Čís. 1811.

Závaznost právního názoru, vysloveného v rozhodnutí zrušovacího soudu, pro soud prvé stolice ve smyslu druhého odstavce §u 293 tr. ř. pomíjí, doznal-li skutkový déj při novém hlavním přelíčení změny.
Zákazem »reformatio in peius« dle §§ů 290, odstavec druhý a 293, odstavec třetí tr. ř. není soud omezen ve výroku o vině.
Trest peněžité pokuty bezpodmínečně uležený je přísnějším, než podmíněný trest na svobodě.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1924, Zm II 373/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení částečně zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 12. května 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti těla podle §u 335 tr. zák. a odsouzen za to bezpodmínečně do vězení na 48 hodin, které bylo podle §u 261 tr. zák. změněno v peněžitou pokutu 200 Kč, zrušil rozsudek ve výroku, jímž odsouzení obžalovaného bylo prohlášeno bezpodmínečným, a uznal právem, že se mu trest ukládá podmíněně se zkušební dobou jednoho roku. V ostatních směrech zmateční stížnost zavrhl.
Důvody:
Na obžalovaného Josefa L-а byla vznesena obžaloba pro zločin těžkého poškození na těle podle §u 152 tr. zák., spáchaný dle obžalovacíno spisu tím, že proti Apolonii V-ové ne sice v úmyslu, by ji usmrtil, ale přece v jiném úmyslu nepřátelském, hodiv na ni plot, takovým způsobem jednal, že z toho vzniklo Apolonii V-ové poranění samo o sobě těžké. Rozsudkem krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 8. února 1923 byl obžalovaný uznán vinným pouze přestupkem podle §u 335 tr. zák. Jeho trestné zavinění shledal soud v tom, že, vytáhnuv ze země kůl, na němž byl přibit plot, opomenul plot, po jedné straně uvolněný, podepříti. Obžalovaný byl odsouzen do vězení, zostřeného a doplněného postem, na 48 hodin podmíněně se zkušební dobou jednoho roku. Rozhodnutím nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 23. ledna 1924, bylo zmateční stížnosti obžalovaného do uvedeného rozsudku vyhověno, napadený rozsudek byl ve výroku o vině a trestu a ve výrocích s nimi souvisejících zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu v Uherském Hradišti, by ji znovu projednal a rozhodl. Po nově provedeném hlavním přelíčení byl obžalovaný rozsudkem ze dne 12. května 1924 opět uznán vinným přestupkem podle §u 335 tr. zák.; jeho trestné zavinění shledává však rozsudek tentokráte v tom, že zatřepal plotem, na jednom konci uvolněným, ve chvíli, kdy tu stála Apolonie V-ova, tudíž v jeho určitém jednán i. Obžalovaný byl tímto rozsudkem odsouzen nepodmíněně do vězení na 48 hodin, tento trest byl však zároveň dle §u 261 tr. zák. změněn v peněžitou pokutu 200 Kč.
Zmateční stížnost, kterou podal obžalovaný i do tohoto rozsudku, uplatňuje číselně důvody zmatečnosti čís. 5, 7, 9 a), 10 §u 281 tr. ř., o nichž se v provedení praví, že spolu těsně souvisejí, pročež prý se o nich pojednává současně. Podrobnými svými vývody neprovádí však zmateční stížnost námitky ani jediného z důvodů zmatku, jí číselně uplatňovaných. Praví naopak výslovně, že důvody napadeného rozsudku jsou dle jejího mínění lhostejnými a že stížnosti netřeba v žádném směru s nimi polemisovati a nelze ani uplatňování kteréhokoli z hmotněprávních důvodů zmatečnosti, jichž se stížnost číselně dovolává, spatřovati v jediné větě, blíže nijak nedolíčené, kterou uzavírá své vývody, že totiž obžalovaný nespáchal nic trestného. Důvod zmatku čís. 7 §u 281 tr. ř. uvádí konečně zmateční stížnost zřejmě jen nedopatřením na místě důvodu zmatečnosti čís. 8 téhož §u. Zmateční stížnost zaujímá ve svých vývodech stanovisko, že, byla-li proti původnímu rozsudku podána zmateční stížnost (a odvoláni) pouze obžalovaným a vzal-li zrušovací soud za podklad svého rozhodnutí jedině skutková zjištění onoho rozsudku, směl se i nový rozsudek soudu prvé stolice zabývati pouze tím, co bylo obsaženo v původním rozsudku téhož soudu a v rozhodnutí soudu zrušovacího, tudíž jen otázkou, zda je založena skutková podstata přestupku podle §u 335 tr. zák. opomenutím obžalovaného, podepříti plot, po jedné straně uvolněný. Zmateční stížnost soudí, že obžaloba byla původním rozsudkem, vyslovivším, že se jedná o opomenutí, do něhož si stěžoval jen obžalovaný, vyřízena způsobem, pro veřejného obžalobce neodvolatelným, že tudíž nebylo ani přípustno, by soud nově nabyl přesvědčení o positivním jednání obžalovaného, které dřívější rozsudek byl vyloučil. V tom, že novým rozsudkem byl obžalovaný odsouzen pro přestupek podle §u 335 tr. zák., spáchaný takovýmto positivním jednáním, spatřuje zmateční stížnost překročení obžaloby i právního názoru a příkazu, sdělených soudu prvé stolice rozhodnutím soudu zrušovacího, a dovozuje mimo to, že jde o nepřípustnou »reformatio in peius«.
Jak patrno, uplatňuje zmateční stížnost svými vývody vlastně důvody zmatečnosti čís. 8 a 11 §u 281 tr. ř. O překročení obžaloby, které by se příčilo předpisům §§ů 262, 263 a 267 tr. ř. a činilo takto rozsudek zmatečným dle čís. 8 §u 281 tr. ř., nemůže však vůbec býti řeči. Přehlížíť zmateční stížnost předpis prvého odstavce §u 293 tr. ř., dle něhož soud, na který byla věc, jako v tomto případě, dle §u 288 tr. ř. odkázána k novému projednání, má při tom položití za základ původní obžalobu, pokud zrušovací soud nenařídil úchylky. Jelikož v tomto případě k nařízení podobné úchylky v rozhodnutí zrušovacího soudu nedošlo, nebylo zákonité překážky dokonce ani proti tomu, by nebyl obžalovaný novým rozsudkem vinným uznán ve smyslu obžaloby zločinem dle §u 152 tr. zák. Takovémuto výroku nebyl by na závadu ani zákonný zákaz »reformatio in peius«, neboť ustanovení druhého odstavce §u 290 tr. ř., které je dle třetího odstavce §u 293 tr. ř. směrodatným arci i pro rozsudek, vzcházející na základě nového hlavního přelíčení před soudem prvé stolice ve smyslu §u 293 tr. ř., předpisuje pouze, že v případě, byla-li zmateční stížnost podána jen ve prospěch obžalovaného, nemůže zrušovací soud a stejně ani soud prvé stolice uložiti obžalovanému přísnější trest, než který vyslovil napadený rozsudek — (vyjímaje ovšem případ, kde se obžalobce do prvého výroku o trestu důvodně odvolal). Tím spíše směl tudíž soud, shledal-li ve výsledcích nového hlavního přelíčení podklad pro zjištění, že obžalovaný předsevzal určité positivní jednání, zakládající skutkovou podstatu téhož přestupku, jímž obžalovaný původním rozsudkem uznán byl vinným, ač ve směru opomenutí, vynésti odsuzující rozsudek, odpovídající onomu zjištění. Zejména nelze důvodně říci, že nalézací soud tímto svým výrokem vybočil z mezí, daných původní obžalobou, kterou bylo obžalovanému kladeno za vinu rovněž jednání positivní (hození plotu na V-ovou), zahrnující v sobě onen skutek, v němž nynější rozsudek spatřuje skutkovou podstatu přestupku dle §u 335 tr. zák. zatřepání, trhnutí plotem, na jednom konci uvolněným, ve chvíli, kdy tu stála V-ová. Vzhledem k tomu nebylo ani pro veřejného obžalobce příčiny, by byl dle výsledků nového hlavního přelíčení původní obžalobou jakýmkoli způsobem měnil, aby ji byl zejména rozšiřoval. Závaznost právního názoru, vysloveného v rozhodnutí zrušovacího soudu, pro soud prvé stolice ve smyslu druhého odstavce §u 293 tr. ř. pominula, jakmile skutkový děj, položený za základ rozhodnutí, doznal při novém hlavním přelíčení před soudem prvé stolice změny, k jaké došlo v přítomném případě. Ostatně nelze o napadeném rozsudku vůbec říci, že se neřídil právním názorem, z něhož vycházel při svém rozhodnutí soud zrušovací, ani tvrditi, že soud neuposlechl příkazů, uložených mu týmž rozhodnutím; zmateční stížnost sama výslovně uvádí ve svých podrobných vývodech, že se soud prvé stolice dle příkazů těch zachoval. Zákaz »reformatio in peius« dle §§ů 290 odstavec druhý a 293 odstavec třetí tr. ř. pojímá zmateční stížnost, jak patrno z hořejší úvahy, nesprávně v ten rozum, jako jest jím soud omezen i ve výroku o vině.
Zákaz nechová v sobě, jak již bylo zmíněno, ani pro soud, na nějž byla věc dle §u 288 tr. ř. odkázána k novému projednání a rozhodnutí, vzhledem k jasnému znění druhého odstavce §u 290 tr. ř. žádného dalšího omezení než, že se nesmí obžalovanému uložiti trest přísnější, než který vysloven byl původně napadeným rozsudkem. Porušení předpisu třetího odstavce §u 293 tr. ř. zakládá arci důvod zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř. a v tomto rozsahu dlužno zmateční stížnosti přiznati oprávnění, pokud onou všeobecnou námitkou »reformatio in peius«, jakož i výslovnou námitkou, uplatňovanou, byť v rámci oněch vývodů, jimiž formálně provádí odvolání, v ten rozum, že i výrok, jímž byl obžalovanému napadeným rozsudkem uložen trest bezpodmínečně, znamená nepřípustnou »reformatio in peius«, odporuje rozsudkovému výroku o bezpodmínečnosti stěžovatelova trestu. Dlužnoť trest, byť vyměřený peněžitou pokutou, avšak uložený nepodmíněně, uznati za všech okolností přísnějším než trest, vyslovený podmíněně, třeba šlo o trest na svobodě. Poskytujeť se obžalovanému v případě poslez uvedeném možnost dosáhnouti splněním podmínek dle zákona o podmíněném odsouzení toho, by trest na něm vůbec nebyl vykonán, čehož mu arci v případě prv naznačeném dosici nelze. Bylo proto sice zmateční stížnost v ostatních směrech jako bezdůvodnou, z největší části pak jako vůbec nebo dle zákona neprovedenou zavrhnouti, vyhověti jí naproti tomu v bodě poslez naznačeném, zrušiti rozsudkový výrok, jimž odsouzení obžalovaného prohlášeno bylo bezpodmínečným. Při tom vychází zrušovací soud z úvahy, že, byl-li obžalovanému novým rozsudkem trest na svobodě zaměněn v peněžitou pokutu, tudíž v trest, oproti trestu na svobodě mírnější, a nevzal-li veřejný žalobce výrok ten v odpor, nelze zrušovacímu soudu na výroku tom ničeho měniti v neprospěch obžalovaného.

Citace:

č. 1811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 722-725.