Č. 830.

Vyživovací příspěvek: * Nemanželskému dítěti, které nežilo s povolaným otcem před nastoupením služby ve společné domácnosti, nepatří plný zákonný vyživovací příspěvek, nedosahovaly-li podpory povolaným skutečně poskytované výše zákonné sazby příspěvku.
(Nález ze dne 29. dubna 1921 č. 5061.)
Věc: Markéta K. ve St. K. proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Z příčiny povolání nemanželského otce Jiřího R., jenž 21. prosince 1917 na vojně zemřel, požívá nezletilý syn stěžovatelem Kryštof K. vyživovací příspěvek a sice posléze od 1. srpna 1917 měsíčně 27 Kč.
Usnesením okresní vyživovací komise v Chebu ze dne 15. května 1920 zvýšen byl příspěvek od 1. listopadu 1919 na Kč 1,60 denně. Odvolání zástupce finančního zemského úřadu proti tomuto zvýšení bylo naříkaným rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti uplatňující nezákonnost rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Alimentační povinnost povolaného vůči osobě činící nárok na vyživovací příspěvek má dle zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. toliko ten význam, že jest jednou ze tří základních podmínek vzniku nároku na příspěvek ve výši zákonu odpovídající. Je-li tu tato alimentační povinnost a jsou-li tu i ostatní zákonné podmínky vzniku nároku, jest tím její význam úplně vyčerpán. Zejména nepřechází tu alimentační povinnost na stát, jak se stížnost domnívá, ani zásadně, ani co do výše alimentů, ke kterým povolaný jest aneb byl by zavázán. Pro požadovanou zákonnou nejvyšší míru příspěvku, o kterou tu výlučně jde, směrodatná jest dle 2. a 3. odst. § 3 cit. zák. okolnost, žily-li osoby, o něž tu jde, bezprostředně před povoláním ve společné domácnosti s povolaným či nikoli. Jen v prvém případě přísluší vyživovací příspěvek v plné zákonné míře, v druhém případě náleží jen výměrou skutečně poskytovaných podpor, nejvýše však zákonnou sazbou na osobu a den.
Jedině tento smysl mají oba cit. odstavce ve své vzájemnosti i ve vztahu k § 2. Rozdíl v dikci obou citovaných odstavců § 3, z nichž prvnější mluví o osobách, které mají nárok na příspěvek vyživovací (§ 2), a pozdější používá slov: »těm osobám, které se domáhají nároku na příspěvek (§ 2)«, jest zcela náhodný, nechtěný a proto nepadá na váhu. Neboť ze stenografického protokolu o 74. schůzi Národního shromáždění ze dne 23. září 1919 jest zřejmo, že při druhém čtení osnovy zákona byly usneseny stylistické větné změny: »Osoby, které mají nárok na příspěvek vyživovací« místo »Osoby, jež mohou se domáhati vyživovacích příspěvků.« Zůstalo-li tedy v odst. 3. znění neopravené, stalo se to pouhým nedopatřením a nemá to ten význam, že by tím chtěly býti označeny jiné osoby, než v odst. 2., čemuž nasvědčuje i citace § 2, neděleného na odstavce prvý neb druhý.
Kdyby se snad také mohlo míti za to, že odst. 2. § 3 vztahuje se k oprávněným dle 1. odst. § 2 a odst. 3. § 3 že platí jen o osobách v odst. 2.§ 2 uvedených, pak by v zákoně scházela výměra příspěvku pro osoby v § 2, odst. 1. uvedené, jež nežily ve společné domácnosti, a podobně u osob v § 2, odst. 2 uvedených, jež žily ve společné domácnosti. Zákon však dlužno vykládati tak, aby jeho ustanovení měla přirozený smysl.
Přísluší-li tedy plný zákonný příspěvek jen při společném žití aneb bez něho jen při takové výši skutečných podpor, která se rovná plnému příspěvku, není-li dále sporu o tom, že povolaný a jeho nemanželské dítě spolu nežili a nebylo-li ve správním řízení tvrzeno, že skutečné podpory dosahovaly výše příspěvku v plné zákonné míře, pak nelze shledati nezákonnost ve výroku žalovaného úřadu, že z nedostatku žití ve společné domácnosti nepřísluší vyživovací příspěvek v plné zákonné výši.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 830. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 513-514.