NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9647.

Občanství státní (Slovensko): * Min. vnitra může bez předchozího vyzvání podle § 20 zák. čl. L:1879 vysloviti podle tohoto předpisu ztrátu státního občanství toho, kdo bez jeho dovolení vstoupil do služby jiného státu a ve službě tohoto státu setrval ze své vůle také v době, kdy čsl. republika byla s tímto státem ve stavu válečném, 1. i když státní občan ze služby cizího státu vystoupil, 2. i když válečný stav pominul.
(Nález ze dne 6. února 1932 č. 7951/30.)
Prejudikatura: usnesení Boh. A 416/31, srov. Boh. A 1329/22, 2296/23, 6136/26; opačně Boh. A 7442/28.
Věc: Štefan P. v Bratislavě (adv. Dr. Osvald Schwarz z Prahy) proti oddělení ministerstva vnitra v Bratislavě o ztrátu čsl. státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo oddělení min. vnitra v Bratislavě, že st-1 pozbyl čsl. státního občanství z těchto důvodů: »St-l, příslušný domovským právem do obce D., okres Šamorýn na Slovensku, toho času vrátný v hotelu G. v Bratislavě, po převratě koncem měsíce prosince 1918 vzdálil se z Bratislavy s honv. plukem č. 13 do Maďarska, kde v M. konal dále službu v maďarské armádě; dne 29. března 1919, ačkoli věděl, že jeho domovská obec leží na území Čsl. republiky, dobrovolně a bez povolení čsl. vlády přihlásil se a vstoupil do služeb maďarské rudé armády a konal tuto službu až do srpna 1919. Poněvadž st-1 jako čsl. státní občan dobrovolně a bez povolení čsl. vlády přihlásil se a vstoupil do služeb maďarského státu v době, kdy Čsl. republika s tímto státem byla v nepřátelském poměru, vyslovuje se ztráta jeho čsl. státního občanství na základě § 30 zák. čl. L:1879.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Podle § 30 zák. čl. L: 1879, o nějž se opírá nař. rozhodnutí, může úřad v § 11 téhož zák. uvedený vysloviti ztrátu státního občanství státních občanů, kteří bez jeho dovolení vstoupí do služby jiného státu, jestliže nevystoupí k jeho výzvě ze služby té v dané jim lhůtě.
Stížnost namítá, že výrok o ztrátě st-lova čsl. státního občanství je v rozporu s ustanovením § 30 zák. čl. L: 1879 proto, že st-1 nikdy nebyl vyzván, aby vystoupil ze služeb státu maďarského, nýbrž ze služeb tohoto státu vystoupil sám dobrovolně po pádu komunismu v Maďarsku.
Opíraje se o usnesení svého odborného plena z 21. září 1931 a z 21. prosince 1931, uvažoval nss takto:
Předpis § 30 o výzvě k vystoupení ze služeb cizího státu není předpisem striktně formálním, nýbrž předpisem, sledujícím určitý účel. Účelem jeho jest, aby občan, jenž bez dovolení, t. j. nevyžádav si souhlasu příslušného úřadu našeho státu, vstoupil do služeb cizího státu, nabyl vědomosti o tom, že výkon služby ve prospěch cizího státu děje se proti vůli vlastního státu a to od okamžiku, kdy končí lhůta, občanu k vystoupení ze služeb cizího státu daná. Setrvá-li občan v cizí službě přes tento okamžik, jest úřad oprávněn vysloviti ztrátu státního občanství, důvodem pak jest, že občan byl ve službách cizího státu, ačkoli věděl, že se tak děje proti vůli vlastního státu. Jiného účelu výzva nesleduje, jmenovitě nemá za cíl, aby jí bylo projeveno stanovisko, že se úřad rozhodl užiti proti občanu prostředku v § 30 uvedeného, totiž odnětí státního občanství, neboť jaké důsledky vyvodí úřad z neposlušnosti občanovy, jest věcí teprve jeho pozdějšího uvažování. Postačí, že občan věděti má, že ztráta občanství podle zákona vyřčena býti může.
Že ustanovení § 30 o výzvě k vystoupení ze služeb cizího státu není předpisem povahy formální, jenž by za všech okolností musil býti zachován, lze nejlépe osvětliti na případě, kde občan, zamýšleje vstoupiti do služeb cizího státu, požádal min. vnitra o souhlas k tomuto kroku, když pak tento souhlas byl mu odepřen, přece do služeb cizího státu vstoupil. Zde těžko bude hájiti thesi, že ani zde nebude moci vysloviti min. vnitra ztrátu občanství, dokud občana nevyzvalo k vystoupení a dokud občan lhůtu mu danou nepřekročil. Zde od původu občan věděl, že do služeb cizího státu vstupuje přímo proti vůli svého státu, a není proto třeba dávati mu to zvláštní výzvou na vědomí. Že pak krok jeho je ohrožen ztrátou státního občanství, nemusilo mu býti současně s odepřením souhlasu oznámeno, toho si občan podle zákona musil nebo měl býti vědom. Z toho všeho je patrno, že odnětí státního občanství podle § 30, třeba není vysloveně trestem, jest přece jen újmou, hrozící občanu za to, že proti vůli vlastního státu konal služby státu cizímu. Záleží proto jen na tom, aby občan věděl, že služby ony koná nikoli snad jen bez souhlasu, nýbrž přímo proti vůli vlastního státu. Jakmile jest dán tento stav a občan dále setrvá ve službách cizího státu, jest uskutečněn předpoklad, dovolující vysloviti ztrátu státního občanství podle § 30, při čemž jest pak již zcela bez významu, zda k výroku o odnětí státního občanství dojde ještě za trvání občanova služebního poměru k cizímu státu či v době, kdy občan již případně ze služeb cizího státu vystoupil.
Se zřetelem k tomu, co dosud bylo řečeno, jest nyní uvážiti, jak se věc bude jeviti, vznikl-li mezi vlastním státem občana a státem, v jehož službách občan jest, válečný stav. Lze tu vycházeti ze skutkového předpokladu, že státní občan vstoupil do služeb některého cizího státu v době, kdy mezi oběma státy byly normální vztahy, nevyžádav si k tomu kroku souhlasu min. vnitra. Tu ovšem, aby se dověděl, že výkon jeho služby ve prospěch cizího státu děje se proti vůli vlastního státu, jest nutno, aby toto stanovisko vlastního státu bylo vůči občanu individuálně projeveno. K tomu pak právě slouží výzva podle § 30 zák. čl. L: 1879, z níž občan se dovídá, až po který den stát s výkonem služby pro cizí stát souhlasí, a od kterého dne děl by se výkon ten proti jeho vůli. Leč v předpokládaném případě k oné výzvě nedošlo, lhostejno, z jakého důvodu, buďsi že příslušný úřad o vstupu státního občana do služeb cizího státu nevěděl, nebo že ve vstupu do služeb cizího státu a ve výkonu služby v jeho prospěch neviděl aktu, příčícího se státním zájmům. Za této situace dojde pojednou k prohlášení válečného stavu mezi oběma státy. Jest jasno, že za tohoto stavu, kdy stát, ohrožen ve svém bytí, potřebuje součinnosti všech svých občanů, nemůže býti ani předpokládáno, že by stát mohl souhlasiti s tím, aby kterýkoli z jeho občanů konal služby pro jiný stát, s nímž právě jest ve válečném stavu a jenž právě jeho bytí ohrožuje. Naopak jest samozřejmo, že výkon služby pro stát nepřátelský děl by se přímo proti vůli vlastního státu, třeba příslušnému státnímu úřadu jednání provinělého státního občana individuálně známo snad není. Současně pak s hlediska občanova jest nemyslitelno, že by občan mohl býti v pochybnosti o vůli svého státu, občan věděti musí a také skutečně ví, že setrvá-li ve službách nepřátelského státu od okamžiku, kdy vznikl stav válečný, bude to proti vůli vlastního státu, třeba snad tato vůle z jakéhokoli důvodu manifestována nebyla. Poněvadž pak účelem výzvy podle § 30 není nic jiného, než aby se občan dověděl, že od určitého okamžiku děl by se výkon jeho služby pro cizí stát proti vůli vlastního státu, toto všechno však při vzniku válečného stavu občan ví, není potřebí upozorňovati jej ještě zvláštní výzvou, nehledíc ani k tomu, zda a kdy je taková výzva vůbec prakticky proveditelná.
Ostatně vedl by názor opačný k absurdnímu důsledku. Znamenalo by to, že až do okamžiku, kdy končí lhůta občanu k vystoupení daná, děje se výkon služby nepřátelskému státu s dovolením min. vnitra, že min. souhlasí s tím, že státní občan koná služby ve prospěch státu, s nímž jsme ve válečném stavu. Min. vnitra, nemohouc jednati proti zájmům ohroženého státu, lhůtu k vystoupení dáti ani nesmí. Ale pak ovšem, když výzvou nemá bytí občanu ani dána lhůta, jež aspoň odsunuje nutnost rozhodnouti se, a po jejíž trvání nekoná se služba cizímu státu proti vůli min. vnitra, seschl by se účel výzvy opět jen na to, aby občanu bylo dáno na vědomí, že výkon služby pro nepřátelský stát jest proti vůli min. vnitra, a to, poněvadž výzva nemůže působiti zpět, teprve od doby, kdy výzva byla doručena, kdežto občan sám již před tím věděl, že se tak děje již od vzniku válečného, stavu, kteréž mezidobí by takto výzvou prakticky bylo aplanováno.
Tyto úvahy vedou nutně k závěru, že vznikem válečného stavu se státem, v jehož službách občan jest, resp. okamžikem, kdy se občan ten o válečném stavu dověděl, ocitne se občan v situaci, jaká jest v normálním případě, kdy občanu končí lhůta daná mu k vystoupení individuální výzvou, žádající na občanu, aby ze služeb nepřátelského státu vystoupil okamžitě. Setrvá-li přes to ve službách nepřátelského státu, jedná nejinak, než občan, kterému v dobách normálních byla doručena individuální výzva a který ve službách cizího státu setrval přes danou mu lhůtu. Tím uskutečnil materiální předpoklad, za něhož § 30 dovoluje min. vnitra učiniti výrok, že občan pozbyl státního občanství. Je-li předpoklad ten jednou dán, trvají jeho účinky nezměněně dále, bez ohledu na eventuální další jednání občanovo, jenž účinky ty odvrátiti již nemůže. Na právu min. vnitra vysloviti odnětí státního občanství nemůže nic měniti ani skutečnost, že později buďsi ještě za trvání válečného stavu, nebo po jeho skončení občan ze služeb cizího státu vystoupil, že tedy v době výroku ve službách těch již není, neboť ani v normálním případě, kde občanu byla dána výzva a kde občan v cizích službách setrval přes danou mu lhůtu, není předpokladem uvedeného práva min., aby v době výroku občan v cizích službách ještě byl.
Stížnost, vycházející z názorů opačných, není proto důvodná, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 9647. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 330-333.