NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 5017.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.).
Družka nájemcova není příslušníkem jeho rodiny ve smyslu §u 6 (2) zákona.
(Rozh. ze dne 5. května 1925, Rv I 705/25.)
V žalobcově domě měl najatý byt Jan C. Ten se vystěhoval a v bytě zůstala žalovaná, jež sdílela dosud s Janem C-em společnou domácnost. Žalobu o vyklizení bytu procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že se na žalovanou vztahuje předpis §u 6 (2) zákona na ochranu nájemců. Odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelčino mínění, že se sporné věci nedostalo v odvolacím rozsudku výkladem předpisu §u 6 (2) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. správného právního posouzení, a že je z té příčiny opodstatněn dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., dovolací soud nemůže sdíleti. Byť i neměl zákon, mluvě v onom předpisu o »rodině«, na mysli rodinu po rozumu §u 40 obč. zák., totiž rodinu jako kmenové rodiče se všemi jejich potomky, tedy jako kmen (§ 42 obč. zák. — parentelu, stirps) — vždyť zákon vyrozumívá rodinou nejenom manželské (§§ 44, 161 obč. zák.), nýbrž i nemanželské příbuzenství (§§ 40, 65, 165—171, 754, 756, 763 obč. zák.), přece jen jest zřejmo, že mluví-li shora citovaný předpis o sdílení společné domácnosti s rodinou a o příslušnících rodiny, a klade-li za předpoklad jeho použití »opuštění« společné domácnosti, — účtovati chce s hlediska sociální ochrany s bolestmi dnešní doby, kdy opuštění rodiny jejím živitelem není neslýchaným zjevem, a že předpisem tím chce zákon poskytnouti ochrany opuštěným příslušníkům jeho rodiny, kterým jeho odchod nemá býti dvojnásobně ztrpčen také ještě bezpřístřešností. Je tedy v předpisu tom míněna pouze rodina, ku které má ji opustivší zákonitou povinnost vyživovací, kterážto povinnost zahrnuje v sobě podle §u 672 obč. zák. také opatření bytu. Takového poměru se ovšem žalovaná nemůže dovolávati, byť i naznačovala v dovolání, že je družkou Jana С-a, třebas tvrdila, že družka jest ve mnohém směru postavena na roveň zákonité manželce a že poměr družky jest nápodoben rodinnému poměru, neboť dovolatelka, stavší se C-ovou družkou, nestala se tím ještě členem jeho rodiny, a proto jednak nelze, jednak ani není zapotřebí obírati se odpůrci dovolatelčinými tvrzenou, ale odvolacím soudem nezjištěnou, byť svědkem Janem С-ou potvrzenou okolností, že Jan C. je ženat a že, opustiv dovolatelku, navrátil se ku své manželce.

Citace:

č. 5017. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 884-885.