Čís. 5164.

Slib plnění dle §u 880 a) obč. zák.
Smluvník slibujícího nemá ani nároku na plnění třetí osoby, ani nároku na určité jednání slibujícího, kterým by jeho plněni docílil, nýbrž má toliko nárok na plné dostiučinění, když třetí neplní, ač slibující projevil, že stojí za výsledek své přímluvy.
(Rozh. ze dne 1. července 1925, Rv I 698/25.)
Oba nižší soudy vyhověly žalobě 1. by bylo zjištěno, že žalovaná jest povinna, postarati se o to, by žalující strana byla přičleněna k obchodní společnosti pro obchod surovinami s r. o. atd. a 2. by žalovaná byla uznána povinnou do jednoho měsíce postarati se o to, aby žalující strana byla přičleněna k obchodní společnosti pro obchod surovinami s r. o. atd.
Nejvyšší soud zamítl žalobu jakož i žalobcův určovací návrh.
Důvody:
Strana žalující zaujímá sama právní stanovisko, že se žalovaná strana zaručila za výsledek. Je tedy vycházeti z toho, že tu jde o smlouvu zaručovací podle §u 880 a) druhé věty obč. zák. Právní význam smlouvy k tíži třetí osoby podle tohoto §u se jeví v tom, že slibujícího zavazuje, že ručí za to, že třetí bude plniti, a musí bez ohledu na své provinění hraditi plnou náhradu za to, že třetí neplnil. Podle toho nemá smluvník slibujícího ani nároku na plnění třetí osoby, ani nároku na určité jednání slibujícího, kterým by jeho plnění docílil, nýbrž má toliko nárok na plné dostiučinění, když třetí neplní, ačkoli slibující projevil, že stojí za výsledek své přímluvy. Pro správnost tohoto názoru svědčí také zpráva komise pro justiční záležitosti, 78. příloha k stenogr. protokolům panské sněmovny, XXI. sese 1912, str. 143 a 144, že účelem §u 880 a) obč. zák. (§ 91 III. nov. k němu), nebylo zdůrazniti vyloučení přímého závazku třetí osoby, nýbrž že jím měla býti dána vykládací zásada o povinnostech, slibujícímu samému vznikajících. Zhostil-li se zákon tohoto výslovně vytčeného úkolu jen stanovením, že slibující je povinen plným dostiučiněním, nezmiňuje se o nižádné jiné jeho povinnosti, nutno z toho usuzovati, že takto úmyslně jakýkoli jiný závazek jak na straně třetí osoby tak zejména i na straně slibujícího chtěl vyloučiti. Že je vyloučen závazek třetího, netřeba šíře doličovati. Zpráva komise panské sněmovny mluví o takovém »nemožném« zatížení jako o samozřejmosti. Avšak vyloučen je podle přirozené povahy věci také závazek slibujícího a s tím i nárok jeho smluvníka, by onen vyvíjel za účelem uskutečnění připověděné úmluvy jakoukoli činnost. Sebe naléhavější přímluva musí se minouti s úspěchem, když její výsledek jest závislým na vůli nebo způsobilosti osoby třetí a tato přes všechnu poctivou snahu slibujícího plniti nechce aneb nemůže, zač se slibující zaručil. I kdyby se tedy uznávaly nárok a žaloba na uskutečnění připověděné přímluvy, za jejíž výsledek se kdo zaručil, totiž žaloba na vyvíjení jisté činnosti ve smyslu přípovědi, přípustnými, nezbývalo by oprávněnému, nemá-li jeho — třebaže rozsudkem stvrzený — nárok zůstati závislým na dobré vůli a způsobilosti nezavázaného třetího a se tím státi bezcenným, nic jiného, než aby slibujícího žaloval znovu na dostiučinění. Byla by proto žaloba na uskutečnění připověděné přímluvy holou zbytečností a není proto zákonem opodstatněna Slušelo tudíž žalobní žádost o plnění ve smyslu připověděné přímluvy zamítnouti. Týž osud stihá také žalobcův určovací návrh podle §u 23b c. ř. s. Porovná-li se jeho doslov s doslovem žalobního návrhu, je jasno, že oba — až na stanovení pariční lhůty — jsou totožný, neboť není věcného rozdílu mezi výrokem, že pro někoho jest povinností, o něco se postarati, a výrokem, že někdo je povinen, se o to postarati. Nejde tudíž v určovacím návrhu o právní poměr (právo) od žalobního nároku odlišné, na kterém by rozhodnutí o žalobní prosbě záviselo, nýbrž o právní poměr (právo) v obou případech totožné. Avšak, i kdyby tomu tak nebylo, musil by návrh na určení povinnosti žalovaného, postarati se o to, co na něm žádáno, býti zamítnut, když žalobkyni, jak již dolíčeno, žalobní nárok odvozovaný z tvrzené povinnosti žalovaného, nepřísluší.

Citace:

Čís. 5164. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 126-128.