Čís. 1653.

Kvalifikace zločinu krádeže podle §u 174 1 a) tr. zák. vyčerpává se již pouhou skutečností, že zloděj, třebaže nástroje nepoužil, jest opatřen puškou neb jiným nebezpečným nástrojem.
Použije-li na útěku zbraně, by zastrašil své stíhatele, nastává reální souběh se zločinem vydírání (§ 98 b) tr. zák.).
(Rozh. ze dne 2. června 1924, Kr II 55/23.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 25. října 1922, pokud jím stěžovatel uznán byl vinným zločinem krádeže dílem dokonané, dílem nedokonané a zločinem spoluviny na krádeži podle §§ů 8 (5) tr. zák. a §§ů 171, 173, 174 I. a), 174 II. a), c), 179 tr. zák., zločinem spoluviny na zločinu veřejného násilí podle §§ů 5, 98 písm. b) tr. zák., jakož i přestupky podle §§ů 32, 36 zbroj, patentu a §u 1 zákona o třaskavinách ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zákonné provedení hmotněprávních zmatků, a to zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. lze ve vývodech stížnosti spatřovati jen, pokud dovozuje, že nalézací soud přičítá stěžovateli kromě zločinu krádeže podle §u 174 I. písm. a) tr. zák. neprávem také zločin vydírání, správně spoluvinu na vydírání, ačkoliv prý použití střelné zbraně zlodějem k výstřelu není vyhrožováním porušením tělesné neporušenosti, svobody, cti atd., za účelem vynucení nějakého jednání, opomenutí nebo dopuštění. Vývodům těmto nelze přisvědčiti. Pohrůžka, t. j. opověď, že pachatel způsobí jiné osobě zlo, může se státi netoliko výslovně, nýbrž i skrytě projevy nebo činy konkludentními. Zdali pachatel svým projevem nebo činném zamýšlel opověď toho druhu a zdali osoba, jíž projev nebo čin svědčil, mohla takovou opověď v něm shledávati, jakož i zdali směřoval projev nebo čin dle úmyslu pachatelova к vynucení nějakého jednání, opomenutí nebo dopuštění, a konečně zdali osoba, již pohroženo, mohla za to míti, že projev nebo čin směřuje ku takovému donucování, dlužno posuzovati dle okolností, projev nebo čin podmiňujících a doprovázejících. V tomto případě byl spoluobžalovaný S. při provádění krádeže přistižen a, jsa pak stíhán, vystřelil z revolveru v okamžiku, když byl — dav se na útěk — právě na plotě, a když osoby, jej stíhající, chtěly skočiti přes plot. Vyhovuje zúplna zásadám logického usuzování, dospěl-li nalézací soud z těchto okolností, výstřel podmiňujících a doprovázejících, ku přesvědčení, že S. zamýšlel, jak ostatně doznal slovy, že vystřelil pro postrach, použitím zbraně opověděti osobám jej stíhajícím, že jim dalšími výstřely způsobí poškození na těle, neopustí-li od stíhání, jakož i že osobám, S-ého stihajícím, bylo se obávati, že budou dalšími výstřely na těle poškozeny, neustoupí-li od stíhání a od úmyslu, S-ého zadržeti. Skutečnost, že zloděj, při krádeži přistižený, použil na útěku střelné zbraně za účelem, by vynutil na osobách jej přistihnuvších a stíhajících opomenutí stíhání a zadržení, vybočuje z mezí §u 174 I. a) tr. zák., jehož podstata vyčerpává se již pouhou skutečností, že zloděj, třebaže nástroje nepoužil, jest opatřen puškou nebo jiným nástrojem nebezpečným. Ona skutečnost vyžaduje proto zvláštního trestně právního hodnocení, což nalézací soud učinil, správně podřadiv bezprávný skutek současně pod pojem vydírání. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že nalézací soud uznal stěžovatele vinným jak zločinem nedokonané krádeže podle §§ů 8, 171, 173, 174 I. a), 174 II. a), c) tr. zák., tak i zločinem spoluviny na vydírání, zjistiv jednak, že stěžovatel sám byl při společném se S-ým spáchání krádeže opatřen nabitým revolverem, jednak, že stěžovatel dal spoluzloději S-ému před započetím zlodějské činnosti nabitý revolver řka, by střílel, až bude zle, t. j. zřejmě, bude-li přistižen a stíhán.

Citace:

č. 1653. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 424-425.