NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 3607.

Lékařské vysvědčení o nemohoucnosti otce k souloži nenahražuje znaleckého důkazu na soudě za účasti stran. Nebyl-li důkaz ten proveden, trpí řízení vadou čís. 2 §u 503 c. ř. s.
O tvrzené duševní chorobě, nikoliv však i o tvrzené duševní zaostalosti nutno vyslechnouti znalce.
(Rozh. ze dne 11. března 1924, Rv II 10/24.)
Žalobě o uznání otcovství a placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by řízení doplnil a znovu rozhodl. Důvody:
Žalovaný právem vytýká vadu odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) z toho důvodu, že odvolací soud odmítl jím nabídnutý důkaz znalci o tom, že v době početí žalujícího dítěte byl neschopen soulože. Zákon stanoví (§ 163 obč. zák.) domněnku, že toho je považovati za nemanželského otce dítěte, o němž se dokáže, že s matkou dítěte souložil v době, v tom předpisu uvedené. Tato domněnka může tedy spočívati jenom na důkazu soulože. Je-li výkon soulože nedokázán, padá ovšem i domněnka otcovství. Žalovaný tvrdil, že již před kritickou dobou byl neschopen tělesné soulože. O tom nabídl důkaz vysvědčeními lékařů a znalci z oboru lékařství. První soud tyto návrhy zamítl, považuje tvrzení žalovaného za vyvráceno svědectvím matky dítěte, odvolací soud připustil a provedl důkaz lékařskými vysvědčeními a dopisem Dra Václava В-a ze dne 25. června 1923 a uznal, že možnost soulože u žalovaného není vyloučena. Odvolací soud správně uvedl, že ve vysvědčení Dra V-a není zmínky o uvedené okolnosti. Považoval však dopis Dra В-a za lékařské vysvědčení, ačkoli dopis ten dle svého obsahu nebyl sepsán[opr.] k důkaznímu účelu, nýbrž k něčí informaci. Zbývá tedy lékařské vysvědčení Dra Antonína T-а, které potvrzuje, že u žalovaného schopnost soulože není pravdě podobna. Vysvědčení se vztahuje na dobu prohlídky. Dovolací soud nepovažuje tento průvodní prostředek za způsobilý, by na základě něho mohlo býti rozhodnuto, zdali žalovaný v době zplození dítěte byl schopen soulože, a to proto, že dle zkušeností je k tomu úsudku nutná znalost veškerého tělesného a zdravotního stavu muže v kritické době. Uvedené vysvědčení je pouhým listinným důkazem o tom, co lékař na prohlíženém při prohlídce shledal, a nemůže nahraditi znaleckého důkazu, provedeného soudem za účasti stran. Nižší soudy měly tedy provésti důkaz znalecký. Když se tak nestalo, trpí řízení nejen u odvolacího soudu, nýbrž i u prvního soudu vadou, která byla způsobilá, by zabránila úplnému vysvětlení a důkladnému posouzení rozepře, zejména také ocenění svědectví matky dítěte. Tuto vadu je nutno odstraniti v první stolici tím způsobem, že bude proveden znalecký důkaz o tom, zda byl žalovaný v době zplození dítěte schopen soulože. Protože doba soulože není přesně určena, bude snad nutno k přesné informaci znalců dodatečně vyslechnouti matku dítěte. Z tohoto důvodu bylo nutno rozsudky nižších soudů zrušiti dle §§ 496 čís. 2 a 510 c. ř. s. a věc vrátiti soudu prvé stolice.
Žalovaný tvrdil, že matka žalujícího dítěte je duševně zaostalá a proto jako svědkyně nikoli hodnověrná. Duševní zaostalost zjistil soud. Posouzení, zdali její svědectví zasluhuje víry, je vyhraženo jenom soudu (§ 272 c. ř. s.). Žalovaný netvrdil, že matka dítěte je duševně chorá. Ke zjištění toho by ovšem bylo bývalo nutno vyslechnouti znalce. Ale ke zjištění duševní zaostalosti toho potřeba nebylo. Proto byl právem odmítnut znalecký důkaz o této okolnosti.

Citace:

č. 17250. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 211-214.