NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 4190.

Vnucený správce nemovitosti, o níž bylo po té zavedeno dražební řízení, jest oprávněn dáti výpověď z nemovitosti až do pravoplatného zastavení dražebního řízení nebo předání nemovitosti vydražiteli. Vypovídaný může ovšem proti výpovědi namítnouti vše, co by mohl namítnouti proti pronajímateli.
Vydražitel sám není k výpovědi oprávněn, dokud nebylo jeho vlastnické právo vloženo do pozemkové knihy.
(Rozh. ze dne 30. září 1924, Rv I 1325/24.)
Žalovaná firma měla najaty místnosti v nástavbě domu č. p. 8, k níž bylo uděleno stavební povolení po 27. lednu 1917. Na dům čp. 8 byla zavedena vnucená správa a vnucený správce Dr. Gustav B. zůstal jím i po té, když v dražebním řízení byl dům prodán firmě G. Proti výpovědi, dané žalované Drem Gustavem B-em, vznesla žalovaná námitky, k nimž procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, odvolací soud ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Soud odvolací sdílí názor prvého soudu, že firma G. jako vydražitelka domu, i když splnila všechny dražební podmínky, nebyla by aktivně legitimována k výpovědi do té doby, než její právo vlastnické bude intabulováno, neboť ze srovnání §ů 1120, § 1121, 431 obč. zák. a §u 156 druhý odstavec ex. ř. plyne zřejmě, že vydražitel nabývá tohoto oprávnění nikoliv dnem příklepu, nýbrž teprve knihovním zápisem práva vlastnického, kterýžto zápis dosud — jak nesporno — se nestal. Ale v tomto případě výpověď nedává vydražitel, nýbrž Dr. Gustav B. jako vnucený správce domu a vnucený správce dle ustanovení §u 111 ex. ř. jest nade vší pochybnost oprávněn k výpovědi nájemní smlouvy a jest věcí vypovídané strany, by v námitkách a ve sporu dokázala, že a z jakých důvodů jest výpověď nepřípustná. Pouhé tvrzení žalované strany, že nájemní smlouva, byvši uzavřena s knihovní vlastnicí domu na dobu do 31. ledna 1932, nepozbyla dosud platnosti a nemůže vydražitelem býti zrušena, jest bez významu, když se nikde nenamítalo a nedokazovalo, že a proč nemůže ani vnucený správce smlouvu výpovědí zrušiti. Vnucený správce Dr. В., jehož funkce dosud trvá, po názoru odvolacího soudu byl aktivně legitimován k výpovědi, této legitimace nepozbyl tím, že dům byl přiklepnut vydražitelce firmě G., neboť dle §u 161 ex. ř. dnem příklepu vnucená správa nezanikla, nýbrž přešla ve správu ve prospěch vydražitelův, který ostatně souhlas k výpovědi vnucenému správci výslovně dal, a není proto správným náhled prvého soudu o nedostatku aktivní legitimace vnuceného správce k výpovědi. Poněvadž jde o místnosti v nástavbě, k níž dáno stavební povolení po 27. lednu 1917, nemůže se vypovídaná strana dovolávati zákona o ochraně nájemníků.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Pokud jde o právní posouzení věci, přiznal odvolací soud vnucenému správci, jehož vnucená správa příklepem přešla v prozatímní správu ve prospěch vydražitele (§ 161 ex. ř.), legitimaci k výpovědi nájemní smlouvy, ujednané nájemníkem před zavedením vnucené správy s vlastnicí nemovitosti a soud dovolací shledává tento názor správným. Podle souhlasného přednesu stran nebyla vnucená správa dosud zrušena, funkce vnuceného správce trvá tudíž dále a je samostatná, nezávislá na zájmech jednotlivých věřitelů, povinného ba ani vydražitele, konaná pod dozorem soudu s povinností podávati tomuto účty (§ 103, § 109 a násl. ex. ř.). Výpověď z nájmu, kterou dává vnucený správce podle ustanovení §u 111 ex. ř. nikoliv jménem povinného, nýbrž z vlastního oprávnění jako soudně ustanovený orgán, není mu znemožněna příklepem, neboť na oprávnění jeho jako samostatného soudního orgánu nezměnil ničeho ani § 159 ex. ř. Podle čís. 3 tohoto §u končí se jeho pravomoc teprve právoplatným zastavením dražebního řízení nebo předáním nemovitosti vydražiteli (§ 156, odstavec druhý ex. ř.). Jako úřední orgán není tudíž za svou činnost zodpověděn tomu kterému vymáhajícímu věřiteli ani vydražiteli, nýbrž jedině exekučnímu soudu (§ 115 a násl. ex. ř.). Podřídil-li se prozatímní správec, rozhodnuvší se pro výpověď toho kterého nájemníka, při tom rozkazu neb přání vydražitele, dosud knihovně nezapsaného, činí tak na vlastní vrub, nejedná však pouze jako zástupce vydražitelův. Právo výpovědi vnuceného správce není proto obmezeno podmínkou §u 1120 pokud se týče §u 1121 obč. zák., totiž předáním nemovitosti vydražiteli a knihovním zápisem jeho práva vlastnického (§ 431 obč. zák.). Za tohoto právního stavu věci nezáleží na tom, zda dává vnucený (prozatímní) správec výpověď z důvodu bývalé vlastnice domu či z důvodu §u 237 ex. ř. a §u 1120 a 1121 obč. zák. Vydražitel sám není k výpovědi oprávněn, dokud není jeho vlastnické právo vloženo do pozemkové knihy (§ 1120, § 1121 a § 431 obč. zák., § 156 odstavec druhý ex. ř.). V důsledku toho právem přiznává odvolací soud právo výpovědi pouze vnucenému správci, proti němuž ovšem má žalovaná strana jako vypovídaná všechny námitky, jež by měla podle nájemní smlouvy proti pronajímatelce, jejíž nemovitost jest předmětem vnucené správy. Neboť dle §u 111 ex. ř. může sice vnucený správce dáti výpověď z trvajících smluv nájemních a pachtovních za podmínek jinak pro to rozhodujících, ale na existenci a obsahu těchto smluv nemá zavedení vnucené správy žádného vlivu. Odvolací soud poukazuje dále správně na to, že bylo věcí vypovídané strany, by v námitkách a ve sporu dokazovala, že a z jakých důvodů je výpověď nepřípustná. Žalovaná namítala v řízení před soudem prvé stolice proti výpovědi, že smlouva s bývalou vlastnicí byla ujednána dne 24. srpna 1921 na dobu do 31. ledna 1932, nepozbyla tedy dosud platnosti a nemůže novým nabyvatelem, dokud jeho vlastnické právo není nesporným, býti zrušena. Tvrdila tedy okolnosti, jež by, předpokládajíc jejich pravdivost, mohly přivoditi bezúčinnost výpovědi. O tomto skutkovém tvrzení žalované strany, na němž zakládá své námitky proti výpovědi, nebylo v nižších stolicích vůbec jednáno a nebylo proto lze ihned ve věci samé rozhodnouti (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

č. 4190. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 323-325.