Čís. 1262.

Jest na sborovém soudě druhé stolice, by o stížnosti v otázce útrat (§ 392 tr. ř.) věcně rozhodl a nemůže nařizovati prvému soudu, by sdělil spisy státnímu zastupitelství za účelem vyvolání zmateční stížnosti na záštitu zákona.
(Rozh. ze dne 13. září 1923, Kr I 513/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do usnesení vrchního zemského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 1922, takto právem: Usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 1922, pokud jím poukázán byl krajský soud v Chrudimi, by spisy sdělil se státním zastupitelstvím k případnému podání zmateční stížnosti na záštitu zákona, porušen byl zákon v ustanovení §u 392 tr. ř.; usnesení to se zrušuje a vrchnímu zemskému soudu v Praze se ukládá, by sám o stížnosti Dra Eduarda S-a ve věci rozhodl
Důvody:
Rozsudkem krajského jako porotního soudu v Chrudimi ze dne 18. října 1922, odsouzen byl Jan N. pro zločin zprznění, uvedený v §u 128 tr. zák., mimo jiné též dle §u 393 odstavec třetí tr. ř. k náhradě nákladu 359 Kč za právní zastoupení soukromé účastnice Boženy M-ové. Právní zástupce soukromé účastnice, advokát Dr. Eduard S., stěžoval si včas na nízké přisouzení útrat, ale vrchní zemský soud v Praze nezabýval se vůbec věcně touto stížností, nýbrž usnesením ze dne 21. listopadu 1922 poukázal krajský, soud v Chrudimi, by spisy sdělil se státním zastupitelstvím k případnému podání stížností na záštitu zákona dle §u 33 tr. ř., ježto nalézací soud nebyl vůbec povolán, by náklady ty upravoval a to dle čl. 1. čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919 čís. 1 sb. z. a n. a rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. května 1921, č. j. Kr I 360/21, čís. 445 sbírky. Krajský soud v Chrudimi intimoval toto usnesení stěžovateli Dru S-ovi. Uvedený postup vrchního zemského soudu v Praze neodpovídá zákonu. Dle §u 392 tr. ř. může každý, kdož se nějakým rozhodnutím nebo opatřením soudním v příčině nákladů pokládá za stižena, stěžovati si u sborového soudu druhé stolice, kterýž rozhoduje s konečnou platností. O stížnosti Dra S-a měl tedy vrchní zemský soud věcně rozhodnouti, nikoliv však poukazovati stolici nižší, by zařídila použití právního prostředku. Vzhledem k plenárnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. května 1923 čís. praes. 221/23, uveřejněnému pod čís. 262 Sb. min. spr., kterým bylo nalezeno, že soudce trestní jest i nadále povolán stanoviti povinnost k náhradě útrat zastupování a obhajoby (§ 293 odstavec třetí tr. ř.) a určití jich výši, jeví se postup vrchního zemského soudu v Praze pochybeným též ve věci samé.

Citace:

č. 1262. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 353-354.