Čís. 7170.

Majitel ztracené vkladní knížky nemůže odepříti nálezné proto, že, zpozorovav její ztrátu, učinil opatření, by vklad nebyl vyplacen.
(Rozh. ze dne 21. června 1927, Rv I 1997/26.)
Žalobce nalezl tři vkladní knížky, náležející žalované a znějící
úhrnem na 26000 Kč. Žalovaná dala žalobci odměnou 10 Kč. Žalobu — Čís. 7170 —
1084
o zaplacení nálezného zamítl procesní soud prvé stolice v podstatě proto, že ztracené vkladní knížky byly bezcennou věcí, ježto žalovaná zařídila v ústavě zákaz výplaty vkladu na ony knížky. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: S právním názorem prvého soudu ohledně ceny vkladních knížek soud odvolací nemůže souhlasiti. Věc posuzovali jest dle okamžiku, kdy knížky byly ztraceny a nalezeny. A tu bylo zjištěno prvým soudem, že knížky, které žalovaná ztratila a které žalobce našel a jako nález na policejním úřadě odevzdal, vinkulovány nebyly. V době ztráty a nálezu také nebylo ohledně knížek zavedeno ani umoření, ani nebylo soudní obstávky na uložený peníz, ani nebylo žádáno o výplatu pouze určité vykázané osobě, ani výplata peněz nebyla zakázána, tedy byly to knížky, na něž podle § 29 stanov Občanské záložny vklad měl býti vyplacen tomu, kdo vykázal by se knížkami, poněvadž nebylo tu žádného z výminečných případů v jmenovaném § uvedených. Na knížkách nebyla také zápověď vkladu poznamenána. Co žalovaná po ztrátě knížek dělala a jaké opatření učinila, by ku škodě nepřišla, aby neoprávněná osoba vklady vybrati nemohla, jest naprosto nerozhodným pro posouzení ceny knížek v době jich ztráty a nálezu a pro určení nálezného podle § 391 obč. zák. Poněvadž šlo o vkladní knížky záloženské, na než podle stanov záložny vklad vyplatiti se měl tomu, kdo knížky předložil, mají knížky o něž tu jde povahu papírů majiteli svědčících, mohl tedy také žalobce žádati o výplatu vkladu na základě podmínek o výplatě uvedených ve vkladních knížkách a měly pro něho vkladní knížky cenu vkladu, knížky tedy představovaly vklady a obecná cena knížek (§ 305 obč. zák.) rovnala se výšce vkladů. Nálezce má tedy nárok na nálezné (§ 391 obč. zák.) podle výšky vkladu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vytýká odvolacímu rozsudku mylné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), poukazujíc k rozhodnutí čís. 2351 sb. n. s., podle něhož je nárok na nálezné při vkladní knížce — mimo ostatní v souzeném případě zjištěné předpoklady — závislým také na dalším, tuto prý neuskutečněném předpokladu, že ústav může vklad vyplatiti. Předpoklad ten není podle dovolatelčina názoru uskutečněn, prý proto, že žalovaná, zpozorovavši ztrátu vkladních knížek, učinila ještě před započetím úřadování u peněžního ústavu opatření, by vklady za žádných okolností nebyly vypláceny, takže žalobce neměl dokonce ani možností výplaty. Než dovolání vykládá si ono rozhodnutí mylně. Rozhodnutí to mínilo předpokladem, »že ústav vklad může vyplatiti«, zřejmě — jakž plyne ze souvislosti celého jeho odůvodnění — předpoklad, že ústav má dostatečné hotovosti a je schopen, by vklad mohl vyplatiti, neboť bez tohoto předpokladu by ovšem nebylo lze říci, že vkladní knížka měla pro nálezce cenu vkladu. Ale ono rozhodnutí neřešilo otázku, o niž tu jde, zda totiž majitel knížky může důvodně odepříti nárok na nálezné, protože, zpozorovav ztrátu vkladní knížky, učinil opatření, by vklad nebyl — Čís. 7171 —
1085
vyplacen. Na otázku tu odpověděl odvolací soud právem záporně. Nárok na nálezné vzniká nalezením ztracené věci. Jsou proto pro jeho posouzení rozhodujícími právní a skutkové poměry v době nálezu. Jeho zánik se řídí — mimo případy §§ 391 a 393 obč. zák., o něž tu nejde — všeobecnými předpisy o zrušení práv a závazků podle §§ 1411 až 1449 obč. zák. Předpisu, že by majitel ztracené věci mohl pří vodí ti zánik nároku na nálezné opatřením, kterým by překazil možnost zpeněžení ztracené (nalezené) věci, není. Nejde proto při řešení otázky, zda tu je nárok na nálezné, o to, zda a jak lze ztracenou věc později zpeněžiti, nýbrž jde jen o to, jakou cenu měla v okamžiku nálezu a zda bylo tehdy — alespoň právně — možno ji zpeněžiti. Nijak na tom nezáleží, že nebylo fysické možnosti zpeněžení, na příklad proto, že se nález vkladní knížky stal mimo pokladniční hodiny ústavu. Takovou fysickou nemožností se nemění nic na právní povaze vkladní knížky, jíž lze i mimo pokladniční hodiny — nehledíc ostatně к možné snad mimořádné ochotě povolaných činitelů ústavu, vyplatiti vklad kdykoliv — zpeněžiti vklad i jiným způsobem, než jeho vybráním, na příklad prodejem, postupem, zástavou a pod. Nemělo proto dovolatelčino opatření pro žalobcův nárok právního významu. Že by jeho nárok nebyl po právu, protože nález byl bezcenný i bez dovolatelčiných opatření a již před nimi, dovolatelka sama ani netvrdí. Co do výše není žalobní nárok popřen.

Citace:

Čís. 7170. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1109-1111.