Vlastník koně, vinou jiné osoby usmrceného, smí žalovati i sám tuto na náhradu škody — třebas je pojištěn a podle pojišťovací smlouvy přechází jeho nárok na náhradu škody na pojišťovnu a tato je jen povinna vydati mu rozdíl mezi odškodným, které mu sama dala a vyšším odškodněním, které odsouzen byl zaplatiti, ovšem jen co do částky, převyšující náhradu, kterou dala mu pojišťovna. Z důvodů III. stolice: Dovolatel napadá rozsudek dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.), které spatřuje v tom, že nižší soudy neprávem přiznaly žalobci aktivní legitimaci. Rozhodnutí o této námitce závisí na řešení otázky, zda v důsledku ustanovení pojišťovací smlouvy uzavřené mezi žalobcem a zem. dobytčí pojišťovnou došlo k postupu žalobcova nároku, který mu přísluší z ustanovení §§ 1295, 1323, 1331 obč. 2* zák. jako poškozenému, vůči dovolateli jako poškoditeli na tuto pojišťovnu. Podle ustanovení druhého odstavce č. 5 §u 37 pojišť. smlouvy přechází výše uvedený nárok žalobcův ipso jure na ústav. K tomu připojuje však další odstavec pojišťovací smlouvy ustanovení, že ústav je povinen, vydati pojištěnci nezkráceně částku, o kterou převyšuje náhrada ústavu právoplatně přisouzená a osobou za škodu ručící skutečně zaplacená, odškodné pojištěnci ústavem již vyplacené. Nutno tudíž děliti nárok, vůči poškoditeli příslušející, na dvě části: jednak na částku ve výši, která stanoví se obnosem, jenž byl pojišťovnou vyplacen jménem odškodného z poj. smlouvy, a na částku, která z pohledávky po odečtení první částky zbývá. Není sporu o tom, pokud jde o první část pohledávky, nastává postup nároku poškozeného na poj. ústav; ústav stává se úplným vlastníkem této částky, nastávají zde v plném rozsahu účinky §u 1394 obč. zák., právo poškozeného přenáší se v nezkráceném obsahu i rozsahu na poj. ústav. Jinak má se však věc ohledně zbytku pohledávky. Zde nezbavuje se poškozený své pohledávky ve prospěch poj. ústavu, nýbrž nárok vůči poškoditeli zůstává u něho a toliko vydobytí tohoto nároku přechází na poj. ústav. Zde schází tedy materielní základ postupu a podstatný znak její, totiž účinek, že právo cedentovo přešlo v neztenčeném obsahu na cessionáře, takže právo cessionářovo po cessi je úplně rovno právu cedentovu před cessí. Pojišťovací ústav, vydobývaje na poškoditeli celou náhradu škody, vydobývá vlastní příslušející právo jen, pokud jde o částku, kterou musila jménem odškodného pojištěnci vyplatiti, ohledně zbývající části vystupuje jen jako procurator rei alienae, nedobývaje svoje právo, nýbrž práco cizí a pro cizího. Stanoví-li tudíž poj. smlouva, že celý nárok poškozeného pojištěnce oproti poškoditeli ipso jure přechází na pojišťovací ústav, jedná se ohledně druhé části jen o právní jednání, které zdánlivě má formu cesse, pro skutečnou cessi schází její materielní podklad a účinek, který cesse musí vyvolati. Jest tudíž ve skutečnosti toto právní jednání jen mandatem. Že mandant jest pak aktivně legitimován vydobývati vlastním jménem svoji pohledávku, byť i svěřil její vydobytí pro sebe jiné osobě, není sporu. V projednávaném případě stanovil soud I. stolice, že škoda žalobci způsobená vyjadřuje se číselně po srážce 1000 Kč, stržené za maso poraženého koně, částkou 5900 Kč. Pojišťovna vyplatila žalobci jménem odškodného z poj. smlouvy částku 3000 Kč. V důsledku výše uvedených úvah jest z částky 5900 Kč vlastníkem pohledávky ve výši 3000 Kč Zemská dobytčí pojišťovna, zbývající částky 2900 Kč žalobce. Jen částka tato byla žalobcem zažalována a jest předmětem sporného jednání, tohoto. Jest tudíž žalobce k jejímu vymáhání aktivně legitimován a jest mu legitimace tato neprávem dovolatelem odpírána. (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 24. června 1924 Rv I 563/24.) Dr. Rudolf Schreiber.