NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 677.

Zabírání bytů: * Dle § 8 č. 6 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. lze zabrati místnost obytnou, danou bez schválení dle § 2 do podnájmu, byť i místnost ta nebyla přespočetnou dle § 5 cit. zák. Předpokládá však zabrání to, že protiprávní stav (pronájem místnosti té proti předpisu § 2 cit. zák.) trvá ještě v době zabrání.
(Nález ze dne 24. ledna 1921 č. 299.)
Věc: Emilie L. v Plzni proti nájemnímu úřadu v Plzni o zabrání pokoje.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: — — — — — — — — — — — — — —
O stížnosti opakující vývody odporu uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Názor stížnosti, že zabraná místnost obývací nepodléhala by zabrání, byť ji stěžovatelka měla v době zabrání bez schválení pronajatou, poněvadž i s místností tou neměla by bytu o větším počtu místností, než zákon připouští, je právně mylný. Ustanovení § 8 č. 6 cit. zák. obsahuje sankci, uloženou na protiprávní stav nastavší tím, že byt neb místnost pronajmuty byly proti předpisu § 2 cit. zák. a následkem pronájmu takového jsou protiprávně obývány neb užívány. Sankce tato záleží v tom, že byty neb místnosti takové mohou býti zabrány, aniž se žádá splnění podmínek dalších.
Zabrání dle tohoto ustanovení však předpokládá, že onen stav protiprávní trval v době, kdy zabrání z tohoto důvodu se vyslovuje. Tomu nasvědčuje srovnání ustanovení § 2, odst. 3 a § 8 č. 6 cit. zákona. Kdežto dle prvého ustanovení pokládati jest byt neb místnosti, ohledně nichž schválení nájemní smlouvy bylo odepřeno, za zabrané dnem v § tom uvedeným a zabrání tedy již neschválením smlouvy ipso jure nastává, uveden je případ § 8 č. 6 mezi ostatními případy, kdy obec byt neb místnost zabrati může.
Platí tedy stran zabrání dle § 8 č. 6 totéž, co i stran ostatních důvodů zabíracích dle § 8 za platné se uznává, t. j. aby důvod pro zábor rozhodný byl tu v den rozhodnutí.
Žalovaný úřad vychází z předpokladu, že zabraný pokoj v době vydání zabíracího usnesení byl pronajat bez schválení jistému úředníku Škodových závodů. Pro předpoklad ten měl žalovaný úřad ovšem podklad ve zprávě ze dne 25. června 1920, dle níž stěžovatelka pokoj úředníku onomu od 1. července 1920 pronajala. Leč stěžovatelka v odporu předpoklad ten popřela a uvedla, že sice kdysi úředník ten přechodně u ní bydlel, že však v době, kdy se o zabrání ono jednalo a kdy bylo vysloveno, již mu pronajat nebyl a ona sama pokoje toho užívala. Ze spisů není patrno, zakládá-li se zpráva ze dne 25. června 1920 na vlastním udání stěžovatelčině, pokud se týče byl-li jí obsah zprávy té sdělen. Poněvadž pak zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. předpisuje, že podmínky zabrání mají býti zjištěny při jednání se všemi zúčastněnými provedeném (§ 11), okolnost však stěžovatelkou popřená, že by zabraná obytná místnost v době vydání zabíracího usnesení byla bývala bez schválení obce pronajata, za součinnosti stěžovatelky zjištěna nebyla, jeví se řízení vadným a muselo naříkané rozhodnutí pro vady řízení býti zrušeno (§ 6 zákona o správním soudě).

Citace:

č. 677. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 130-131.