NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 244.

Předražování. I trestní činy spáchané proti nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. náležejí dle § 1 lit. a) vládního nařízení ze dne 11. listopadu 1919 čís. 596 sb. z. a n. před soudy lichevní za podmínek, jak uvedeny jsou v § 30 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 567 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1920, Kr II 44/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované Marie B-ové do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Uh. Hradišti ze dne 13. ledna 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem předražování dle § 20 č. 1, 2, lit. a) cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost vytýká dle § 14 zák. o soudech lichevních ze dne 17. října 1919 čís. 567 sb. z. a n., že soud lichevní nebyl pro tuto záležitost soudem příslušným, poněvadž nařízení z 11. listopadu 1919 čís. 596 sb. z. a n., jímž se u provedení § 1. odst. 2 cit. zák. o soudech lichevních stanoví meze příslušnosti těchto soudů, se nezmiňuje o tom, že by soudům lichevním podléhaly trestní činy uvedené v cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. Ustanovení § 30 cit. zák. o soudech lichevních, které se uvádí jako doklad pro mínění opačné, má prý pouze ten smysl, že příslušnost soudů lichevních u činů spáchaných po 28. říjnu 1918, ale před 7. listopadem 1919, nastává jen tenkráte, bylo-li v těchto trestních činech pokračováno za platnosti nových zákonů lichevních. Mimo to poukazuje stížnost na § 219 tr. ř., z něhož dovozuje, že na příslušnosti soudní, založené právoplatným dáním v obžalobu, nesmí se ničeho změniti do skončení řízení. Stížnost není oprávněna. Dle § 1 lit. a) nař. vlády ze dne 11. listopadu 1919 čís. 596 sb. z. a n. jsou přikázány pravomoci soudů lichevních trestní činy proti zákonům o lichvě ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a nař. a proti § 53 nař. ze dne 27. června 1919 čís. 354 sb. z. a n. (poslední příslušnost mlčky odpadla změnou §§ 33, nastalou nařízením ze dne 23. března 1920 čís. 169 sb. z. a n.). Přes to, že citované nařízení čís. 596 sb. z. a n. se výslovně nezmiňuje o cís. nařízení ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z., dlužno za to míti, že trestní činy proti němu spáchané přísluší právomoci soudů lichevních. Článek I. cit. zákona o lichvě prohlašuje, že ustanovení cís. nařízení se zrušují jen, pokud odporují ustanovením nového zákona. Pokud jim neodporují, zůstávají v platnosti na dále. Dle čl. IX. uvoz. zák. k tr. zák. dlužno zkoumati, které z trestních ustanovení jest mírnějším. § 30 zák. čís. 567 sb. z. a n. výslovně přikazuje trestní činy, spáchané před 7. listopadem 1919, jichž skutková podstata i vedle zákona čís. 568 sb. z. a n. zůstala táž, jak je vymezena v cís. nař. čís. 131 z r. 1917, soudům lichevním, pokud nedošlo k rozhodnutí první stolice, při čemž jsou ovšem tyto soudy povinny, až na výjimku, stanovenou v § 25 zák. čís. 567 sb. z. a n. použíti mírnějších trestů cís. nař. Nařizuje-li zákon čís. 567 sb. z. a n. v § 30, by věci v první stolici dosud nerozhodnuté bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení v prvé stolici se nalézají, byly přikázány soudům lichevním, nemůže se stížnost s úspěchem odvolávati pro své mínění na ustanovení § 219 tr. ř., které ostatně pouze stanoví, že nelze již bráti v odpor příslušnost soudu trestního, jež byla stanovena právoplatně buď v obžalovacím spise anebo v rozhodnutí o námitkách proti němu.

Citace:

Čís. 244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 339-340.