NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1255.

Jde o nájem, podléhající ochraně nájemců, byly-li pronajaty zařízené hostinské místnosti ku přechovávání cizinců, však bez koncese. Ustanovení § 32 zák. o ochraně nájemců vztahuje se pouze na poměr mezi živnostníkem a hosty.
(Rozh. ze dne 19. října 1921, Rv I 790/21.)
Žalovaný měl od žalobkyně v nájmu hostinské místnosti a 5 pokojů pro cizince, oboje se zařízením (inventářem), pak jako místnosti obytné 2 pokoje a kabinet, avšak bez koncese hostinské, kterou koncesi ku provozování živnosti hostinské a výčepnické si žalovaný vydobyl na vlastní jméno a ji v místnostech najatých provozoval. Proti výpovědi ze jmenovaných místností vznesl žalovaný námitky, jimž procesní soud prvé stolice vyhověl a výpověď zrušil. Odvolací soud ponechal výpověď účinnou.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a odmítl návrh na vydání příkazu na odevzdání pachtovních předmětu. Důvody:
Právem vytýká dovolatel nepřípustnost výpovědi žalobkyně, t. j. návrhu na vydání příkazu na odevzdání »pachtovních« předmětů v řízení nájemním dle předpisů civilního soudního řádu, poukazuje na zákon o ochraně nájemníků. Dle ustanovení § 1091 obč. zák. jest rozdíl mezi nájmem v užším smyslu a pachtem v tom, že při nájmu propůjčuje se věc k pouhému užívání, při pachtu k používání, t. j. k tomu, by z ní pilností a přičiněním bylo docilováno užitku. Při tom pro pojem pachtu ovšem nestačí, že hospodářská činnost výdělečná se ve věci nebo na věci soustřeďuje, vyvíjí, nestačí, by věc byla prostředkem výdělečné činnosti, nýbrž třeba, by byla předmětem hospodářského využití. Hostinské místnosti třeba i se zařízením a se zařízenými pokoji pro cizince samy o sobě se pouze najímají, nikoli pachtují, poněvadž výdělečná hostinská a výčepnická činnost se sice v místnostech těch soustřeďuje, místnosti ty však jako takové nejsou přímým a bezprostředním jejím předmětem. Tím je teprve oprávnění k provozování živnosti hostinské а k přechovávání cizinců, živnostenská koncese, která pílí a námahou se výdělečně využitkuje v místnostech hostinských jako pouhém prostředku k využití tomu. Podnikem živnosti hostinské pak možno nazvati jenom skutečné provozování živnosti hostinské na základě živnostenské koncese, která je nezbytným jeho předpokladem, bez ní není tu živnosti hostinské, tím méně jejího podniku. Nájem místností hostinských a místností pro cizince třeba zařízených ku provozování živnosti hostinské a přechovávání cizinců, avšak bez živnostenské koncese, k provozování tomu a přechovávání cizinců opravňující, je proto pouhým nájmem v užším smyslu, nikoli pachtem (§ 15 čís. 15 a § 16 odst. 1 i 2 živn. řádu, Stubenrauch kom. k obč. zák. z roku 1903 II. díl, § 1091 str. 315, poznámka třetí, str. 316, pozn. první, Krainz-Ehrenzweig, System z roku 1920, díl II. § 396 odst. I. a poznámka 8. a 9., rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 4. února 1920, č. j. R I 50/20). Jde-li však o pouhý nájem místností, vztahuje se naň zákon o ochraně nájemníků a dle §§ 1 a 4 tohoto zákona výpověď nájemní smlouvy, místností těch se týkající, může býti dána jen se svolením soudu v řízení nesporném. Podotknouti ještě dlužno, že nevadí zde ustanovení § 32 zák. o ochraně nájemníků, že na výkon živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců se zákon ten nevztahuje, ježto zde míněn pouze poměr mezi živnostníkem a hosty (srovnej § 1 al. 2 nařízení ze dne 7. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. slova: »pronájem při provozování živnosti přechovávání cizinců« a vládní návrh tisk 2666, zpráva výboru sociálně politického tisk 2749 a těsnopisecká zpráva o 140. schůzi Národního shromáždění Československého str. 4077, dle nichž proti dřívějšku novoty není). Povolil-li tedy soud prvé stolice vydání příkazu k odevzdání bez tohoto zákonem předepsaného nesporného řízení a na námitky proti němu podané pak zavedl řízení sporné, dopustil se tím zmatečnosti dle § 477 čís. 6 c. ř. s., na níž z moci úřední je hleděti, zmatečné řízení i s rozhodnutím na něm spočívajícím zrušiti a návrh na vydání příkazu na odevzdání najatých místností, žalobu zastupující, odmítnouti (§ 471 čís. 5 a 7, 477 čís. 6, 478 odstavec prvý a 513 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 16109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 666-668.