NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15259.

Nouzí ve smyslu § 1043 obč. zák. jest rozuměti nouzi vyvolanou nebezpečím rázu elementárního, jemuž nelze čeliti obyčejnými prostředky.
Pokud nejde o společné nebezpečenství ve smyslu tohoto zákonného ustanovení.
(Rozh. ze dne 4. června 1936, Rv II 305/36.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované. Podle služební smlouvy uzavřené s ním dne 6. října 1930 na pět let měl žalobce nárok na měsíční služné 11500 Kč a jiné vedlejší příjmy. Na základě výsledku revise provedené u žalované kladly věřitelské banky žalované různé podmínky a mezi těmi také, aby žalobce se zřekl nároků plynoucích mu ze služební smlouvy ze dne 6. října 1930. Pro případ nepřijetí těchto podmínek hrozily věřitelské banky a také již skutečně podaly směnečné žaloby proti žalované straně na základě krycích směnek. Mezi bankami a žalovanou stranou došlo pak k ujednání, dle něhož k částečnému zajištění pohledávek příslušejících bankám proti žalované straně, postoupí tato různé pohledávky ručíc za jich správnost a dobytnost, dále určitý počet akcií žalované. Na krytí pohledávky žalované proti žalobci měl tento složiti 435 akcií žalované. Žalobce tvrdí, že věřitelské banky vyhrožovaly zažalováním všech krycích směnek a uvalením konkursu, takže pro žalovanou stranu i žalobce nastala společná nouze, pro žalobce hlavně proto, že byl velkoakcionářem žalované strany, a by odvrátil od žalované strany a od sebe větší škodu, musil se rozhodnouti přistoupiti na podmínky věřitelských bank, aby odvrátil uvalení konkursu na jmění žalované a odvrátil od sebe úplné znehodnocení svých akcií a z toho důvodu obětoval také svá práva, plynoucí ze služební smlouvy ze dne 6. října 1930. Touto svou obětí skutečně působil ve prospěch žalované strany, poněvadž věřitelské banky odstoupily od zažalování směnek a uvalení konkursu. Pětiletá smlouva služební měla se skončiti 31. srpna (1. září) 1935, obětoval tudíž v zájmu žalované i svém celkem 850000 Kč a požaduje od žalované odškodnění poměrné částkou 300000 Kč, jejíž přisouzení s útratami žádá. Nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
K opodstatnění nároku vzniklého z ustanovení § 1043 obč. zák. se předně vyžaduje, by tu bylo nějaké společné nebezpečenství a aby některý tímto nebezpečenstvím spoluohrožený k jeho odvrácení obětoval majetek. Podle žalobcova přednesu byla žalovaná akciová společnost v nebezpečí, že ji věřitelské banky pro svoje pohledávky zažalují a dokonce učiní návrh na uvalení konkursu. Jde tedy o otázku, zda v tomto hrozícím postupu bank lze spatřovati »případ nouze« a zda tato nouze byla žalované a žalobci společná. Právem poukazuje odvolací soud k tomu, že historickým východiskem ustanovení § 1043 obč. zák. (tedy nároku na obětování věci ve společném zájmu) byla lex Rhodia de iactu, jejíž ustanovení bylo občanským zákonem rozšířeno i na jiné případy nouze než lodní havarie. Zákonodárci tanuly tu zřejmě na mysli případy pouze vyvolané nebezpečím rázu elementárního. Avšak i kdyby se vycházelo z názoru, že omezení nároku z ustanovení § 1043 obč. zák. vzniklého na případy elementárních nebezpečí, nemá oporu v doslovu zákona, jest přece rozlišovati pojmy »nouze« a »naléhavosti«. První pojem zahrnuje v sobě druhý, jde však ještě dále, ježto vyžaduje něco náhlého, nepředvídaného, najednou hrozícího, jemuž nelze brániti obyčejnými prostředky. V souzené věci není o tom sporu, že věřitelským bankám příslušela proti žalované pohledávka asi 17000000 Kč, že banky měly právo svoji pohledávku kdykoliv zažalovati a případně žádati za uvalení konkursu. Žalovaná společnost jako dlužnice musila počítati s nutností, by své závazky plnila, a musila předvídati, že banky budou požadovati zaplacení svých pohledávek a že užijí všech zákonných prostředků k jejich vymáhání. Nelze tedy vymáhání pohledávky věřitelskými bankami na žalované společnosti pokládati za případ nouze, jaký předpokládá ustanovení § 1043 obč. zák. Avšak tyto kroky věřitelských bank hrozily jen žalované společnosti, která byla jejich dlužnicí, nikoli však též žalovanému, který netvrdil, že, než se vzdal bez výhrady své služební smlouvy na naléhání bank, měly věřitelské banky žalované společnosti též pohledávky za ním, z čehož patrno, že nemohly ani žalovati žalobce, ani podati na něj návrh na uvalení konkursu. Nelze tudíž tu mluviti »o společném« nebezpečenství ve smyslu § 1043 obč. zák. Žalobní žádost není tudíž již z tohoto důvodu opodstatněna.

Citace:

Čís. 15259.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 642-644.