Čís. 15241.
Pojem kolektivní smlouvy.
Služební řád, ujednaný kolektivní smlouvou mezi Ústředním svazem zaměstnanců pojišťoven v čsl. republice a pojišťovnou (dohodou z roku 1919), tvoří integrující část všech individuálních smluv, jež pojišťovna ta uzavřela se svými zaměstnanci organisovanými u svazu, a to i těmi, kteří vstoupili do jejich služeb teprve po uzavření kolektivní smlouvy.
Svaz jest oprávněn domáhati se proti pojišťovně určení závaznosti této hromadné smlouvy.
(Rozh. ze dne 29. května 1936, Rv I 428/36.)
Žalující Ústřední svaz zaměstnanců pojišťoven v Československé republice uzavřel v prosinci 1919 s členy Svazu soukromých pojišťoven dohodu, na základě níž byl vydán služební řád (služební pragmatika). Žalující tvrdí, že žalovaná pojišťovací společnost se dříve služebním řádem řídila, zaměstnance podle služební pragmatiky přijímala a jím vydávala při nastoupení ve smyslu § 3, odst. 1 služebního řádu výtisk tohoto služ. řádu. Nyní však přijímá zaměstnance toliko podle zákona o obchodních pomocnících za podmínek pro zaměstnance materiálně nepříznivějších a odpírá jim služební řády vydati, čímž soustavně porušuje smlouvu, kterou je vázána. Navrhla proto, by bylo rozsudkem zjištěno, že žalovaná jest vázána smluvní dohodou, z roku 1919, podle níž služební řád dotčenou dohodou sjednaný po úpravě podle dohody ze dne 4.-9. dubna 1930 tvoří integrující část všech smluv individuálních, jež strana žalovaná se svými u žalobce organisovanýmí zaměstnanci uzavřela, leč by tyto smlouvy byly proti služebnímu řádu výhodnější. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podstatnou částí napadeného rozsudkového výroku jest určení, že
žalovaná firma jest vázána smluvní dohodou z roku 1919. Další zmínka
o obsahu této smluvní dohody, že totiž podle ní tvoří služební řád integrující část individuálních smluv uzavřených se zaměstnanci žalované,
byla nutná jen proto, aby byl vymezen rozsah uvedené vázanosti žalované firmy, jenž právě byl mezí stranami sporný. Avšak tím není a
v tomto sporu ani nemůže býti rozřešena otázka, jakých práv nabývají
z kolektivní smlouvy jednotliví zaměstnanci žalované firmy a jaké konkrétní účinky má kolektivní smlouva na odchylné individuální služební
smlouvy ujednané žalovanou firmou s jejími jednotlivými zaměstnanci,
neboť to se týká jen poměru mezí zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci
a tento poměr není předmětem rozhodování ve sporu o určení závaznosti
kolektivní smlouvy, vedeném jen mezí stranami tuto kolektivní smlouvu
ujednavšími. Neprávem vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že se
neobíral povahou kolektivní smlouvy i po té stránce, že jest smlouvou
ve prospěch osob třetích a že smluvník kolektivní smlouvy jest jí yázán
v poměru k druhému smluvníku jen potud, pokud se účastníci (čímž
jsou míněni zaměstnavatel a jeho zaměstnanci) jinak nedohodnou, neboť
odvolací soud se správně omezil v tomto období sporu jen na úvahy
o vzájemném poměru, který ujednáním kolektivní smlouvy vznikl mezi
stranami tuto smlouvu ujednavšími, a ponechal stranou otázku, zda by
bylo lze porušení kolektivní smlouvy spatřovati v tom, že zaměstnavatel, ač jest smluvníkem kolektivní smlouvy, ujednal přes to s jednotlivými svými zaměstnanci s jejích souhlasem smlouvy individuální, odlišné od smlouvy kolektivní. Bylo-li odvolacím soudem vysloveno, že
podle smluvní dohody z r. 1919 tvoří služební řád touto dohodou sjednaný po úpravě dle dohody ze dne 4.—9. dubna 1930 integrující část
všech smluv individuálních, jež strana žalovaná uzavřela se svými zaměstnanci organisovanýmí u žalujícího svazu, leč by tyto smlouvy byly
proti služeb, řádu výhodnější, je to správné právní posouzení věci. V § 1, odst. 1 služebního řádu se ovšem výslovně nepraví, že by jeho předpisy tvořily integrující část všech individuiálních smluv, nýbrž se tam stanoví, že jeho předpisy platí pro zaměstnance dále vytčené. Ale tu jde o výklad ustanovení § 1 služebního řádu, totiž o výklad, jaký význam mají slova, že předpisy tohoto služebního řádu platí« pro zaměstnance vytčené dále v odstavcích a), b) a c). — Stanoví-li se ve služebním řádu, že jeho předpisy o úpravě služebního poměru platí pro určité kategorie zaměstnanců, lze tomu právem rozuměti tak, že se jeho normativní ustanovení promítají i do jednotlivých pracovních smluv těchto zaměstnanců a že tedy platí i pro ně. Bylo-li to odvolacím soudem vyjádřeno slovy, že služební řád tvoří integrující část jednotlivých smluv ujednaných se zaměstnanci, pro něž tento služební řád platí, není to ani pojmově nesprávné, ani to nepřesahuje význam a dosah ustanovení § 1 služebního řádu. Spornou otázku, zda služebním řádem měly býtí upraveny jen služební poměry stávající již v době jeho ujednání, či zda se jeho ustanovení vztahují také na zaměstnance přijaté do služeb po ujednání tohoto služebniha řádu, rozřešil odvolací soud správně ve smyslu posléz uvedeném, poukázav k odůvodnění svého názoru na doslov úvodní věty § 1, § 2 čís. 3 a § 3 čís. 1 služebního řádu. Dovolací soud tento jeho názor schvaluje, neboť z obsahu uvedených ustanovení vyplývá nepochybně, že služební řád byl ujednán smluvníky kolektivní smlouvy i pro zaměstnance budoucně do služeb přijaté, čemiuž nasvědčuje ostatně také doslov § 2, čís. 2, odst. 3 služebního řádu a čl. I přílohy II. ke služebnímu řádu. Pokud jde o otázku aktivní legitimace žalujícího svazu k žalobě o určení závaznosti kolektivní smlouvy, jest pro ni rozhodnou nesporná skutečnost, že žalující svaz jest smluvní stranou tuto smlouvu dojednavší. Náš právní řád sice zvláště neupravuje instituci hromadných smluv pracovních, ale v četných zákonech ji uznává jako smluvní útvar práva soukromého, pro nějž lze použíti obecných ustanovení občanského práva o smlouvách (viz na př. § 1154 b), odst. 2 obč. zák., § 6, odst. 2 zákona o obchodních pomocnících čís. 20/10 ř. z. a § 4, odst. 2 zákona o soukromých zaměstnancích čís. 154/34 Sb. z. a n., § 114 b) nov. k živnost. řádu, § 21 zákona o domácké práci čís. 29/20 Sb. z. a n., § 18 zákona o domovnících čís. 82/20 Sb. z. a n., § 142 zák. o soc. pojištění, § 24 zákona o stavebním ruchu čís. 43/28 Sb. z. a n., § 8 zákona o prodeji zboží za jednotné ceny čís. 251/33 Sb. z. a n. a § 1, odst. 3 zákona o pracovních soudech čís. 131/31 Sb. z. a n.). Hromadnou čili kolektivní smlouvou se rozumí podle ustálené prakse ujednání učiněné mezi zaměstnavateli nebo jejich organisacemi se strany jedné a odborovými organísacemi zaměstnanců se strany druhé, takže alespoň na jedné straně (zaměstnanců) jest vždy zúčastněn subjekt kolektivní, jednající za své členy. Obligační část takové hromadné smlouvy účinkuje mezi stranami, které ji ujednaly, takže žalující svaz zaměstnanců jest legitimován, aby se domáhal určení závaznosti hromadné smlouvy proti druhému smluvníku, byla-li jím popírána. Při řešení otázky aktivní legitimace v naznačeném smyslu nesejde na tom, že žalující svaz sám nenabyl práv, ani nepřevzal povinnosti ze služebního řádu vydaného na základě kolektivní smlouvy, neboť tu nejde o práva a povinnosti, jež ze služebniho řádu plynou pro zaměstnance, nýbrž jen o závaznost obligační části hromadné smlouvy, pokud účinkuje mezi stranami tuto smlouvu ujednavšíími. Pokud se konečně dovolatelka zmiňuje i o nedostatku, své pasivní legitimace ke sporu, uvádějíc, že prý by žalující svaz mohl vystoupiti jen proti »Ústřednímu svazu pojišťoven« jako svému smluvníku, stačí odkázati ji na důvody napadeného rozsudku, v nichž bylo vyloženo, že kolektivní smlouva byla uzavřena žalujícím svazem též se žalovanou jako kontrahentkou.