NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13118.

Pensijní pojištění.
Předpis prvního odstavce § 4 vládního nařízení ze dne 9,. února 1933 čís. 33 sb. z. a n., pokud jím byla rozšířena platnost § 46 pensijního zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., omezující přípustnost a právní účinnost převodu, zastavení a zabavení nároků pojištěnců a jejich příslušníků jakož i dávek, na pensijní pojištění zaměstnanců soukromých drah, působí zpět potud, že po vydání vládního nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n. nesmí nadále žádným způsobem oprávněnému býti zabírány jeho důchody z poměru pojistného pro jiné než zákonem dovolené nároky (§ 46 odst. 1 čís. 1 a 2 zák. čís. 26/1929 sb. z. a n.), třebaže byly převedeny, zastaveny nebo zabaveny ještě před vydáním vládního nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n.
Právní norma § 46 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. ve spojení s § 4 odst. 1 vládn. nař. čís. 33/1933 sb. z. a n. jest zároveň zákonným důvodem pro soud, provádějící exekuci na pensijní důchody zaměstnance soukromých drah, třebas již před vydáním zákona čís. 33/1933 sb. z. a n. právoplatně povolenou, i pro zrušení exekuce ve smyslu § 39 prvý odstavec čís. 2 ex. ř., k němuž má soud i z úřadu hleděti.
Zpětná působnost vládního nařízení ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n. o pensijním pojištění zaměstnanců soukromých drah, pokud stanoví vyloučení exekucí podle § 46 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n., platí i co do exekucí, které již před vydáním vládního nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n. byly právoplatně povoleny.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1933, R II 397/33.)
Usnesením ze dne 28. července 1932 byla vymáhající věřitelce k vydobytí její vykonatelné směnečné pohledávky povolena exekuce zabavením třetiny pense, kterou dlužnice pobírá od Pensijního ústavu soukromých drah v Brně jako vdova po zaměstnanci soukromé dráhy, s tím, že musí dlužnici zůstati volným roční příjem 4000 Kč, a přikázáním k vybrání zabavených platů do výše vykonatelné pohledávky. Dne 19. května 1933 navrhl poddlužník, by byla exekuce zrušena ode dne jeho podání návrhu a odůvodnil návrh tím, že paragrafem 4 vládního nařízení ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n., jímž se upravuje pensijní pojištění zaměstnanců soukromých drah, bylo převzato ustanovení § 46 pensijního zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n., podle něhož zabavení dávek mimo případy zákonem výčetmo uvedené (výživné a zálohy na napadlé dávky) není přípustné. Vymáhající strana se podáním ze dne 20. června 1933 vyjádřila proti zrušení exekuce a uvedla: Pensijní ústav jako poddlužník mohl a měl, je-li § 46 cit. pens. zák. vztahovati na zabavenou pensi, podati již v létě 1932 proti povolení exekuce rekurs. Rekurs podán nebyl. Pensijní ústav exekuci vzal na vědomí a uznával po celou dobu, od povolení exekuce v červenci roku 1932 až do května 1933, exekuční obstávky prováděl a poukazoval, očividně proto, že se § 46 pens. zákona čís. 26/29 sb. z. a n. na tento případ vůbec nevztahoval. Nehledíc k tomu jest nejdůležitější, že se na exekuci dosaženou právoplatně již v létě 1932, nemůže § 4 pozdějšího vlád. nař. čís. 33/1933 sb. z. a n. vůbec vztahovali, ježto touto právoplatně povolenou exekucí nabyla vymáhající strana právo v době, kdy se zákaz ustanovení § 46 cit. pens. zák. na pensijní požitky a pensijní pojištění zaměstnanců soukromých drah nevztahoval. Exekuční soud usnesením ze dne 21. června 1933 návrh poddlužníkův zamítl. Důvody: Vymáhající strana nabyla zástavního práva na požitcích dlužníka usnesením ze dne 28. července 1932 a od té doby jest i poddlužník, Pensijní ústav soukromých drah v Brně, platební zápovědí vázán. Ustanovení § 46 cit. zák. pens. čís. 26/29 sb. z. a n. pojato bylo do vlád. nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n. teprve dnem 9. února 1933. Podle ustanovení § 5 obč. zák., základu všeho právního řádu, nepůsobí zákony zpět a nemají tudíž vliv na práva dříve nabytá. Jest proto zřejmo, že řečeným vládním nařízením ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n. nemůže vymáhající strana ve smyslu § 5 obč. zák. pozbýti nabytého zástavního práva na pensijních požitcích dlužnice, ana nová právní norma vznikla teprve osm měsíců po té, kdy vymáhající strana nabyla zástavního práva. Tak bylo rozhodnuto několikráte i rozhodnutími býv. rakouského nejvyššího soudu ze dne 4. června 1889 čís. 12770 a ze dne 5. prosince 1888 čís. 12468 atd., že nabytá zástavní práva nejsou dotčena pozdějšími zákony omezujícími exekuci. Důsledkem toho má soud za to, že v souzeném případě nemůže vymáhající strana pozbýti svého zástavního práva nabytého před účinností vlád. nařízení ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n., takže exekuce, o niž tu jde, povolená usnesením ze dne 28. července 1932 zůstává i nadále právně účinná, a bylo proto návrh poddlužníka, Pensijního ústavu soukromých drah v Brně, ze dne 19. května 1933 na zrušení exekuce zamítnouti. Rekursní soud vyhověl rekursu poddlužníka a usnesením ze dne 14. července 1933 zrušil usnesení prvého soudu ze dne 28. července 1932, jímž byla povolena exekuce. Důvody: Usnesením okresního soudu ze dne 28. července 1932 byla vymáhající straně proti povinné straně povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání třetiny nároků příslušejících dlužnici jako vdově po zaměstnanci Mor. Ostravských Karvínských drah místních proti Pensijnímu ústavu soukromých drah v Brně. Exekuce byla v době povolení přípustná. § 3 zákona ze dne 11. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. ustanovuje, že pensijní pojištění zaměstnanců drah státem neprovozovaných a sloužících veřejné dopravě a jeho pomocných ústavů bude upraveno vládním nařízením. Tato úprava se stala vlád. nařízením ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n., jehož § 4 ustanovuje, že o obsahu pojištění platí s odchylkami stanovenými tímto nařízením, ustanovení § 4 až 72, tedy také § 46 pensijního zákona. Exekuce, o niž tu jde, je s hlediska § 46 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. nepřípustná, jelikož podmínky přípustné exekuce nejsou splněny. Podle § 13 nabývá vládní nařízení ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n. účinnosti dne 1. ledna 1929, vztahuje se tedy na všechny exekuce, které byly povoleny po tomto dnu, tedy také na tuto exekuci, která byla povolena dne 28. července 1932 a nepřichází ustanovení § 5 obč. zák. v úvahu. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky potud, že se exekuce povolená usnesením okresního soudu ze dne 28. července 1932 zrušuje jen s účinnosti ode dne podání návrhu poddlužníkem, t. j. ode dne 19. května 1933.
Důvody:
Až do vyhlášení vládního nařízení ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n. o pensijním pojištění zaměstnanců soukromých drah byly exekuce na služební a zaopatřovací požitky zaměstnanců soukromých drah a jejich pozůstalých omezeny jen předpisy zákonů ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. a ze dne 2. července 1924 čís. 177 sb. z. a n. V exekuční věci, o niž jde, navrhl poddlužník, Pensijní ústav soukromých drah v Brně dne 19. května 1933, by podle § 39 odstavec prvý čís. 2 ex. ř. byla zrušena exekuce, která byla povolena vymáhající straně k vydobytí její vykonatelné směnečné pohledávky dne 28. července 1932, a to zabavením třetiny pense, kterou dlužnice Františka N-ová pobírá jako vdova po Karlu N-ovi, býv. zaměstnanci moravsko- ostravsko-karvinských místních drah od Pensijního ústavu soukromých drah v Brně, s tím, že jí musí zůstati volným roční příjem 4000 Kč a přikázáním k vybrání zabavených platů do výše vykonatelné pohledávky. Byla tedy exekuce povolena podle předpisů zák. čís. 314/1920 a čís. 177/1924 sb. z. a n. a vymáhající věřitelka nabyla doručením platební zápovědi poddlužníku (§ 294 třetí odstavec ex. ř.) zástavního práva na základě skutkových podstat, nastavších ještě před vydáním vládního nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n., na základě právoplatného vykonatelného směnečného platebního příkazu ze dne 22. července 1932 a právoplatného usnesení o povolení exekuce ze dne 28. července 1932. Takto založený právní stav byl dotčen teprve vládním nařízením ze dne 9. února 1933 čís. 33 sb. z. a n. o pensijním pojištění zaměstnanců soukromých drah, vyhlášeným dne 17. února 1933 ve sbírce zákonů a nařízení a vydaným podle delegační normy § 3 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. v mezích tohoto zákona a ve shodě s ním, takže předpisy vlád. nařízení jsou soudy vázány stejně jako ustanovením zákona (§§ 55 a 84 ústavní listiny). Podle odst. (1) § 4 vlád. nařízení platí o obsahu pojištění zaměstnanců soukromých drah ustanovení §§ 4 až 72 pensijního zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. s odchylkami vlád. nařízením stanovenými, o něž tu však nejde — tedy i § 46 pensijního zákona čís. 26/1929 sb. z. a n., jímž byla vyslovena generální norma omezující přípustnost a právní účinnost převodu, zastavení a zabavení nároků pojištěnců a jejich příslušníků, jakož i dávek jen na případy v odst. (1) § 46 pod čís. 1 a 2 zák. čís. 26/1929 sb. z. a n. výčetmo stanovené. Účelem této normy bylo vysloviti velící zásadu veřejnoprávní povahy, zajišťující sociální ochranu pojištěncům tím způsobem, že nároky a dávky pojištěnců nesmějí býti odňaty oprávněnému ani proti jeho vůli (exekučním zabavením a vybráním), ani s jeho souhlasem (dobrovolným postupem nebo zastavením), jak bylo již podrobně vyloženo v rozhodnutí sb. n. s. 9322, k němuž se odkazuje. Byla-li však předpisy § 46 zák. čís. 26/1929 sb. z. a n. a § 4 odst. (1) vlád. nař. čís. 33/1933 vyloučena nejen přípustnost exekučního zabavení, nýbrž í jeho právní účinnost, projevil tím zákonodárce vůli, že nadále žádným způsobem nesmí oprávněnému býti zabírány jeho důchody z poměru pojistného pro jiné než zákonem dovolené nároky (§ 46 odst. (1) čís. 1 a 2 zák. čís. 26/1929 sb. z. a n.) a tato veřejnoprávní norma jest zároveň zákonným důvodem i pro zrušení exekuce ve smyslu § 39, prvý odstavec čís. 2 ex. ř., k němuž má soud i z úřadu hleděti (§ 39, druhý odstavec ex. ř.). I soukromoprávní pohledávky dobývané exekucí na tyto důchody musí se tomuto velícímu předpisu § 46 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. v zájmu veřejném podrobiti, bylo-li pro ně vedení exekuce na nároky pojištěnců proti pensijnímu ústavu zákonnou normou vyloučeno. Tomu není na úkor ani zásada § 5 obč. zák., že zákony nepůsobí nazpět a že nemají vliv na dřívější jednání a dříve nabytá práva, neboť předpis § 5 obč. zák. nemá povahu a moc normy ústavní, nýbrž jest jen vysloveným pravidlem, z něhož však nebyly vyloučeny výjimečné úchylky, zejména z důvodů veřejnoprávních a při zpětné působnosti zákonů pozdějších (srov. Ofner I, 20 a Klangův komentář k ob. obč. zákonu 1933 str. 84). O tento výjimečný případ tu právě jde, ježto vládnímu nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n. byla v § 13 přiznána zpětná účinnost již ode dne 1. ledna 1929 a přípustnost zpětné účinnosti zákonů nebyla vyloučena ani ústavní listinou republiky Československé (zákon ze dne 29. února 1920 čís. 121 sb. z. a n.). Ostatně poddlužník domáhá se zrušení právní účinnosti exekuce podle § 39 prvý odstavec čís. 2 ex. ř. na pensijní požitky vymáhající věřitelkou povinné straně zabavené a jí k vybrání přikázané jen ode dne podaného jím návrhu, t. j. ode dne 19. května 1933, tedy ve příčině pensijních dávek, jež měly býti plněny až po vydání vládního nařízení čís. 33/1933 sb. z. a n. a které tedy ještě nepřešly jako plnění nároku v majetek vymáhající věřitelky. Pokud usnesení prvého soudu odkazuje k rozhodnutím bývalého rakouského nejvyššího soudu, vyslovivším právní názor, že nabytá zástavní práva nemohou býti dotčena pozdějším zákonem exekuci omezujícím, přezírá, že tato rozhodnutí byla vydána v létech 1884, 1887, 1888 a 1889, tedy vesměs ještě před platností exekučního řádu, obsahujícího v § 39 odstavec prvý čís. 2 velící ustanovení: »Exekuce budiž zrušena, jestliže se vede na věci, práva nebo pohledávky, které podle platných předpisů z exekuce jsou vyňaty vůbec, nebo z vedení exekuce na ně zvláště« — a o tento případ právě jde i při ustanovení § 46 pensijního zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. Zrušení exekuce jest tu provésti z důvodů veřejnoprávních i z moci úřední podle § 39 odstavec druhý ex. ř. (srov. též Neumannův komentář I. díl str. 207 odst. 2), Avšak i rakouský nejvyšší soud již opustil právní názor vyslovený v rozhodnutích, jichž se usnesení dovolává, neboť v rozhodnutí ze dne 30. prosince 1924 Ob I 898 vyslovil zásadu, že ani pravomoc usnesení exekuci povolujícího, ani pravomoc usnesení exekuci nařizujícího, nebrání zrušení exekuce z důvodů čís. 2 § 39 ex. ř. Napadené usnesení, pokud vyhovuje návrhu poddlužníka na zrušení exekuce, jest podle § 39 odstavec prvý čís. 2 ex. ř. odůvodněno, jak bylo právě dolíčeno. Rekursní soud však neprávem zrušil usnesení exekuci povolující ze dne 28. července 1932, označiv je mylně jako usnesení napadené — ač rekursem bylo napadeno usnesení prvého soudu ze dne 21. června 1933, zamítající návrh poddlužníkův, jímž, se domáhal zrušení exekuce jen ode dne podání jeho návrhu. Rozšíření návrhu poddlužníkem teprve v opravném řízení nebylo již přípustné; a neměl rekursní soud mu vyhověti, ježto bylo mu rozhodnouti jen o původním návrhu poddlužníka, jak byl u prvého soudu učiněn a jak se stal i předmětem rozhodování rekursního soudu. Bylo proto v tomto směru usnesení rekursního soudu napraviti a jen v této části přiznati dovolacímu rekursu částečný úspěch.

Citace:

Čís. 13118. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 657-661.