Č. 8262.

Učitelstvo: Přídavek přiznaný učiteli veřejné školy národní podle § 1 odst. 2 zák. č. 457/19 jest ve smyslu tohoto předpisu vyrovnán a zanikne, když učitel všeobecnou úpravou podle zák. 541/19 nabyl požitků vyšší hodnostní třídy.
(Nález ze dne 27. listopadu 1929 č. 21268.)
Prejudikatura: Boh. A 1980/23 a 2386/23.
Věc: Ferdinand Š. v S. proti ministerstvu školství a národní osvěty o osobní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ošiv-u v S. z 30. května 1923 bylo st-li, definitivnímu řídicímu učiteli v C., s platností od 1. září 1919 odepřeno další vyplácení osobního přídavku z připočtení vál. let podle § 1 odst. 2 zák. č. 457/19 a nařízeno vrácení částek po této době vyplacených z toho důvodu,, že přídavek ten zanikl ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 poslední věta cit. zák. dnem 1. září 1919 přeřazením do požitků vyšší hodn. třídy podle zák. č. 541/19.
Odvolání zamítla zšr v Praze výnosem z 26. srpna 1924 jako bezdůvodné a uvedla, že st-le se netýká ustanovení § 3 zák. č. 457/19, poněvadž podle zák. č. 541/19 byl přeřazen do vyšší hodn. třídy.
Dalšímu odvolání nevyhovělo min. škol. nař. výnosem z důvodu výnosu v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss takto: — — — —
Stran odnětí osobního přídavku s platností od 1. září 1919 vznáší stížnost na spor jedině otázku, lze-li »vyrovnáním požitků třídy vyšší« ve smyslu § 1 bodu 2 posl. věta zák. č. 457/19 rozuměti toliko zvýšení požitkové, jež nastalo časovým postupem, či je-li v pojmu tom zahrnuto i nabytí požitků vyšší třídy v důsledku všeobecného přeřadění do vyšších tříd platových. Otázkou tou zabýval se nss již v nál. Boh. A 1980/1923 a 2386/23, kde vyslovil právní názor, že přídavek přiznaný učitelským osobám dle § 1 odst. 2 zák. č. 457/19 jest ve smyslu tohoto předpisu vyrovnán a zanikne, když tyto osoby všeobecnou úpravou platovou nabyly požitků vyšší třídy hodnostní. K názoru tomu dospěl nss v podstatě z těchto úvah: — — — — — 1 Když za tohoto právního stavu nař. rozhodnutí vycházelo z názoru, že osobní přídavek, st-li dle § 1 odst. 2 zák. č. 457/19 příslušející byl vyrovnán tím, že st-1 na základě všeobecné úpravy platů dle zák. č. 541/19 obdržel požitky vyšší třídy, nelze v tom shledati nezákonnost. Leč potom není v odporu se zákonem ani opatření školské správy, které st-li odňalo zmíněný osobní přídavek a je opačný názor stížnosti mylný.
Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že snad i školní úřady samy byly svého času názoru, st-lem hájeného, a že při poukazech požitků respektovaly vždy osobní přídavek ten. Nemohlyť měniti nesprávné poukazy platové, jako akty, které nejsou schopny právní moci, právní stav, jak vyplývá ze zák. a nemohly zejména založiti pro st-le právní situaci, která by odporovala platnému právu.
Pokud se stížnost konečně obrací proti názoru žal. úřadu o tom, že § 3 zák. č. 457/19 se st-le netýká a tvrdí, že st-l z ustanovení toho nabyl práva na osobní přídavek, které zák. č. 457/19 zrušeno nebylo, je k výtce té poznamenati, že skutkový základ osobního přídavku, který byl st-li odňat, se podstatně liší od skutkové podstaty, již má na mysli předpis § 3 zák. č. 457/19. Kdežto osobní přídavek st-li přiznaný opíral se o předpis § 1 bod 2 zák. č. 457/19, podle něhož slušelo poskytnouti osobní přídavek úředníkům v nejvyšším stupni platovém, u nichž postup časový neměl již místa, má § 3 na zřeteli ony státní úředníky, kteří při použití ustanovení § 1 odst. 1 cit. zák., tedy následkem započtení vál. pololetí nemohou do vyšších služ. požitků jen proto postoupiti, že již dosáhli nebo dojdou 60. roku věku a 35 let služebních. Že by předpoklady § 3 byly dány u st-le v kritické době, ze spisů nevysvítá, a neporušil proto žal. úřad zákon, vyslovil-li, že se § 3 zák. č. 457/19 st-le netýká.

Následují důvody jak při Boh. A 1980/23.

Citace:

č. 8262. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 445-446.