Č. 962.

Učitelstvo: Výhody dle § 48 učit. služ. pragm. jsou účastni také provisorní cviční učitelé na státním učitelském ústavě.
(Nález ze dne 30. září 1921 č. 11548.) Věc: František O. v Č. B. (adv. Dr. Em. Lingg z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. prof. V. Pajerem) o jmenování hlavním učitelem.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Stěžovatel složiv po absolvování učitelského ústavu dne 10. listopadu 1912 zkoušku způsobilosti pro školy obecné a dne 30. listopadu 1914 pro školy měšťanské, byl dne 26. února 1917 jmenován definitivním odborným učitelem na měšťanské škole v B., požíval však v této vlastnosti dovolené a zastával místo cvičného učitele na státním ústavu pro vzdělání učitelů v B.; na řečený ústav byl s právní platností od 1. října 1916 jmenován zatímním a dne 22. dubna 1920 s právní platností od 1. září 1919 definitivním cvičným učitelem, načež se pak vzdal svého definitivního místa na škole měšťanské.
Jako definitivní cvičný učitel žádal stěžovatel, odvolávaje se na § 48 odst. I. učitelské služební pragmatiky o jmenování definitivním hlavním učitelem dle § 48 učit. pragm. s právní působností ode dne, který vyplývá ze zákona, při čemž se opíral o to, že zastává od roku 1915 definitivní systemisované místo cvičného učitele, které jenom omylem bylo vypsáno jako prozatímní, jakož i o to, že již plných 7 let a se započtením válečných let již skoro 10 let působil ve vlastnosti suplujícího a zatímního cvičného učitele na státních učitelských ústavech v Čechách a to s velmi dobrou kvalifikací.
Jmenováním skutečným cvičným učitelem nabyl též zákonného nároku na započtení 2 1/2 válečných let na základě zákona z 23. července 1919, pročež nabyl již dnem 15. března 1919 zákonného nároku na jmenování definitivním cvičným učitelem.
Ministerstvo školství a národní osvěty nevyhovělo této žádosti, poněvadž stěžovatel před 1. zářím 1919 nebyl definitivním státním zaměstnancem, aby mu mohla býti připočtena válečná pololetí a dána tak možnost jmenování, za které žádá, po 1. září 1919 jest pak podle jasného znění zákona ze dne 7. října 1919 čís. 541 sb. z. a n. (čl. VII. § 17) možnost tato vyloučena.
Toto rozhodnutí naříká stížnost jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud uvážil o jednotlivých bodech stížnosti toto:
Dle § 48, odst. I. učit. služ. pragm., která vstoupila 1. srpnem 1917 v účinnost, ustanovují se cviční učitelé, kteří jsou zaměstnáni na cvičných školách spojených se státními ústavy pro vzdělání učitelů a vydržovaných ze státních prostředků jako hlavní učitelé na takových ústavech pro vzdělání učitelů, nabyli-li způsobilosti učitelské pro měšťanské školy; v případech zvlášť pozoruhodných lze tento požadavek prominouti.
Dle čl. VII. § 17 zákona ze dne 7. října 1919 čís. 541 o poměrech státních zaměstnanců kladou se učitelé na státních školách cvičných co do příjmů a postupu na roven učitelům na školách obecných a měšťanských se stejnou zkouškou způsobilosti, přiznávají se jim též služební přídavky a zároveň se prohlašuje, že výhody podle 1. odst. § 48 zákona ze dne 28. července 1917 čís. 319 ř. z. definitivním cvičným učitelům před účinností tohoto zákona (t. j. zákona platového ze 7. října 1919) přiznané, zůstávají v platnosti. Pro budoucnost že se však jeho platnost zrušuje.
Dle čl. XIII. nabyl zákon platový účinnosti 1. zářím 1919. Svrchu zmíněné ustanovení § 48 služ. pragm. bylo vřazeno do zákona k návrhu výboru pro záležitosti státních zřízenců (zpráva čís. 438 příl. k stenografickému protokolu sněmovny poslanců XXII. schůze), který sledoval tím účel, aby požitky cvičných učitelů byly zlepšeny a tudíž též účel, aby o místa učitelská na učitelských ústavech se hlásilo více uchazečů. V této výborové zprávě se praví, že dodatkem k 1. odst. § 48 mají býti cviční učitelé postaveni na roveň hlavním učitelům, vyžaduje se však od nich též zkouška způsobilosti pro měšťanské školy.
Z těchto zákonných ustanovení, jež k dotyčným zákonům nejsou organicky přičleněna, a jejich vzniku vychází především, že §em 48, odst. 1 učit. služ. pragm. ony učitelské osoby, které 1. srpna 1917 jako učitelé na cvičné škole některého učitelského ústavu byly ustanoveny a měly zkoušku způsobilosti pro občanské školy, zákonem samým jak v hodnosti tak i v požitcích na roveň byli postaveni hlavním učitelům, aniž k tomu by to zapotřebí zvláštního ustanovení ve smyslu § 1 a násl. učitelské služební pragmatiky. Pro to mluví znění prvního odstavce § 48 tohoto zákona, jenž používá slov »ustanovují se jako hlavní učitelé«, používá tudíž výrazu, kterým ustanovení bylo již vykonáno a nemá býti teprve zamýšleno anebo některému úřadu přeneseno, pokud se týče jeho uvážení ponecháno.
Pro tento výklad zákona mluví též zmíněná zpráva výboru pro státní zaměstnance, který cvičné učitele, kteří nabyli způsobilosti pro občanské školy, bez dalšího rovná hlavním učitelům na učitelských ústavech.
Zákon klade za podmínku této výhody jedině působení ve vlastnosti cvičného učitele a způsobilost pro měšťanské školy, nepředpisuje ani určitou služební dobu vůbec ani uplynutí jisté lhůty postupní.
V daném případě možno tedy stranou ponechati, zdali zmíněné zákonné ustanovení mělo v úmyslu zmíněnou výhodu poskytnouti i takovým cvičným učitelům, kteří sice 1. srpna 1917 již cvičnými učiteli byli, ale učitelské způsobilosti pro měšťanské školy teprve později dosáhli, aneb učitelským osobám, které teprve po 1. srpnu 1917 cvičnými učiteli se staly, poněvadž, jak již shora bylo vytčeno, stěžovatel již od 1. října 1916 byl prozatímním cvičným učitelem a složil zkoušku způsobilosti pro občanské školy dne 30. listopadu 1914; zbývá tudíž jenom zkoumati, zdali zákon výhodu v § 48 učitelské služební pragmatiky naznačenou poskytnouti chtěl jen definitivním (skutečným) cvičným učitelům, anebo všem učitelským osobám, které působily jako cviční učitelé, tudíž též zatímním (provisorním) cvičným učitelům.
Učitelská služební pragmatika rozumí podle svého čl. 1. učiteli na státních středních a nižších učilištích jak 1. skutečné učitele, řiditele a přednosty se systemisovanými platy, tak 2. i prozatímní učitele ustanovené s platy pro ně (totiž pro provisorní učitele) systemisovanými, to jest takové, jimi až k dosažení definitivního učitelského místa bylo uděleno učitelské místo prozatímně, a pak 3. suplenty a asistenty.
Učitelská pragmatika obsahuje ustanovení, jež se vztahují na všechny tyto kategorie učitelských osob a mluví při těchto ustanoveních všeobecně o učitelích, kdežto při ustanoveních, jež se vztahují toliko na některou ze zmíněných kategorií učitelských osob, dotyčnou kategorii zvláště označuje. Tak ohledně definitivních učitelů §§ 12, odst. 1—3, 41, odst. 1, 48, odst. 1 prvá věta, 51, 53, odst.1 a 5, 57, 58, 59, 81, 85, ohledně provisorních učitelů §§ 6. odst. 2, 12, odst. 1—3, 41, odst. 1, prvá věta, 51, 62, odst. 2, druhá věta, 81, 85, ohledně suplentů a asistentů §§ 8, 9, 10, § 12, odst. 4, 34, odst. 5, 41, odst. 3, 49, 50, 52, 53, odst. 3, 62 zvláště též posl. odst., § 63, posl. odst., 66, 67, 68, 80.
Podle § 65 organisačního statutu pro učitelské ústavy patří k učitelskému personálu těchto ústavů též učitelé cvičné školy, která podle §§ 4 a 73 a násl. tvoří část učitelského ústavu. Dle zákona ze dne 19. září 1898 č. 174 ř. z. a zákona ze dne 24. února 1907, č. 55 ř. z. IV. díl je pro učitelské síly, kterým bylo místo učitelské na některé státní cvičné škole prozatímně uděleno, stanoveno zvláštní služné. Tito nemají na rozdíl od skutečných cvičných učitelů pětiletých přídavků. Jiného rozdílu zvláště ohledně učitelské činnosti mezi nimi není.
Z těchto zákonných ustanovení, zvláště pak z té okolnosti, že § 48 uč. služ. pragm. v prvním odst. větě druhé mluví o cvičných učitelích, tudíž o učitelských osobách, jež jsou ustanoveny jako cviční učitelé, aniž rozlišuje mezi definitivními a provisorně ustanovenými cvičnými učiteli a aniž stanovenou tam výhodu obmezuje toliko na definitivní cvičné učitele, vyplývá důvodný závěr, že dle vůle zákonodárcovy mají býti též provisorní cviční učitelé této zákonné výhody účastni.
Tomuto závěru nepříčí se svrchu citované ustanovení čl. VII. § 17 zákona platového, neboť udržuje-li toto ustanovení výhodu přiznanou definitivním cvičným učitelům před působností zákona platového v platnosti, zároveň však pro budoucnost tuto výhodu zrušuje, nemůže již dle své povahy býti pokládáno za autentický výklad § 48, odst. 1 uč. pragm. Ustanovení toto vychází spíše ze skutečnosti, že škol. úřady § 48, odst. 1 služ. pragm. praktikovaly tím způsobem, že pokládaly zmíněnou výhodu za platnou toliko pro definitivní cvičné učitele.
Ježto stěžovatel, jak již shora bylo vytčeno, v době, kdy začala učitelská služební pragmatika působiti, byl již cvičným učitelem na státním učitelském ústavě a měl zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy, byl již okamžikem započetí působnosti tohoto zákona účasten výhody přiznané v § 48, pročež odepření uznání této skutečnosti, jež obsaženo v naříkaném rozhodnutí, je v odporu se zákonem; bylo proto naříkané rozhodnutí jako v zákonu neodůvodněné zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 962. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 800-803.