NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 7936.

Platnost soukromoprávní smlouvy, jíž si závod pro svou průmyslovou potřebu zajistil od obce rok co rok určitý příděl z jejího vodovodu, s tím, že byl povinen přidělenou vodu odebrati a zaplatiti také úplatu za vodu neodebranou, za přebranou pak vodu zvýšenou úplatu, nebyla dotčena zákonem ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n. ani nařízením ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n. aniž předpisy, které byly na jich základě vydány.
Veřejnoprávní povaha obecního vodovodu sahá jen potud, pokud obec udržováním a provozem vodovodu plní své veřejnoprávní úkoly, není však vyloučeno, by vodovod nebyl v dalším rozsahu provozován podle zásad soukromého hospodářství.
(Rozh. ze dne 31. března 1928, Rv I 1497/27.)
Žalovaná firma vyhradila si pro provoz své továrny na rok 1924 z údolní přehrady, náležející žalující obci, tekoucí vodu v množství 150 000 m3, ve skutečnosti však spotřebovala celkem 183 296 m3 vody. Předpisy o odběru vody žalující obce ze dne 20. prosince 1920 stanovily v odst. 4., že jest za každý m3 odebraný přes povolené největší množství platiti o 100% více než byla jednotná cena pro odběr vody, při čemž se připouštělo 5% množství vody jako srážka. Žalující obec tvrdíc, že byla straně žalované dodána voda pouze podle těchto předpisů o odběru vody a že žalovaná strana tyto předpisy uznala tím, že odbírala vodu z údolní přehrady, znajíc tyto předpisy o odběru vody a že jest proto povinna podle odst. 4 předpisů těch zaplatiti za 33 296 m3 vody, o něž více spotřebovala, než jí bylo povoleno, o 100% více než jest jednotná cena 1 Kč za jeden m3, t. j. odečte-li se srážka 5%, 25 796 Kč, domáhala se žalobou, by byla žalovaná odsouzena k zaplacení 25 796 Kč s úroky. Bylo nesporno, že žalovaná strana již zaplatila za veškeru v roce 1924 odebranou vodu straně žalující jednotnou cenu 1 Kč za 1 m3. Oba nižší soudy žalobu zamítly, Nejvyšší soud uznal podle žaloby. Důvody:
Nižší soudy zamítly žalobní nárok, dospěvše k názoru, že předpisy žalující obce o odběru vody z 20. prosince 1920, podle nichž žalovaná firma z městského vodovodu (z údolní přehrady) odebírala vodu, pozbyly platnosti pokud v nich byla stanovena výše vodní činže a že v důsledku zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n., a vlád. nař. ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n., dnem 1. prosince 1922 vstoupily v platnost předpisy žalující obce o odběru vody, schválené zemským správním výborem, podle nichž vodné za 1 m3 jest stanoveno 1 Kč bez rozdílu, zda jde o vodu vyhrazenou či nevyhrazenou, o vodu nad povolení spotřebovanou či o vodu vyhrazenou a nespotřebovanou. Vybírání vyššího vodného, než bylo těmito předpisy stanoveno, zejména 100% přirážky za vodu přebranou, odporovalo by prý § 28 uvedeného zákona a mohlo by se státi jen s povolením vlády, kteréžto povolení však obci uděleno nebylo, nárok obce na zaplacení tohoto vyššího vodného odporuje prý tedy zákonnému zákazu (§ 879 obč. zák.). Žalující obec napadá tato shodná rozhodnutí soudů nižších stolic dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s., dovozujíc, že předpisy o odběru vody z roku 1920 nepozbyly platnosti uvedeným zákonem a vládním nařízením a trvají v poměru mezi ní a žalovanou firmou jakožto soukromoprávní smlouva nadále, aniž lze tvrditi, že tato smlouva v některém směru odporuje zákonu. Dříve, než bude přikročeno k řešení této pro rozhodnutí věci především závažné právní otázky, jest předeslati toto: Mezi stranami byla provedena již podle spisů Ck IV 144/24 před týmž procesním soudem první stolice rozepře, která spočívala na podstatně stejném skutkovém a právním základě. V rozepři té, jež ve všech třech stolicích byla rozhodnuta ve prospěch žalující obce, domáhala se tato na žalované, by tato zaplatila ve smyslu předpisů o odběru vody z roku 1920 za vodu, kterou si pro léta 1921 až 1928 z městského vodovodu vyhradila, již však zcela neodebrala, úplatu stanovenou v procentových sazbách 20%, 40% a 60% jednotkové ceny. Uvedené předpisy stanoví totiž, že uchazeči o vodu jsou z ohledů náležitého hospodaření s vodou povinni vypověděti ono množství, které by z učiněného jim přídělu vody nepotřebovali, jinak že mají za každý 1 m3 vody jim vyhrazené, pokud nebyl odebrán, zaplatiti vodné, stanovené pro první rok vyhrazení 20% jednotkové ceny za 1 m3 a pro další léta vždy o 20% více a že na druhé straně jsou zase povinni za vodu, kterou přebrali, zaplatiti 100% přirážku k této jednotkové ceně. V příčině vypovězeného a tím uvolněného množství vody měla žalující obec podle těchto předpisů vyhrazeno právo volného nakládání. V této předchozí rozepři bylo zjištěno, že tyto předpisy byly žalované v prosinci 1920 zvlášť doručeny, že žalovaná snažila se s obcí ujednati zvláštní smlouvu o odběru vody, že však tato tento její návrh odmítla. V této rozepři bylo dále soudy všech tří stolic uznáno, že žalovaná na tyto předpisy o odběru vody přistoupila způsobem konkludentním tím, že vodu z městského vodovodu na základě těchto předpisů nadále odebírala, a bylo zároveň vysloveno, že tímto způsobem mezi stranami došlo k soukromoprávní smlouvě o dodávku a odběr vody za podmínek v těchto předpisech podrobně stanovených. Ač úplata onou předchozí rozepří požadovaná spadala časově z části již do doby, kdy zákon čís. 329/21 a vládní nařízení čís. 143/22 nabyly platnosti a kdy v důsledku jich byly vydány žalující obcí nové předpisy o odběru vody, neučinila žalovaná v oné rozepři námitku, že tato, podrobením se předpisům z roku 1920 uskutečněná smlouva o odběru vody pozbyla platnosti v důsledku oněch nových zákonů a nových předpisů o odběru vody, žalovaná doznala v onom sporu naopak výslovně, že voda jí byla dodávána nikoli k účelům veřejným, nýbrž k účelům její průmyslové výroby z titulu soukromoprávního, uznávajíc zároveň, že žalující obec byla beze všeho oprávněna jí jinak dodávku vody kdykoli odepříti. I v nynějším sporu obmezila se žalovaná zprvu na námitku, že na ony předpisy o odběru vody z roku 1920 nepřistoupila a jich neuznala a že nárok žalobkyně jeví prý se jen jako neodůvodněný požadavek neoprávněného obohacení, který se příčí dobrým mravům, a teprve v pozdějším průběhu věci uplatnila námitku, pro kterou nižší soudy zamítly žalobu. Zkoumá-li se povaha a podstata právního poměru, v který žalovaná společnost se žalující obcí v příčině odběru vody vešla podle předpisů o odběru vody z roku 1920, vynikají zajisté znaky a prvky soukromoprávní smlouvy zcela zřetelně. Žalovaná strana jest velkoprůmyslníkem, která pro svou průmyslovou výrobu má velmi značnou spotřebu vody, vodu tuto odebírá z městského vodovodu, doznává, že obec jí k tomu účelu vodu dodávati veřejnoprávně povinna není. Ani ona není podle svého veřejnoprávního poměru přináležitosti k obci povinna odebírati vodu z městského vodovodu a byla by zajisté oprávněna si potřebnou vodu opatřovati kdekoli odjinud. Podle uvedených předpisů zajistila si žalovaná rok co rok u obce určitý příděl z jejího vodovodu, tento přiděl byl jí obcí vyhražen, tím se obec smluvně zavázala, jí přidělenou vodu dodati a se za tím účelem o potřebnou zásobu vody starati, naproti tomu byla však i žalovaná povinna odebírati přidělenou vodu, pokud ji nevypověděla, a zaplatiti za vodu, kterou, nevypověděvši, neodebrala, a za vodu, kterou nad povolení přebrala, úplatu stanovenou v těchto předpisech. Vyhrazuje-li si obec podle oněch předpisů, aby jí bylo placeno za vodu, jež nebyla odebrána a také nebyla vypověděna, a žádá-li zvýšenou úplatu za vodu, která byla přebrána, jsou tyto smluvní podmínky plně odůvodněny v ohledech náležitého hospodářství s vodou, jak bylo vyloženo soudy všech tří stolic v rozsudcích předchozí rozepře. Platnost této soukromoprávní smlouvy nebyla nikterak dotčena zákonem čís. 329/21 a vládním nařízením čís. 143/22 a novými předpisy, které na základě nich byly vydány a jsou od 1. prosince 1922 v platnosti. V § 28 zákona čís. 329/21 (obecní finanční novely) se praví, že obce jsou oprávněny vybírati poplatky buď jakožto náhradu za užívání zařízení jimi v zájmu veřejném zřízených a udržovaných nebo jako náhradu za jednotlivé úkony orgánů obecních. K poplatkům těm patří i vodné a v dalších odstavcích § 28 se stanoví, že poplatky mohou býti odstupňovány podle zřetelů v odst. (3) tohoto § blíže naznačených, že o vybírání poplatku takových má obec vydati pravidla, která odpovídají-li vzorným pravidlům, jež vláda pro hlavní druhy jich s určením nejvyšší míry vydala, schvaluje vyšší dohlédací úřad, pokud však se od nich odchylují a přesahují-li nejvyšší přípustnou míru, povoluje vláda. Prováděcím nařízením k tomuto zákonu vydaným pod čís. 143 z roku 1922, byla vydána vzorná pravidla pro vybírání vodného a podle těchto vzorných pravidel (dodatek I.) rozeznává se mezi vodným všeobecným a vodným zvláštním. Vodné všeobecné platí se za možnost bráti vodu z veřejného vodovodu v percentuálních sazbách podle výše nájemného nebo činžovní hodnoty, vodné zvláštní platí se za vodu k jakémukoliv účelu skutečně spotřebovanou a vyměřuje se podle skutečné spotřeby vody zjištěné v kubických metrech nejvyšší přípustnou sazbou 3 Kč za 1 m3. V prováděcím nařízení se k § 59 stanoví, že obce mohou od 1. října 1922 vybírati poplatky v § 28 zmíněné podle nových pravidel, které byly obce povinny do 60 dnů po vyhlášení prováděcího nařízení předložiti vyššímu dohlédacímu úřadu ku prozkoumání a schválení jen ve výši, která v oněch vzorných pravidlech vládou vydaných byla stanovena jako nejvyšší přípustná míra pro poplatky tyto. Jak z doslovu § 28 obecní finanční novely vysvítá, má tento předpis na mysli nepochybně jen taková obecní zařízení, jež byla obcí zřízena ve veřejném zájmu a jež podle zásad veřejného ústavu na základě práva veřejného k používání jsou přenechávána, neboť jen takovému veřejnoprávnímu poměru užívání odpovídá pojem poplatku jakožto dávky veřejné (rozhodnutí nejv. správ. s. 6148). Lze ovšem za to míti, že vodovod žalující obce (údolní přehrada) byl stižen a jest udržován především v zájmu veřejném, leč tato veřejnoprávní povaha jeho sahá jen potud, pokud obec tímto udržováním a provozem vodovodu plní své veřejnoprávní úkoly, se zachováním těchto mezí nevylučuje však, by v dalším rozsahu nebyl provozován podle zásad soukromého hospodářství. Tyto veřejnoprávní úkoly obce jsou stanoveny v § 28 čís. 5 obec. zříz. pro Čechy, podle něhož náleží do samostatné působnosti obce policie zdravotní, která jí zároveň ukládá, by se postarala o náležité zaopatření obce potřebnou vodou, jednak v § 36 vodního zákona pro Čechy, v němž se praví, že tam, kde jest trvalý nedostatek vody potřebné k pití, vaření, praní, napájení а k jiným hospodářským účelům, dále k hašení ohně (§ 28 čís. 9 obec. zříz. policie požární) a zaopatření vody té jde nad síly jednotlivých členů obce, jest povinností obce zaopatřiti pro obec tuto potřebnou vodu podle zákona obecního. Ke splnění tohoto úkolu přísluší obci podle § 37 zákona vodního pro Čechy právo na vyvlastnění soukromých vod a práv na užívání vody, pokud jsou tyto pro stejné účely oprávněných postradatelné. Z judikatury bývalého vídeňského správního soudního dvoru jest vytknouti se zřetelem na spornou právní otázku tyto právní zásady. Jinými »hospodářskými« účely, pro něž obec jest povinna se postarati o náležité zaopatření vody, jsou míněny jen účely domovního hospodářství, nikoli však širší hospodářské účely, zejména nenáležejí sem tedy účely čistě zemědělské (zavlažování luk), dále účely průmyslové a živnostenské (Budwinski čís. 4826/1889 a 4890/1889). Z toho důvodu nepřísluší také obci právo k vyvlastnění pro zaopatření vody, jde-li pouze o potřebu vody pro účely průmyslové a živnostenské (Budwinski Alter 3951 A). Obec, která zřídila k zaopatření svých členů pitnou a užitkovou vodou obecní vodovod, smí dodávati pro průmyslové účely dostatečný přebytek vody pro účely tyto (Budwinski Alter čís. 5571 A). Titul k všeobecnému odběru vody jest veřejnoprávní, t. j. užívání statku obecného. Může však býti i soukromoprávní, když jde o vodu přebytečnou. V prováděcím nařízení k obecní finanční novele se k § 22 uvádí, že za výdělečné podniky obce ve smyslu § 22 finanční novely jest považovati všechny soukromo-hospodářské podniky, které podle své povahy směřují k docílení zisku, a jejichž zařízení užívati není občanstvo veřejnoprávními ustanoveními nuceno (podniky elektrické, plynárny, pohřební ústavy a pod.). Vodárnu dodávající vodu soukromníkům jest dle tohoto předpisu pokládati za podnik zcela nebo částečně výdělečný tehdy, jestliže odběr vody záleží na svobodném rozhodnutí odběratele a v odst. (2) se praví, že podniky výdělečné spravovati jest podle zásad obchodnických se snahou a patrným úmyslem, by bylo docíleno zisku. V rozhodnutí našeho nejvyššího správního soudu čís. 5277 se vyslovuje právní věta, že existují-li zvláštní užívací práva k obecnímu vodovodu, nejsou tato práva zrušena vydáním všeobecných pravidel o vodném, a v odůvodnění rozhodnutí toho se výslovně připouští možnost existence zvláštních práv užívacích na veřejném obecním vodovodu, spočívají-li na příklad na smlouvě soukromoprávní a liší-li se tato práva od obecného, zásadně každému přístupného užívání tohoto vodovodu, ježto ani finanční obecní novela ani zákon nestanoví, že by se tato zvláštní užívací práva vydáním pravidel o užívání městských vodovodů a o vybírání poplatků vodovodních měla pokládati za zrušena anebo těmito pravidly za neúchylně nově upravena. Z těchto úvah plyne, že není zákonného důvodu, jenž by opravňoval k závěru, že uvedenými zákony a vládou vydanými vzornými pravidly byla by pozbyla své platnosti soukromoprávní smlouva, která mezi spornými stranami byla uskutečněna naznačeným způsobem. Na tomto názoru nemůže měniti nic ani skutečnost, že vládou nebyly schváleny předpisy o odběru vody, na nichž se žalující strana dne 31. října 1924 usnesla. Sporný případ jest tedy posuzovati jedině podle předpisů o odběru vody z roku 1920 a z tohoto hlediska nelze uznati oprávněnými námitky, které žalovaná jinak vznáší proti žalobnímu nároku. Námitkou, že ony předpisy nejsou pro ni závazné, ježto jich platnost neuznala, netřeba se obírati, ježto o této námitce bylo rozhodnuto již v předchozí rozepři a důvody tam uvedené platí při stejném skutkovém a právním stavu i pro tento spor. Pokud jde o námitku, že žalobní nárok jeví se jako neoprávněný požadavek čirého obohacení, příčící se dobrým mravům, nelze rovněž námitku tu uznati odůvodněnou, neboť se žalobou na žalované žádá jen doplatek ceny za vodu, který si žalující obec dle oněch předpisů odběru vody smluvně vymínila a na který i žalovaná přistoupila tím, že se oněm předpisům o odběru vody s podmínkami tam obsaženými podrobila tím, že na zákládě nich vodu od obce odebírala. V předchozím sporu bylo již dolíčeno, že nehledíc k zásadě smluvní volnosti, jest požadovaná přirážka k ceně za vodu přebranou odůvodněna ohledy náležitého hospodářství vodou, nelze tedy mluviti o požadavku neoprávněného obohacení, tím méně pak o požadavku, který by se příčil dobrým mravům. Pokud konečně žalovaná míní, že jde o smluvní pokutu, a žádá za její zmírnění, nelze jí rovněž vyhověti, neboť i kdyby se ona přirážka mohla pokládali za smluvní pokutu, nebylo by důvodu k jejímu zmírnění, ježto cena vody o tuto přirážku zvýšená zůstává povždy ještě pod cenou, která dle vzorných pravidel vládou vydaných byla stanovena jakožto nejvyšší přípustná míra.

Citace:

č. 7936. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 550-555.