Č. 868.

Úrazové pojišťování dělnictva: V řízení o určení příspěvků pojistných nelze s úspěchem odporovati pojistné povinnosti závodu.
(Nález ze dne 31. května 1921 č. 6784.)
Věc: Hynek P. v K. (adv. Dr. E. Beneš z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze (za zúčastněnou stranu Úrazovou pojišť. děln. pro Čechy Dr. Fr. Trnka) o pojistné příspěvky úrazové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze ze dne — byly stěžovateli předepsány z jeho obchodu s uhlím pojistné příspěvky 121 K 44 h a úroky z prodlení 7 K 91 h za období 1913 II. do 1916/1. Námitky, podané proti tomuto předpisu, jimiž se stěžovatel zároveň domáhal výroku, že závod jeho vůbec nepodléhá pojistné povinnosti, byly zemskou správou politickou a odvolání ze zamítavého výroku jejího naříkaným rozhodnutím zamítnuty.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Zákon o pojištění proti úrazům rozlišuje řízení o povinnosti pojistné ve dvě stadia, jednak stadium, o kterém jedná § 18 zákona o úrazovém pojištění, v němž se určuje pojišťovací povinnost a zařazení určitých závodů do konkrétní třídy nebezpečí, pokud se týče do jednotlivých sazeb uvnitř každé třídy, jednak řízení, jež se zabývá výlučně určením pojistných příspěvků.
Obojí stadium jest samostatné; jak pro určení všeobecné pojistné povinosti, tak pro předepsání příspěvků stanoví zákon zvláštní instanční postup (§ 18 a 23), z čehož plyne, že bylo-li dle § 18 cit. zák. rozhodnuto o pojistné povinnosti závodu, otázka tato v řízení o stanovení pojistných příspěvků jest vyloučena.
V daném případu jde o určení, pokud se týče o dodatečné předepsání příspěvků, tedy pouze o výši příspěvků a nemohl proto stěžovatel v tomto řízení odporovati pojistné povinnosti závodu, ježto o této otázce bylo již pravoplatně rozhodnuto. Stěžovatel by mohl přivoditi změnu výroku o pojistné povinnosti závodu jen tehdy, kdyby byl úřadu ve smyslu § 19 cit. zák. v pojistném období oznámil, že v závodě jeho se staly určité změny, jimiž fakticky stav jeho se zjinačil proti stavu, jaký byl při zařazení do tříd nebezpečí, pokud se týče do procentových sazeb. Že by stěžovatel byl úřadu ve směru tomto oznámil takovou změnu, stížnost netvrdí, nýbrž obmezuje se na tvrzení, že lze i později bráti v odpor pojišťovací povinnost; tomuto názoru nemůže nejvyšší správní soud přisvědčiti, ježto — jak výše řečeno — určení pojišťovací povinosti víže dle zákona potud, pokud nebylo vydáno nové rozhodnutí úrazové pojišťovny o pojišťovací povinnosti, pokud se týče o zařazení do určité třídy nebezpečenství, bud že takové rozhodnutí se stalo následkem oznámení dle § 19 cit. zák. aneb následkem vydání nového zařazovacího výměru dle § 20 cit. zák.
Ježto však stěžovatel v období, za které mu dodatečně byly předepsány příspěvky, takového oznámení neučinil, ani úrazová pojišťovna nového výměru dle § 20 nevydala, nelze dle hořejších vývodů k návrhu jeho na zrušení naříkaného rozhodnutí přihlížeti a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 868. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 591-592.