NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 10600.

Za den podání návrhu na placení výživného manželskému dítěti jest pokládati již den, kdy návrh učinila u soudu matka dítěte, nikoliv teprve den, kdy se napotom k tomuto návrhu připojil kolisní opatrovník dítěte.
(Rozh. ze dne 6. března 1931, R I 140/31).
Matka dítěte navrhla dne 14. prosince 1929 protokolárně na soudě, by bylo manželskému otci dítěte uloženo platiti dítěti výživné. Tento návrh později doplnila a opatrovník dítěte pak k němu přistoupil. Soud prvé stolice uložil otci platiti výživné počínajíc dnem 14. prosince 1929. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Jest rozhodnouti o výtce stížnosti, že prý prvý soudce neměl výživné přiznati dítěti ode dne 14. prosince 1929. Ani v tomto směru neshledal rekursní soud stížnost odůvodněnou. Základem tohoto řízení a jemu následujícího rozhodnutí byl původní návrh matky ze dne 14. prosince 1929. Ta okolnost, že matka návrh pak doplnila a opatrovník pak k němu přistoupil, neznačí nic jiného, než, že tím byly odstraněny formální nedostatky návrhu, nikoliv však, že byl učiněn návrh nový; přistoupil-li opatrovník dodatečně k původnímu návrhu matky, jest logicky souditi, že se to stalo s úmyslem, by výživné bylo přisouzeno ode dne původního návrhu ze dne 14. prosince 1929, jenž tomuto řízení byl základem. Nezletilé děti jsou pod zvláštní ochranou zákona; jak by také dítě k tomu přišlo, by pykalo za formální chyby třetích osob. Zdůrazniti jest, že v původním návrhu matka nic nežádala pro sebe, nýbrž jen vyměření výživného pro dítě. Proto rekursní soud nesdílí názor stěžovatele, že první soudce vyměřil výživné částečně pro minulost a že by v tom směru jen matka mohla uplatňovati nárok podle, § 1042 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel napadá souhlasná usnesení nižších soudů jen proto, že že mu bylo uloženo platiti výživné již od 14. prosince 1929, ode dne, kdy návrh na placení výživného byl učiněn matkou dítěte, nikoliv teprve ode dne 26. srpna 1930, kdy k tomuto matčinu návrhu přistoupil kolisní opatrovník, pro nezletilé dítě dodatečně zřízený. Dovolací stížnost jest posuzovati podle § 16 nesp. říz., jenž ji připouští jen pro zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem anebo se spisy nebo pro zmatečnost. Nejvyšší soud neshledal, že jsou splněny tyto podmínky mimořádné dovolací stížnosti. Nejde o placení výživného za dobu minulou, jak míní stěžovatel, nýbrž jen o řešení otázky, zda za den podání návrhu na placení výživného jest pokládati již den, kdy návrh učinila u soudu matka dítěte, či teprve den, kdy se k tomuto matčinu návrhu připojil jeho kolisní opatrovník. Tuto otázku rozřešil rekursní soud bez porušení zákona a stačí odkázati stěžovatele v té příčině na odůvodnění napadeného usnesení, k němuž se ještě dodává, že podnět k nespornému řízení o vyživovací povinnosti manželského otce k nezletilému dítěti může dáti také jeho matka, zejména je-li dítě v její výchově a výživě (§ 178 obč. zák.) a že bylo povinností soudu podle §§ 270, 271, 187 obč. zák. a podle zásady § 2 čís. 2 nesp. říz., by se postaral ihned a sám od sebe o zřízení kolisního opatrovníka pro nezletilé dítě.

Citace:

č. 7355. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 180-182.