NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 2758.

Státní občanství: Na kladné vyřízení žádosti za propůjčení čsl. stát. občanství nemá strana nárok ani tehdy, sdělila-li úřadu o této žádosti rozhodujícímu, že používá práva opce, kterou však podati nutno u úřadu jiného.
(Nález zee dne 12. října 1923 č. 16685.)
Věc: Ludovika G. ve V. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, r. 1860 ve Vídni rozená a tamtéž příslušná, žádala podáním z 20. dubna 1920 o propůjčení státního občanství z důvodu, že od roku 1895 bydlí ve Vrchlabí a tam výrobu lněného zboží provozuje, že jest zachovalá a že přijmutí ve svazek obce V. jí bylo přislíbeno v r. 1919. Nař. rozhodnutím z 13. dubna 1922 nevyhovělo min. vnitra st-lčinu odvolání z rozhodnutí zsp-é, kterým byla její žádost bez udání důvodů zamítnuta, a vyslovilo, že nelze přihlížeti k námitce rekursní, že st-lce přísluší právo opce dle či. 8 brněnské smlouvy, ježto dle obsahu spisů nepodala od doby, kdy brněnská smlouva nabyla působnosti, až do 10. března 1922 opční prohlášení pro čsl. republiku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad vyřídil nař. rozhodnutím žádost, kterou se st-lka domáhala propůjčení státního občanství čsl. Na tomto stanovisku, že jde o vyřízení žádosti o propůjčení čsl. státního občanství a nikoli snad o vyřízení opčního prohlášení ve smyslu brněnské smlouvy (č. 107 Sb. z r. 1921), jíž se stížnost jinak dovolává, stojí také stížnost, která výslovně poukazuje k tomu, že zsp není v daném případě příslušná přijmouti opční prohlášení, nýbrž že úřadem k tomu kompetentním jest vyslanectví čsl. republiky ve Vídni.
Při tomto stanovisku nachází se stížnost ve shodě s předpisy vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb., kteréžto nařízení provádí ústavní zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. V tomto nařízení výslovně stanoveno, že kompetentním k provedení celého řízení opčního ohledně rakouských státních občanů jest čsl. vyslanectví ve Vídni, které samo také vydává osvědčení, že optant a po případě jeho příslušníci stali se opčním prohlášením státními občany čsl.
Právním podkladem nař. rozhodnutí jsou tedy dosavadní právní předpisy o nabývání a pozbývání státního občanství, které §em 3 cit. úst. zákona nebyly nijak dotčeny, nýbrž ponechány výslovně v platnosti i nadále, pokud zákonem tímto nebyly změněny.
Nss vyslovil již v četných nálezech, že vyřízení žádosti o propůjčení státního občanství podle těchto dřívějších a dosud platných norem jest věcí naprosto volného dobrého zdání úřadu, které není ničím omezeno a že následkem toho nikomu nepřísluší nárok na příznivé vyřízení žádosti o propůjčení státního občanství podle těchto ustanovení.
Nepříslušel-li však st-lce nárok tento, pak není vadou řízení, jestliže úřad blíže neuvedl důvody, které ho vedly k zamítnutí žádosti.
Stížnost zastává ovšem náhled, že v daném případě, ve kterém strana sdělila úřadu, že používá práva daného jí cit. ústavním zákonem č. 236, pokud se týče mírovými smlouvami, totiž práva optovati pro čsl. státní občanství, nemůže jí býti následkem toho její žádost o propůjčení státního občanství zamítnuta.
Tento názor nemůže nss sdíleti, poněvadž nabytí státního občanství opcí a nabytí jeho propůjčením jsou dvě samostatné právní instituce, sebe nijak nepodmiňující a vedle sebe jdoucí. Výrok úřadu vyřizující prohlášení opce jest svojí právní podstatou povahy deklaratorní, kdežto propůjčení státního občanství jest povahy konstitutivní a nároku na ně straně nepřísluší. Nemá tedy opční prohlášení resp. řízení o něm zahájené právního významu pro vyřízení žádosti podané výslovně s petitem o propůjčení státního občanství, ostatně také již proto, že pouhé podaní opčního prohlášení neznamená ještě, že podavateli jeho právo opce věcně přísluší.
Pak jest ovšem okolnost, že st-lka podala opční prohlášení resp. že učinila o tom vyřizujícímu úřadu sdělení, bez právního významu pro vyřízení její žádosti o propůjčení státního občanství, poněvadž obojí řízení jde paralelně vedle sebe, čili jak zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení sám prohlásil, vyřízení st-lčina opčního prohlášení jde svojí cestou.
Kdyby tedy i byla st-lka podala včas opční prohlášení u kompetentního úřadu resp. kdyby i bylo pravda, že konstatování žal. úřadu, proti němuž se stížnost obrací, že až do 10. března 1922 opčního prohlášení nepodala, nebylo správné, pak ani tato okolnost nemá právního významu pro odsouzení sporu, o nějž jde, a nemůže býti shledávána vadnost řízení v tom, že žal. úřad o této skutečnosti (o podání opčního prohlášení) nekonal bližšího šetření, tím méně, když nař. rozhodnutím není prejudikováno vyřízení opčního prohlášení, o němž tvrdí st-lka, že bylo podáno včas u příslušného úřadu.
Není tedy stížnost důvodná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Čís. 15309.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 708-710.