NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 481.

Při sporu o nárocích odkazovníků, tudíž i při sporu o platnosti dovětku, nelze postupovati dle §§ 125 a násl. nesp. říz.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1920, R I 192/20.)
Zůstavitel zanechal poslední pořízení, jímž pořídil o některých částech svého majetku. K pozůstalosti přihlásili se jednak dědicové ze zákona, jednak přihlásili své nároky ti, kdož byli obmyšleni posledním pořízením. Pozůstalostní soud poukázal zákonné dědice na pořad práva. Rekursní soud poukázal na pořad práva ty, kdož přihlásili své nároky z posledního pořízení. Důvody: Byly podány toliko dědické přihlášky ze zákona a nikoli ze závěti, jíž zde vůbec není, jelikož poslední pořízení zůstavitelovo, u okresního soudu prohlášené, není dle svého obsahu závětí, jak i účastníky při projednávání pozůstalosti bylo uznáno. Není-li zde rozporu mezi dědickými přihláškami, není místa pro jednání dle § 125 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. Nároky odkazovníků jsou dle dosavadního výsledku projednávání pozůstalosti sporny a náleží je tudíž dle § 2 čís. 7 nesp. říz. poukázati na pořad práva, an soud pozůstalostní o jejich právní jsoucnosti v mimosporném řízení rozhodnouti nemůže. Zákonní dědici nemají povinnosti, by zahájili proti odkazovníkům spor o neplatnost odkazu, pokud se týče posledního pořízení, projednáni pozůstalosti jest za základ položiti dědické přihlášky a věci odkazovníků jest, by své obligační nároky uplatnili proti dědicům, kteří jich neuznávají. Stanoviti k tomu lhůtu není třeba a není v zákoně opory, neboť rozumí se, že, dokud spor odkazovníky zahájen nebude, nároky jejich při projednání pozůstalosti zůstanou nepovšimnuty a nemohou překážeti, by projednání nebylo skončeno a pozůstalost nebyla odevzdána.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Vzhledem na ustanovení §§ 532, 535, 552 a 553 obč. zák. jest poslední pořízení, jehož ověřený přepis nachází se ve spisech pozůstalostních, dovětkem a ne závětí, neboť není v něm pořízeno o celém jmění pozůstalostním, ani o poměrné části jeho, nýbrž jen o některých, do pozůstalosti náležejících věcech. K rozhodnutí této otázky není třeba pořadu práva a rozsudku procesního, poněvadž není zde podmínek § 2 čís. 7 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Osoby, v onom dovětku obdařené, nejsou dědici, nýbrž odkazovníky; podle §§ 649, 684 a 685 obč. zák. nemají nároků na pozůstalost, nýbrž přísluší jim toliko osobní, obligační nárok na poskytnutí odkazů proti oněm dědicům, k pozůstalosti se přihlásivším, jejichž dědické právo tím kterým odkazem je stíženo. Vzhledem na to nelze, když dědicové nechtějí splniti odkazy, v dovětku uvedené, prohlašujíce dovětek neplatným, užiti předpisů §§ 125 a 126 cís. pat. výše uvedeného z roku 1854, neboť nejde o přihlášky dědické, jež by byly spolu v rozporu, nejde o kolisi práv dědických. Obdobné užití těchto zákonných předpisů dle § 7 obč. zák. jest vyloučeno, poněvadž jde o právní poměry různé a nikoli sobě podobné. Vzhledem na hořejší ustanovení § 2 čís. 7 cís. pat. z roku 1854 a vzhledem na právní povahu nárokův odkazovníků musí tito vystoupiti jako žalobcové proti přihlášeným dědicům, kteří stíženi jsou odkazy a neuznávají pravosti dovětku. Výraz »prohlášení poslední vůle« v § 126 cís. pat. z r. 1854 sluší vzhledem na celý obsah tohoto § 126 vykládati jako »testament« čili »závěť«, nikoli jako poslední pořízení v širším smyslu, ve kterém jest užito v § 552 obč. zák. Případu § 726 obč. zák., že by dědicové zřekli se dědictví, zde není; nelze tudíž užíti zde ustanovení tohoto § 726, dle něhož v případě takovém pokládati jest odkazovníky za dědice. Mínění soudu rekursního, že, dokud odkazovníci nepodají žalobu, nároky jejich zůstati mají při projednávání pozůstalosti nepovšimnuty a nemohou překážeti tomu, by projednání pozůstalosti nebylo ukončeno a tato nebyla dědicům odevzdána, nelze ovšem vzhledem na ustanovení §§ 159 a 160 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. přisvědčiti v této všeobecnosti; ale na rozhodnutí otázky, zdali přihlášení dědicové neb odkazovníci vystoupiti mají jako žalobcové, když dědicové neuznali pravosti dovětku, nemá to vlivu.

Citace:

č. 481. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 244-245.