NPD documents search: České právo, 17 (1935)

Dr. Karel Motlík:
Jak je to s daní domovní?

Moje zkušenosti v tom směru počínaly případem zcela jednoduchým. A. koupil od B. dům. Protože B. byl cizinec a zamýšlel trhovou cenu vyvézti s sebou, placení daní — pokud se pamatuji, — přejímal kupující od 1. října, vyšetřili jsme u berního úřadu (mimochodem řečeno, tak krásně položeného, že se к němu jede přes dva okresy a kolem jiného berního úřadu!) kolik činí daň činžovní do prodeje, tuto činžovní daň jsme zaplatili, dali si potvrditi, že je vše do 30. IX. vyrovnáno.
Věc byla v pořádku; a nebyla v pořádku. Asi tak za půl roku totiž dostavil se kupující, že prý na něm berní úřad vymáhá činžovní daň za celý předchozí rok. A samozřejmě, pronášel při tom mínění, že když prý jde člověk se smlouvou k notáři atd.
Tož na berní úřad. A ten potvrzuje. Všechno. Že jest pravda, že p. A. řádně vyrovnal činžovní daň do 30. IX. Že je ale také pravda, že p. B. onu daň dluhuje a že se na něm musí vymáhati. Proto že — — na kontě p. A. jest přeplatek, který na onu B-ovu daň zúčtovati nemohou. B. musí platiti daň celou. Podle předpisu odst. 2. §u 120. zák. o přímých daních, bez ohledu na to, že p. A. platil výslovně na činžovní daň z domu tohoto a sice na první tři čtvrtletí.
Kroutil hlavou p. B., já taky, — o něco později i p. A., který musel podepisovati zvláštní prohlášení, že souhlasí s tím, aby daň placená jím tehdy, přepsána byla na páně B-ovo konto.
»A to máte ještě štěstí, že A. byl náhodou dobrý platič, a jako cizozemec zde nebyl jinak zdaňován,« mínil pan berní.
Potom došlo k případu složitějšímu. Dům C-ův prodán byl v exekuční dražbě. Vydražil jej 1). k dražebnímu roku přihlásil berní úřad včas daně. Privilegované, daně v knihovním pořadí a konečně ostatní, neprivilegované.
Mezi přihlášenými, privilegovanými daněmi byla samozřejmě také daň činžovní, — v tom daň skoro za celý běžný rok. (Rozvrhové stání bylo na podzim). Tato daň byla v pořadí privilegovaném přikázána a po pravomoci rozvrhového usnesení bernímu úřadu skutečně vyplacena.
A teď počíná obdobná historie. Vydražiteli jest předepsána činžovní daň opět za celý předchozí rok. Ten platí jen rozdíl mezi částkou, k rozvrhu přihlášenou a z rozvrhové podstaty skutečně vyplacenou, a ročním předpisem. To prý však — zase s poukazem na onen § 120. zákona o přímých daních — nestačí. Vydražitel je zvědav, když by tedy zaplatil celou částku, co se stane s obnosem soudem na onu daň poukázaným, zda jej dostane vyplacen. To prý ne. Zúčtuje se na dlužníkovy daně. (§ 273 odst. 3.) Po upozornění, že to nejde, jelikož ostatní daně nemají přednostního pořadí a nemohly by tedy vůbec dojít uspokojení, došlo jako k nejvyšší možné ochotě k vyjádření, že prý tedy — bude-li to soud požadovati a bude-li to v mezích interních předpisů možno, — vrátí se onen obnos soudu.
Soud ovšem stojí na stanovisku, že tyto daně poukázal, byly k zaplacení přijaty a nemá tedy — zvláště když o věci ví pouze neúředně ze sdělení vydražitelova — nejmenší možnosti požadovati onen obnos zpět.
A na konec to nejlepší. Jak se к podobné situaci staví ministerstvo financí? Výnos ze dne 18. října 1929 č. 143466/28 praví mezi jiným:
»Za splatné daně, jež mají býti berním úřadem k dražebnímu řízení ohledně nemovitosti přihlašovány, považovati jest i daň: domovní s příslušenstvím, jež stala se splatnou podle § 270. odst. 1. zák. o přímých daních v běžném roce, až do dne exekučního prodeje v tomto roce. Proti přihlášce té nemůže býti s úspěchem namítáno, že daň domovní za běžný rok bude podle § 120. odst. 2. cit. zákona předepsána osobě jiné (vydražiteli), neboť jde o částky, ke kterým exekut byl podle zákona (cit. § 270. odst. 1.) povinen. Opomněl-li však berní úřad (!) přihlášku vykonati, není tím nárok státu na nepřihlášené nedoplatky na daně domovní, za běžný rok, v němž dražba byla provedena, ztracen. Nedoplatky ty sice nemůže již požadovati z nejvyššího podání (v přednostním pořadí), muže vsak jejich zaplacení požadovati na vydražiteli jako na přímém poplatníkovi. Tento má proti předchůdci civilně právní nárok na náhradu toho, co za něho byl nucen zaplatiti. Stát tu ovšem nemůže brát zřetel na to, že snad předchůdce mu nemůže platiti, poněvadž jest nemajetným. Měl se (vydražitel) před převodem přesvědčiti, zda předchůdce splnil svoji daňovou povinnost podle § 270. odst. 1. a při dražení s případným nedoplatkem daně počítati.«
Nemluvme vůbec o předpisech exekučního řádu, který jest lex specialis a podle názoru ministerstva financí by neplatil vůbec, ač ony dovolávané předpisy (120/2 zák. o přímých daních) jsou znění tak povšechného, že na př. korrigovány jsou již §em: 205/4 a 260 téhož zákona, necitujme vůbec žádné zákonné ustanovení — ale prosím z docela laického hlediska. Opomenul-li berní úřad (přes to, že musí býti včas vyrozuměn!) není za škodu tímto opomenutím vzniklou, za onen vytrvalý, každému burcování vzdorující »úřední spánek« — odpovědným onen zaspavší úředník — nýbrž budoucí vydražitel! Ten má proti exekutovi civilně právní nárok, o němž výnos sám předem říká, že mu nic platen nebude. Ale za to stát ovšem zřetel bráti nemůže — ač onoho nedbalého úředníka neustanovil onen vydražitel, nýbrž stát! Vydražitel měl se před převodem přesvědčiti, zda předchůdce splnil svoji daňovou povinnost! Ale jak, když máme v zákoně o přímých daních ustanovení § 329 — jako jediné a to praví, že poplatník má právo nahlédnouti u vyměřovacího úřadu (tedy berní správy, ne u berního úřadu!) do svých přiznání a jinakých (tedy zase svých) podání a činiti si z nich výpisy) do oznámení o uprázdnění a opětovném pronájmu, ostatní ustanovení týkají se daně důchodové a všeobecné výdělkové, a zástupců samosprávných svazků. Že jest poplatník oprávněn nahlédati i do cizích přiznání k dani činžovní praví pouze zpráva rozp. výboru str. 467 — ale to jen »aby to nebylo službě na závadu«.
Tohle všechno jsou ale jen přiznání. Poplatník tedy vůbec nemá práva nahlíželi do cizího daňového konta u berního úřadu, a měl-li se podle ministerského výnosu o nedoplatku přesvědčiti, měl také ministerský výnos uvésti, na základě jakého předpisu si takové nahlédnutí vůbec může vymoci.
Ochota berního úředníka? Ano, musí se přiznat, že berní úředníci jsou většinou opravdu ochotní. Ale nezapomínejme, že citovaný výnos má na mysli takový »berní úřad« (tedy berního úřadníka) který opoměl vykonati přihlášku, k níž byl vyzván a dle zákona povinnen. Bude ten dělati nějakou ochotu, neplní-li ani svoji povinnost?
A dejme tomu, že i taková nemožnost stane se možností. Před dražbou všichni dražitelé svorně pojedou přes 2 okresy, kolem jednoho berního úřadu, k tomu svému. Tam — ovšem jen v den pro strany — po řadě budou se dotazovati, kolik je dluhu na dani činžovní. Úředník — zcela trpělivě, bude to vysvětlovati prvnímu, druhému, atd. dejme tomu i desátému. (Řekl jsem shora, že předpokládám, že nemožnost stane se možností). Dražitelé odjedou zase domů, v den dražby dostaví se k soudu exekučnímu a sborově přednesou, že navrhují, aby se při dražení s případným, jim soukromě známým nedoplatkem daňovým per ..... Kč .... h počítalo. Na to jim soudce musí vysvětliti, že dle znění §u 172/4 exekučního řádu na takové oznámení přihlíželi nemůže a že není povinnen vyšetřovati tuto věc z povinnosti úřední.
Nebylo by mnohem lepší, jednodušší a správnější, kdyby onen ministerský výnos za slovy: »Opoměl-li však berní úřad přihlášku vykonati ...« pokračoval »ručí za případný nedoplatek této daně úředník, opomenutí zavinivší, případně více úředníků in solidum?« Jistě by se pak tento dodatek v praxi vůbec neuplatňoval, protože by každý, jehož se může týkat, se měl náramně na pozoru.
Ale takto je přímo prémií pro úřední liknavost. Dokonce dává nepřímo i návod, jak se má obmeškaný úředník vyhnouti úřední důtce. Žádné hlášení nedbalosti nahoru. Prostě vybrat od vydražitele. Daňové konto bude v pořádku, stát škody neutrpěl, obmeškalý úředník není nepořádným. Má svoje konta v pořádku.

Citace:

Jak je to s daní domovní?. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 54-55.