NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12712.

Sudiště podle § 104 j. n. (§ 88 odst. 1 j. n.) není založeno proti tomu, kdo podepsal objednávku s doložkou sudištni (o splništi) jako zástupce bez plné moci k zastupování.
(Rozh. ze dne 23. června 1933, R I 445/33.)
Soud prvé stolice povolil proti Ladislavu K-ovi exekuci na základě říšskoněmeckého exekučního titulu. Rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o exekuci podle exekučního titulu vydaného saským úředním soudem v Lipsku, tedy soudem říšskoněmeckým, a proto jest věc posouditi podle vládní vyhlášky čís. 131/24 sb. z. a n., a to především podle § 328 čís. 1 německého civilního řádu soudního. Povinný vznesl rekurs proti povolení exekuce prvým soudem a rekursní soud, vyhověv mu, zamítl návrh na povolení exekuce z důvodu, že exekuční titul, na jehož základě jest o povolení exekuce žádáno, byl vydán soudem podle §§ 83 prvý odst. a 104 prvý odst. j. n. nepříslušným. Podle důvodů rozsudku Lipského úředního soudu došla žalobkyni 9. dubna 1929 objednávka, podle níž si přeje tuzemská firma D., by byla pojata mezi prameny nákupní, jež uvedeny budou v knize žalující firmy »Wirtchafts-Jahrbuch für Industrie und Handel des deutschen Reiches und der Nach folgestaaten Österreich-Ungarns«. Objednávka byla opatřena razítkem firmy D. s podpisem K. a obsahovala poznámky, že »splništěm pro obě strany jest Lipsko« a smlouva jest »žalovatelna v Lipsku«. Firma D. odepřela zaplatili inserční poplatek 420 ř. m., prohlásivši, že objednávka nebyla podepsána firemně, nýbrž, že ji podepsal Ladislav K., ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný ručí jako zástupce, nemající plné moci k zastupování. Žalobkyně odůvodnila příslušnost Lipského státního soudu k projednání sporu tím, že v podmínkách o přijetí nabídky jest ujednáno, že místem splnění jest Lipsko, a dále tím, že prý toto ujednání působí také proti zástupci bez plné moci k zastupování. Žalovaný bránil se proti žalobě, námitkou místní nepříslušnosti dovolaného soudu z důvodu, že se mezi stranami smlouva neuskutečnila (§ 29 něm. c. s.). Saský úřední soud v Lipsku zamítl rozsudkem že dne 10. března 1930 námitku nepříslušnosti z důvodů, že ten, kdo uzavřel smlouvu jako zástupce, jest, pokud nedokáže zástupčí plnou moc, povinen druhé straně podle její volby buď k splnění nebo k náhradě škody (§ 179 prvý odstavec něm. obč. zák.). Žalovaný prý doznal, že objednávku podepsal za firmu nemaje plné moci k tomu a že firma odpírá schválení smlouvy, a jest proto sám k plnění zavázán. Ručí mocí zákona. Příslušnost odůvodňuje úřední soud v Lipsku § 29 něm. c. ř. s., podle něhož pro žaloby o splnění smlouvy jest příslušným soud místa, kde má býti splněn sporný závazek, při čemž podle doslovu tohoto jest lhostejno, zda se splnění na tom místě má státi podle dohody stran, či podle zákonného předpisu. Podle tohoto říšskoněmeckého zákonného předpisu byla ovšem příslušnost úředního soudu v Lipsku odůvodněna pro území říše Německé, nikoli však pro území Čs. státu. Podle § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. nelze totiž vykonati exekuci na základě rozsudku cizozemského soudu, jestliže soudy státu, jemuž náleží cizozemský soud, podle německých zákonů nejsou příslušné. Podle zásady o vzájemnosti mohl tudíž saský úřední soud v Lipsku vydati exekuční titul vykonatelný v Čs. republice, byl-li současně příslušným i podle předpisů jurisdikční normy platné v našem státě. Nebyl-li tedy podle našich zákonů příslušným, není jeho rozsudek u nás exekučně vykonatelným. Přihlédne-li se k doslovu našich zákonných předpisů o příslušnosti, jest jasno, že saský soud v Lipsku příslušným nebyl. Předně jest nesporno, že žalovaný nemá v Německu vůbec žádného jmění a není tudíž dána příslušnost říšskoněmeckého soudu podle § 99 j. n. Podle § 88 prvý odstavec j. n. mohou žaloby na splnění smlouvy býti podány u soudu toho místa, v němž měla smlouva býti podle dohody stran žalovaným splněna. Podle § 104 j. n. mohou se strany podrobiti výslovnou úmluvou pravomoci soudu nebo soudům v místě jmenovitě uvedeném. Předpokládá tedy jak příslušnost soudu splniště, tak i příslušnost soudu podle § 104 j. n. výslovně úmluvy sporných stran. Kdyby tedy objednávku byla firemně podepsala firma D., byla by tím založena pro ni příslušnost úředního saského soudu v Lipsku podle § 88 prvý odstavec j. n. Žalována však není firma D., nýbrž Ladislav K., který objednávku nepodepsal vlastním jménem, nýbrž v zastoupení firmy D., nemaje k tomu plné moci, nebyl tedy Smluvní stranou. Byť i tedy byl žalovaný povinen jako falsus prokurátor podle § 179 prvý odstavec něm. obč. zák. sám splniti smlouvu, musí tak, jak výslovně podotýká zmíněný rozsudek saského úředního soudu v Lipsku, učiniti proto, že jest k tomu zavázán mocí zákona. Není tu tedy důvodem závazku na jeho straně smlouva, nýbrž závazek jeho zakládá se tu na jisté skutečnosti (předstírání plné moci), s níž zákon spojuje jako následek osobní povinnost k plnění (obligatio ex variis causarum figuris), čili povinnost k plnění zakládá se na zákonu (§ 859 obč. zák.), tedy na jiném právním důvodu nežli jest smlouva. Není tu tedy předpokladu příslušnosti ani podle § 88 prvý odstavec ani podle § 104 prvý odstavec j. n. Není tudíž podle § 328 něm. c. ř. s. vzhledem k vzájemnosti mezi říší německou a státem československým, přípustnou exekuce, o niž bylo žádáno na základě předloženého exekučního titulu, rozsudku saského úředního soudu v Lipsku ze dne 10. března 1930, poněvadž tento soud nebyl podle zákonů Čs. republiky k projednání rozepře a k vydání rozsudku proti žalovanému, jenž má bydliště v tuzemsku, místně příslušným.

Citace:

Čís. 12712. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 10-12.