NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 567.

Zákon o požadovacím právu drobných pachtýřů (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
V tom, že drobný pachtýř upustil při novém propachtování pozemků dražbou od dalšího podávání proto, že pachtovné nabízené jiným zdálo se mu příliš vysokým, nelze spatřovati odnětí pozemku dle § 6.
(Rozh. ze dne 30. června 1920, R I 413/20.)
Pachtýř pozbyl pachtu pozemků v roce 1915, ježto při obnovování pachtu veřejnou dražbou upustil od dalšího podávání, načež pozemek dostal se do pachtu nejvyššímu podateli. Soud prvé stolice přiznal mu požadovací nárok, shledá v v postupu při dražbě odnětí pozemku. Rekursní soud mu nároku nepřiznal. Důvody: Dle § 6 nezaniká nárok pachtýře, jsou-li tu jinak podmínky §§ 1—3, odňal li vlastník pozemek pachtýři po 1. srpnu 1914 proto, aby si zjednal vyšší pachtovné, nebo z jiných důvodů, proti jeho vůli, bez podstatné příčiny. Jest zjištěno, že pozemky byly v roce 1915, po uplynutí pachtovního období dány správou církevního statku znovu do veřejné dražby, že požadovatel dražby se súčastnil, avšak pozemků těch již nevydražil, tedy z vlastní vůle, — lhostejno, z jakých pohnůtek, — více nezpachtoval. Nemůže tedy býti řeči o »odnětí« jich vlastníkem nebo jeho zástupcem proti vůli pachtýřově a bez podstatné příčiny z důvodů zištných, jak to § 6 c. zák. má na mysli. Pacht těchto pozemků končil tedy přede dnem vyhlášení zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb, z. a n., a není tu tedy podmínky požadovacího práva na postoupení těchto pozemků v § 1 odstavec třetí cit. zák. uvedené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ustanovením prvního odstavce § 6 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., má býti chráněn drobný pachtýř, který po uplynutí smluvené doby pachtovní chtěl pokračovali v poměru pachtovním, kterému to však bylo znemožněno tím, že propachtovatel nepřistoupil na požadované prodloužení pachtu z důvodů, jež zákon neuznává za podstatné, zejména proto, že si chtěl zjednati vyšší pachtovné. Těchto předpokladů tu není. Pozemky, o které jde, byly v roce 1915, kdy se skončil osmiletý pacht, spolu s ostatními pozemky kostelními, jak i dříve se dělo a při takovýchto pozemcích jest obvyklo, za účelem dalšího propachtování dány do veřejné dražby; — této mohl se súčastniti, kdo chtěl, hle byl brán zřetel k dřívějším pachtýřům; — požadovatel súčastnil se dražby, vydražil však jen pacht jiných pozemků; — pozemků, o něž tu jde, nespachtoval znovu proto, že nechtěl platit tolik, kolik jiní podávali. V dovolacím rekursu sám vytýká, že nový pachtýř, který prý má nadbytek peněz a právě na pozemky, požadovateli odepřeně, stále přihazoval, jednal z důvodů zištných, což prý patrno také z toho, že odprodával svá vzdálenější pole od svého hospodářství a pachtoval si bližší, mezi nimi též pozemky, o něž se jedná. Za těchto okolností nemůže stěžovatel důvodně vytýkati vlastníkovi, že mu odňal pozemky proti jeho vůli bez podstatné příčiny, a nemůže se s úspěchem odvolávati na první odstavec § 6 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.

Citace:

č. 4923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 75-77.