Citace:

č. 12480. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 706-708.