Čís. 15096.

Komu jest přiděliti úlohu žalobce, a jak jest stanoviti pořadí sporů mezi jednotlivými přihlášenými dědici, odporují-li si dědické přihlášky ze dvou závětí a ze zákona a jedna z přihlášek opírá se o závěť s vnější formální vadou.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1936, R I 170/36.)
K pozůstalosti po Herezii H. přihlásili se za dědice: 1. Věra H. výjimečně z ústní závěti z konce února 1935, 2. Karel B. bezpodmínečně z ústní závěti ze dne 7. srpna 1935 a 3. Hermína H. bezpodmínečně ze zákona. Poněvadž tyto dědické přihlášky si navzájem odporovaly, přidělil prvý soud usnesením ze dne 23. září 1935 úlohu žalobce přihlásivším se dědicům ze závěti Věře H. a Karlu B., nerozhodnuv o vzájemném postavení těchto dvou dědiců mezi sebou, a rekursní soud potvrdil toto usnesení v napadené části, pokud totiž šlo o poměr mezi Karlem B. a Hermínou H., kdežto rozhodnutí, týkající se poměru Věry H. a Hermíny H. vůbec nebylo napadeno. Tím bylo pravoplatně rozhodnuto, že Věra H. má proti Hermíně H. úlohu žalobkyně. Dalším usnesením ze dne 26. listopadu 1935 doplnil první soud své usnesení ze dne 23. září 1935 tak, že přikázal Karlu B. roli žalobce proti Věře H. a stanovil, že teprve vítěz v tomto sporu má vystoupiti jako žalobce proti Hermíně H., změniv tím své původní rozhodnutí částečně i ohledně Věry H. a Hermíny H., poněvadž podle doplněného usnesení mohlo dojíti k žalobě Věry H. proti dědičce ze zákona pouze v tom případě, že by Karel B. ve sporu proti Věře H. podlehl. Toto usnesení nebylo napadeno ani Věrou H. ani Hermínou H. a jest proto hledíc k nim pravoplatné. Rekursní soud potvrdil toto usnesení potud, pokud Karlu B. byla přikázána úloha žalobce proti Věře H., zároveň je však změnil v ten rozum, že se mají nejdříve vyříditi spory Karla B. a Věry H. proti Hermíně H. a že pouze pro případ, že dědici ze závěti zvítězí proti dědičce ze zákona, Karel B. má vystoupiti žalobou proti Věře H.
Nejvyšší soud změnil usnesení rekursního soudu tak, že přidělil Karlu B. úlohu žalobce s tím, že má do měsíce podati žalobu společně proti Věře H. a Hermíně H.; nepodá-li žalobu tu ve stanovené lhůtě anebo podlehne-li v tomto sporu, bude pozůstalost projednána — bez ohledu na jeho (Karla B.) dědické nároky — s vítězem ve sporu, jejž má zahájiti Věra H. proti Hermíně H. nejpozději do měsíce od marného uplynuti měsíční lhůty, stanovené k podání žaloby Karla B., po případě do měsíce od doručení jí (Věře H.) pravoplatného soudního rozhodnutí o ukončení sporu Karla B. proti Věře H. a Hermíně H. Důvody:
Jde o souhlasná usnesení nižších stolic, pokud byla Karlu B. přikázána role žalobcova jednak vůči dědičce ze zákona Hermíně H., jednak vůči druhé dědičce ze závěti Věře H., naproti tomu o změňující usnesení v otázce, v jakém pořadu jednotlivé spory nutno provésti. Dovolací rekurent vytýká napadeným usnesením nezákonnost po rozumu § 46 odst. 2 zák. č. 100/31 Sb. z. a n. a čl. V. čís. 1 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n., poněvadž byl prý porušen předpis § 126 nesp. pat., a pokud jím odporuje s poukazem na důsledky pořadu rekursním soudem stanoveného, uplatňuje vpravdě i nesprávné právní posouzení věci. Pro řešení otázky, komu v poměru mezi dovolacím rekurentem a dědičkou ze zákona jest přikázati úlohu žalobce, přichází v úvahu předpis § 126 odst. 1 nesp. pat., jenž stanoví, že proti dědici z posledního pořízení zřízeného v náležité formě co do pravosti každý, jehož nároky zakládají se jen na zákonné dědické posloupnosti, má vystoupiti jako žalobce. Soud měl proto zkoumati, zdali ústní závěť ze dne 7. srpna 1935, jíž se dovolací rekurent dovolává, byla zřízena v náležité formě, čímž zákon má na mysli jen předepsané vnější formality, jelikož jen tyto mohou býti posouzeny v nesporném řízení (rozh. č. 7493 Sb. n. s.), kdežto zkoumání vnitřních náležitostí nutno ponechati sporu. Vnější předpoklady jsou obsaženy v §§ 585, 586 obč. zák. Poslední pořízení ústní musí tudíž mezi jiným býti potvrzeno shodnou přísežnou výpovědí tří svědků, neboť výpověď alespoň dvou svědků stačí jen tehdy, nemůže-li třetí býti přísežně vyslechnut. V projednávaném případě však prohlásil jeden svědek, že neslyšel, co zůstavitelka řekla. Není tu proto shodné výpovědi tří svědků ústního testamentu, což zakládá vnější vadu posledního pořízení. Rozhodnutí nižších soudů nepříčí se proto jasnému a nepochybnému znění předpisu § 126 odst. 1 nesp. pat., byl-li dovolací rekurent, opíraje se o poslední pořízení, postižené vnější formální vadou, odkázán na pořad práva vůči dědičce ze zákona. Další otázku, koho z testamentárních dědiců proti druhému jest odkázati na pořad práva, slušelo posouditi podle ustanovení § 126 odst. 2 nesp. pat., neboť odporují si tu dědické přihlášky dědiců ze závěti mezi sebou. V takovém případě náleží úloha žalobcova dědici, který by musil dříve zbaviti moci silnější důvod dědického práva svého odpůrce, aby mohl zjednati platnost svému dědickému právu. Ústní závěť z konce února 1935, o niž se Věra H. opírá, jest sice starší než ústní závěť ze dne 7. srpna 1935, svědčící dovolacímu rekurentovi, a tvořila by proto pozdější závěť s ohledem na § 713 obč. zák. silnější důvod, kdyby pozdější byla formálně bezvadná. Tomu však v daném případě tak není, jak shora dolíčeno. Pokud dovolací rekurent též uplatňuje, že napadené usnesení nesprávně stanovilo pořad sporů, jichž jest v tomto případě zapotřebí, nutno mu dáti s hlediska právního posouzení věci za pravdu, což je možné, ježto v tomto ohledu nižší soudy nerozhodly stejně. Postup, nařízený rekursním soudem vyžaduje tři spory a to Karla B. a Hermíny H. o platnosti ústní závěti ze dne 7. srpna 1935, — Věry H. a Hermíny H. o platnosti ústní smlouvy z konce února 1935 —, a konečně Karla B. a Věry H. o tom, která z obou ústních závětí je platná, při čemž odporující si rozsudky nejsou vyloučeny. Nutno proto nejdříve rozhodnouti, zda ústní závěť ze dne 7. srpna 1935 jest platna. Tato týká se však nejen práv Věry H., nýbrž i Hermíny H. a poněvadž rozhodnutí o platnosti této závěti vůči oběma musí býti stejné, bylo dovolacímu rekurentu přikázati, aby žalobu podal společně proti Věře H. a Hermíně H. ve stanovené lhůtě, jinak že bude pozůstalost stejně jako v případě, že by Karel B. ve sporu podlehl, projednána bez ohledu na jeho dědické nároky pouze s vítězem ve sporu Věry H. proti Hermíně H. o platnost ústní závěti z konce února 1935. Měsíční lhůtu k podání této žaloby Věry H., kterou stanovil s příslušnou sankcí soud první stolice v usnesení ze dne 23. září 1935, jež rekursní soud potvrdil, slušelo zároveň upraviti tak, že lhůta ta v případě, že Karel B. nepodá žalobu mu přikázanou, začíná běžeti teprve od marného uplynutí lhůty, stanovené pro Karla B., v případě však, že Karel B. spor ten sice zahájí, ale v něm podlehne, teprve od doručení (Věře H.) pravoplatného soudního rozhodnutí o ukončení sporu Karla B. proti Věře H. a Hermíně H. Zvítězí-li však Karel B., není sporu mezi Věrou H. a Hermínou H. zapotřebí.

Citace:

Čís. 15096.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 402-404.