NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2361.

Nejde-li o zvláštní trestní sazbu, podmíněnou některou v zákoně jmenovitě uvedenou složkou skutku, rozhoduje o délce promlčecí doby (§§y 228, 532 tr. zák.) nejpřísnější způsob trestu na svobodě (nejvyšší výměra peněžitého trestu), na nějž soud může podle zákona uznati.
Přečiny podle §u 14 čís. 3 a 5 zákona na ochranu republiky promlčují se v jednom roce. (Rozh. ze dne 29. dubna 1926, Zm I 92/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 21. ledna 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 3 a 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek soudu prvé stolice sprošťuje obžalovaného z obžaloby z důvodu promlčení zažalovaného skutku řídě se názorem, že promlčecí lhůta činí při přečinech §u 14 čís. 3 a čís. 5 zákona na ochranu republiky tři měsíce, jelikož jest na tyto přečiny stanoven trest prostého vězení a nalézací soud neměl by vzhledem na skutkový podklad obžaloby příčiny, by uznal vedle hlavního trestu také podle §u 29 zákona na trest peněžitý; neboť čin nebyl spáchán ani ze zištnosti, ani v úmyslu poškoditi republiku, a jest uvážiti dále, že obecný trestní zákon nezná vůbec současného ukládání hlavního trestu na svobodě a dodatkového trestu, takže dlužno za to míti, že hlavní trest musí býti vždycky trestem přísnějším, podle něhož se řídí promlčecí lhůta, i kdyby se použilo předpisů trestního zákona na takové hromadění trestů. Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce — uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. — názor nalézacího soudu o promlčecí lhůtě jako právně mylný. Podle §u 532 tr. zák. má tříměsíční promlčecí lhůta místo jen při trestných činech, na něž stanoveno za nejvyšší trest prosté vězení bez zostření nebo pokuta do 100 Kč. Proto jest s hlediska jak této, tak i druhé, šestiměsíční lhůty promlčecí — nejde-li o zvláštní trestní sazbu podmíněnou některou složkou skutku v zákoně jmenovitě uvedenou, jaké v projednávaném případě tu není — rozhodným nejpřísnější způsob trestu na svobodě, pokud se týče nejvyšší výměra trestu na penězích, na nějž může soud podle příslušného místa zákona uznati, a nezáleží na tom, zda by soud tohoto zákonného zmocnění — přihlížeje k zvláštním okolnostem případu — při potrestání souzeného skutku vyčerpal, čili nic, nehledíc ani k tomu, že § 29 zákona na ochranu republiky — jak vyplývá ze slova »zejména« — zmocňuje soud k uložení vedlejšího trestu na penězích bezvýjimečně, nikoliv, jak patrně míní nalézací soud, jen za předpokladů v rozhodovacích důvodech uvedených. Pro určení promlčecích lhůt trestných činů normovaných zákony, jimiž byl obecný zákoník trestní doplněn a změněn, jest bez významu, že trestní zákonník nezná hromadění trestů na svobodě a na penězích. Rozhodným jest, že taková kumulativní trestní sazba stanoví na dotyčný trestný čin větší trest, než jakým jest trest na svobodě sám o sobě, zejména tříměsíční lhůtou předpokládaný trest jednoduchého vězení bez zostření, a že v kumulativně stanoveném trestu na penězích nelze shledati pouhé zostření prostého vězení, o němž mluví věta o šestiměsíční lhůtě a jež nedodává prostému vězení tíhy větou o jednoroční lhůtě předpokládané, protože (vedlejší) trest na penězích není z prostředků zostření vězení v §u 253 tr. zák. výlučně uvedených. S hlediska §u 532 tr. zák. není posléze trest na svobodě přísnějším (těžším) trestem oproti trestu na penězích v tom smyslu, že by se při hromadění trestů řídila promlčecí lhůta bezvýminečne podle trestu na svobodě (hlavního trestu samého o sobě). Naopak dlužno v kumulaci trestu na penězích s trestem na svobodě spatřovati po rozumu §u 250 tr. zák., jinaké zostření trestu (zejména hlavního trestu), než pouhé zostření vězení, takže v takové kumulativní sazbě trestní jde o stanovení přísnějšího, většího trestu než jakým jest zostřené vězení prvého stupně a tím více než jakým jest jednoduché vězení bez zostření. Tomu svědčí též úvaha, že při alternativním stanovení trestů jednoduchého vězení a na penězích rozhoduje podle jasného znění §u 532 tr. zák. vrchní hranice trestu na penězích, je-li vyšší než 100 pokud se týče 400 Kč, takže na př. pro přestupek §u 431 tr. zák. platí promlčecí lhůta jednoho roku, ač tam alternativně stanoven trest jednoduchého vězení bez zostření. Se zřetelem na § 29 zákona na ochranu republiky dlužno proto promlčecí lhůtu přečinu §u 14 čís. 3 a 5 zákona určití dobou jednoho roku. Rozsudek prvé stolice, který sprošťuje obžalovaného z obžaloby z důvodu, že od doby, kdy skutek spáchán (28. června 1925) do doby, kdy nařídil vyšetřující soudce obeslání obžalovaného (7. října 1925), uplynula delší doba, než tři měsíce, spočívá na nesprávném výkladě zákona co do otázky, zda jest tu některá skutečnost, pro kterou skutek přestal býti trestným. Proto bylo rozsudek z důvodu §u 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. zrušiti a, jelikož nejsou v něm zjištěny skutečnosti, které při správném výkladě zákona mají tvořiti podklad nálezu, vrátiti věc nalézacímu soudu к opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 2450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 477-478.