NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Č. 12580.

Pojišťovací právo: Z toho, že určitá osoba pracuje v místnostech podnikatele, na jeho strojích a s jeho materiálem, neplyne ještě samo o sobě, že osoba ta je k podnikateli ve služebním poměru ve smyslu § 2 zákona č. 221/1924 Sb.
(Nález z 20. října 1936 č. 15469/36.)
Prejudikatura: Boh. A 4330/25.
Věc: Gustav W. v Trutnově proti rozh. zem. úřadu v Praze z 20. prosince 1933 o sociálním pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nem. pojišťovna v Trutnově vyslovila výměrem z 8. května 1931, že Josef K. v zaměstnání u st-le podléhal od 1. srpna 1930 nem. pojištění ve smyslu § 2 zákona č. 221/1924 Sb. Okr. úřad v Trutnově nevyhověl odvolání st-lovu výměrem z 12. května 1933, protože konaným šetřením bylo zjištěno, že v daném případě byl mezi st-lem a Josefem K. služební poměr.
Nař. rozhodnutím bylo st-lovo odvolání zamítnuto.
Stížnost vznáší na spor otázku, zdali ve sporném období byl mezi st-lem a Josefem K. smluvený poměr pracovní (služební), jenž je předpokladem pojistné povinnosti dle § 2 zákona č. 221/1924 Sb. Stížnost, popírajíc existenci takového poměru, uplatňuje především jako vadu řízení, že se žal. úřad nezabýval řadou námitek odvolání, že totiž Josef K. byl dříve, než vstoupil k st-li ve smluvní poměr, samostatným výrobcem svršků, ohlásil živnost u okr. úřadu a platil výdělkovou daň a dále že st-l již také dříve, než vstoupil do obchodního spojení s K., zaměstnával samostatné živnostníky k zhotovování svršků. Tuto výtku vadnosti řízení nemohl nss uznati důvodnou.
Uvedené skutečnosti nemají již proto pro sporný případ významu, že spadají — jak stížnost sama uvádí — v období před smluvním poměrem mezi st-lem a Josefem K., nemohou tudíž právní povahu tohoto smluvního poměru prokázati nebo objasniti. K tomu se jen ještě podotýká, že není předpisu, který by bránil samostatnému živnostníku uzavříti smlouvu služební (srovnej Boh. A 12337/36). Žal. úřad, nezabývav se uvedenými námitkami, chtěl patrně naznačiti, že je pokládá za irelevantní. Podle toho, co bylo řečeno, učinil tak právem.
V dalším nemohl však soud stížnosti upříti oprávněnost. Žal. úřad vyslovil, že sice smluvní poměr mezi st-lem a Josefem K. vykazoval jak znaky smlouvy o dílo, tak i znaky smlouvy služební, že však převažovaly spíše znaky smlouvy služební, poněvadž K. pracoval v místnostech propůjčených mu st-lem na jeho strojích a s jeho materiálem a také neručil za vady díla, nýbrž pouze za péči při provádění prací.
Podle stálé judikatury nss zabývající se výkladem cit. § 2 zákona č. 221/1924 Sb. není smluvený poměr pracovní (služební) ničím jiným, nežli poměrem, zakládajícím se na smlouvě služební podle § 1151 o. z. o., která vzniká, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Slovem služby rozumějí se nejenom služby odměňované mzdou časovou, nýbrž i práce, při kterých se mzda platí od kusu nebo podle jednotlivých pracovních úkonů (§ 10 cit. zákona). Podstatným znakem smlouvy služební, tedy i služebního poměru, je na straně zaměstnancově smluvní závazek konati služby a z toho vyplývající poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy (srov. na př. Boh. A 4330/25). Z toho plyne, že skutečnost, že Josef K. pracoval v místnostech st-lových, se stroji tomuto náležejícími a s jeho materiálem, nemůže ještě sama o sobě býti kriteriem pro posouzení, šlo-li o smlouvu služební, nejsou-li tu další znaky svědčící o nesamostatnosti Josefa K., jeho podřízenosti a vázanosti na rozkazy st-lovy. Toto vše stížnost právem vytýká, zdůrazňujíc ještě, že šlo jen o část materiálu, totiž kůži, že však ostatní materiál dodával Josef K. sám.
Stížnost uplatňuje dále, že nař. rozhodnutí odporuje spisům, t. j. svědecké výpovědi Josefa W., na níž je v podstatě založeno, poukazuje-li na to, že Josef K. neručil za vady díla, nýbrž pouze za péči při provádění prací. V tom směru dlužno stížnosti přisvědčiti. Svědek Josef W. udal při svém výslechu 1. března 1933, že firma (st-l) vzhledem k tomu, že přijímala objednávky, ručila také za vady v provedení. Z toho však, že st-l ručil zákazníkům také za vady, neplyne ještě logicky, že by byl Josef K. vůči st-li zproštěn ručení za vady díla a ručil pouze za péči při provádění prací, v kteréžto skutečnosti chce žal. úřad spatřovati rovněž podstatný znak smlouvy služební.
Z předeslaných úvah plyne, že znaky, které nař. rozhodnutí uvádí jako kriteria existence smlouvy služební, jsou z části pro tuto otázku nerozhodné, z části pak spisy nedoložené, že však žal. úřad při posuzování, šlo-li o poměr služební, nechal zcela nepovšimnutým znak judikaturou tohoto soudu pro existenci služebního poměru důsledně vyžadovaný, totiž poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy, a opominul se vypořádati s vývody st-lovými popírajícími takovouto podřízenost a vázanost Josefa K. a dovozujícími jeho samostatnost v poměru k st-li. Tak zejména uplatňoval st-l v odvolání, že Josef K. k provádění prací pro st-le si zjednával sám jako samostatný mistr pomocný personál, který sám platil a pro případ nemoci pojistil, že byl při provádění prací nezávislým na st-li, že nebyl vázán na pracovní dobu a pracoval podle svého vlastního uvážení a dle vlastních disposic, a navrhoval i o těchto skutečnostech důkazy. Žal. úřad na tyto námitky vůbec neodpověděl a st-l důvodně vytýká, že z okolnosti žal. úřadem pro jeho závěr uvedených ještě neplyne poměr podřízenosti jako nezbytný znak smlouvy služební. Tento nedostatek nař. rozhodnutí ztížil obranu st-li a nss znemožnil přezkoumati výrok žal. úřadu po stránce jeho zákonitosti.
Poněvadž vada nař. rozhodnutí byla způsobena nesprávným právním názorem o podstatných znacích poměru služebního ve smyslu § 2 cit. zákona, bylo nař. rozhodnuti zrušiti podle § 7 zákona o ss.

Citace:

Č. 12580. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 933-935.