NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 10131.

Horní právo. — Vyvlastnění: I. Při vyvlastnění podle § 98 ob. zák. hor. stačí zjistiti, že účel, resp. projekt, k jehož uskutečnění má požadovaný pozemek sloužiti, je součástí hornického provozu, není však zapotřebí dále ještě zjišťovati, zda také uskutečnění tohoto konkrétního účelu, resp. projektu sleduje uspokojení zájmu veřejného. — II. Vyvlastnění podle § 98 ob. zák. hor. je přípustné také pro účely elektrovodu pro opravu elektrické energie do dolu. — III. Předpokladem vyvlastnění pozemku není absolutní nezbytnost jeho; stačí potřeba relativní v tom smyslu, že vyvlastniti lze pozemek, jehož je zapotřebí s hlediska účelu podniku.
(Nález ze dne 9. listopadu 1932 č. 16918.)
Prejudikatura: ad III.: Boh. A 5766/26.
Věc: František a Anna G. v B. a Marie Milada Š. v Ž. (adv. Dr. Václ. Průcha z Berouna a Dr. Jaroslav Hrbek z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Pražskou železářskou společnost adv. Dr. Theodor Till z Prahy) o vyvlastnění k účelům horním.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím zůstala nevyřízena žádost manželů G. o přisouzení útrat právního zastoupení, se zrušuje pro vadnost řízení; v ostatním se obě stížnosti zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuto bylo odvolání st-lů z výměru okresního úřadu v Hořovicích z 19. září 1929, vydaného po slyšení revírního báňského úřadu v Praze, jímž byla k žádosti Pražské železářské společnosti st-lům v cestě vyvlastnění podle § 98 a násl. hor. zák. uložena povinnost trpěti na svých pozemcích zřízení visutého, silnoproudého elektrovodu, projektovaného uvedenou společností z jejích železáren v K. na její železorudný důl č. X. v N., s nezastavitelným ochranným pásem pod tímto elektrovodem s šíří 9 m a jedním stožárem, a to manželům Františku a Anně G. trpěti zřízení elektrovodu přes svůj pozemek č. kat... v B. v délce 27 m, jakož i postavení polovice sloupu při hranici tohoto jejich pozemku, a Miladě Š. trpěti zřízení elektrovodu přes své pozemky č. kat... v K. v délce 46 m, v obou případech za náhradu ve výměru tom blíže uvedenou.
O stížnostech všemi těmito expropriáty do rozhodnutí toho podaných uvažoval nss takto:
Obě stížnosti obsahují řadu námitek, jimiž se snaží dovoditi, že v daném případě nebyly splněny podmínky, za nichž § 98 hor. zák. majiteli pozemku ukládá povinnost, přenechati svůj pozemek podnikateli hor k užívání. Dlužno proto předem objasniti, které podmínky to jsou, na něž cit. předpis povinnost tuto váže.
V § 98 hor. zák. ukládá se každému majiteli pozemku povinnost přenechati podnikateli hor svůj pozemek k užívání, jestliže ho tento k provozování hor potřebuje. Jde tu zřejmě o institut vyvlastnění, jenž je všeobecně upraven v předpisu § 365 o. z. o., v kontextu uvedeného předpisu horního zákona ostatně výslovně dovolaném. V § 365 o. z. o. stanoví se takto: Vyžaduje-li toho veřejné blaho, je každý občan povinen zříci se i plného práva vlastnického za přiměřené odškodné. Je tedy první podmínkou každého vyvlastnění, aby bylo zjištěno, že uskutečnění účelu, jenž má vyvlastněním býti dosažen, směřovalo k uspokojení nějakého zájmu veřejného. Leč tato všeobecná zásada ustupuje normám daným o vyvlastnění pro určitý účel, jestliže tyto normy mají ustanovení zvláštní. Kvalifikuje-li specielní norma právní určitý účel jako všeužitečný, veřejnému zájmu sloužící, není třeba zjišťovati, že takovýto konkrétní účel veřejnému zájmu slouží.
Takováto specielní norma je v § 98 hor. zák. vskutku obsažena. Podle tohoto ustanovení je každý majitel pozemku povinen postoupiti za přiměřené odškodnění (§ 365 o. z. o.) potřebné pozemky hornickému podnikateli, aby jich užíval k hornickému provozu. Cituje-li se za slovy »za přiměřené odškodnění« předpis § 365 o. z. o., znamená to sice, jak již bylo uvedeno, že horní zákon na přenechání pozemků k účelům hornickým pohlíží jako na případ vyvlastnění, ale neznamená to, že by se všeužitečnost horního podnikání musila in concreto vždy zvlášť zjišťovati. Jinak by předpis § 98 hor. zák. neměl praktického smyslu, neboť vystačilo by se s § 365 o. z. o. Ostatně je z historie horního práva a zejména platného obecného zákona horního a nepřímo také k positivních ustanovení jeho, na př. §§ 27, 105, 128 a j., patrno, že zákonodárství hodnotí zájem na vyhledávání a těžbě vyhražených minerálů jako eminentní zájem národohospodářský a tedy jako zájem veřejný.
Z toho se tedy podává, že při vyvlastnění podle § 98 hor. zák. stačí zjistiti, že účel, resp. projekt, k jehož uskutečnění má požadovaný pozemek sloužiti, je součástí hornického provozu, že však není zapotřebí dále ještě zjišťovati, zda také uskutečnění tohoto konkrétního účelu, resp. projektu sleduje uspokojení zájmu veřejného.
Nárok na vyvlastnění podle § 98 ob. hor. zák. ovšem předpokládá, že účel, resp. projekt, pro nějž se vyvlastnění žádá, tvoří součást podniku horního. Že pak součást podniku horního netvoří pouze vlastní horní díla, sloužící bezprostředně k dobývání vyhraženého minerálu, vyplývá jednak z ustanovení § 121 hor. zák., jenž za příslušenství a tedy součást hor prohlašuje také stroje, náčiní a nářadí při nich se nalézající a ku provozu jich určené, jednak z ustanovení § 131 hor. zák., jenž vypočítává, k čemu propůjčka hor držitele jejich zároveň opravňuje, čili jinými slovy, co vše smí držitel hor na základě své propůjčky, tedy jako součást svého horního podnikání, provozovati. Pod lit. b) jmenují se »zařízení všelikého druhu k dobývání, těžení, úpravě a zpracování nerostů, k větrání a čerpání vod«, a dále pod lit. d) »cesty pro přivážení a odvážení hornických potřeb«. Elektrovody pro dopravování a pohánění strojů v dole za účelem jich osvětlování a pohánění strojů v dole umístěných zde ovšem výslovně jmenovány nejsou. To vysvětluje se dobou vzniku obec. hor. zákona, který byl vydán již v roce 1854. Nelze však pochybovati, že takovéto elektrovody sluší považovati buďsi za »zařízení« vzpomenuté pod lit. b) posléze cit. zákonného předpisu, nebo za »cestu pro přivážení a odvážení hornických potřeb«, o níž jedná bod d) téhož §.
Že zařízení taková, tedy i elektrovody druhu právě vzpomenutého, jsou způsobilá tvořiti součást horního podniku nejen tenkráte, když se nalézají přímo na dole, nýbrž i v tom případě, jsou-li zřízena mimo vlastní obvod dolu, podává se již z předpisu § 121 hor. zák., jenž mluví o »zvířatech, strojích při horách se nalézajících«, aniž požaduje, aby stroj nalézal se přímo na dole. Plyne to ostatně i z výpočtu § 131, kde jsou mimo jiná zařízení uvedena i taková, která již podle své povahy zřizují se i mimo vlastní oblast dolu (cesty, mosty, železnice, dělnické domky a pod.).
Smysl § 131 hor. zák. není ovšem ten, že by vše, k čemu propůjčka držitele hor opravňuje, tvořilo vždy a za všech okolností součást jeho horního podniku. U některých těchto oprávnění tomu tak ovšem bude za všech okolností — na př. u horních děl, uvedených zde pod lit. a), kteráž mimo rámec horního oprávnění ani zřizovati nelze. U jiných bude zpravidla záležeti nejen na identitě vlastníka dolu a vlastníka dotyčného zařízení, resp. podnikatele dotčeného projektu, nýbrž i na tom, zdali vlastník dolu zařízení včlenil nebo chce včleniti do svého horního podniku. Neboť podnikatel hor může na př. zařízení pro další úpravu vytěžených nerostů zříditi jako součást dolu, avšak může je také zříditi jako samostatný podnik živnostenský. Totéž platí o železnici k přivážení a odvážení hornických potřeb a výrobků. Ale právě tak i elektrárnu s veškerým zařízením i s potřebnými elektrovody může podnikatel hor zříditi jako součást svého dolu, stejně jako může elektrárnu samu zříditi sice jako podnik živnostenský, při tom však vedení, sloužící k přívodu elektrické energie do dolů, včleniti do hornického závodu jako jeho součástku, stejně jako může elektrovod přičleniti ke své elektrárně, po živnostensku provozované. Otázka, zda majitel to které zařízení začlenil do svého podniku horního jako jeho součást, jest otázkou skutkovou. U elektrovodu bude tu vedle účelu jeho důležitým ukazovatelem okolnost, zdali si podnikatel vymohl k jeho zřízení povolení úřadu živnostenského, či zřizuje-li elektrovod bez tohoto povolení. Než zjištěním, že účel, resp. projekt, pro nějž se vyvlastnění pozemku požaduje, tvoří součást horního podniku, nejsou ještě vyčerpány všechny zákonné podmínky tohoto vyvlastnění. Zbývá ještě poslední právní předpoklad vyvlastnění podle § 98 hor. zák., t. j., že vyvlastňovaného pozemku je k provozování hor zapotřebí. Tento předpoklad je splněn jen tehdy, jestliže onoho zařízení, o které jde a které pojmově k provozu hor přísluší, jest k provozování horního podniku zapotřebí, a jestliže dále pro takové zařízení je zapotřebí právě vyvlastňovaného pozemku.
Kde majitel horního podniku jest sám vlastníkem pozemku, na němž by projekt mohl býti účelně proveden, nelze zajisté tvrditi, že pro projektované zařízení je zapotřebí pozemku, jehož vyvlastnění se navrhuje. Nedisponuje-li však horní podnikatel vhodným pozemkem vlastním, sluší zodpověděti otázku, zdali a pokud je »potřeba« vyvlastňovaného pozemku dána.
V té příčině bylo již v nál. Boh. A 5766/26 ve shodě s panující naukou vyloženo, že potřebou, neboli nutností při vyvlastnění nelze rozuměti absolutní nezbytnost vyvlastňovaného předmětu, nýbrž, že jde tu o potřebu relativní v tom smyslu, že vyvlastniti lze to, čeho s hlediska účelu podniku je zapotřebí, čili podle Schelcherovy formulace, co podnik míti musí, aby nebyl podstatně poškozen nebo ohrožen, nebo podle formule Layerovy, co podnik míti musí, aby mohl býti zřízen způsobem i hospodářsky co nejsprávnějším. Zásada, kterou tu nss vyslovil ohledně vyvlastnění podle § 365 o. z. o., má platnost všeobecnou, platí tedy i pro vyvlastnění hornické.
V daném případě nebylo st-li nikdy popřeno, a je tedy mimo spor, že elektrovod, k jehož zřízení bylo o vyvlastnění pozemků žádáno, jest určen k tomu, aby přiváděl do rudných dolů zúčastněné strany elektrickou energii, potřebnou k provozu tohoto dolu, a že podnikatelka si ke zřízení tohoto elektrovodu nevymohla povolení od úřadů živnostenských, nýbrž od úřadu báňského. Měl proto žal. úřad dostatečný podklad pro své zjištění, že tento elektrovod tvoří — resp. je určen, aby tvořil — součást horního podniku zúčastněné strany. Okolnost, že elektrovod ten má býti veden ze závodu do závodu, nepadá tu podle toho, co svrchu bylo vyloženo, na váhu.
Vzhledem k tomu, co bylo také již řečeno o vyvlastnění hornickém, padá za tohoto stavu věci i námitka v obou stížnostech obsažená, že vyvlastnění nemělo býti povoleno proto, že tento elektrovod neslouží účelům veřejným, nýbrž že jde tu o podnik soukromý, který má sloužiti pouze obchodním zájmům společnosti.
Pokud jde o další podmínku vyvlastnění, že totiž ke zřízení projektovaného elektrovodu je zapotřebí právě pozemků od st-lů požadovaných, plyne z úvah, jež byly shora rozvinuty, že by st-lé splnění této podmínky mohli důvodně popírati jen tenkráte, kdyby mohli tvrditi, že podnikatelka hor může uvedený elektrovod zříditi i bez požadování cizích pozemků, tedy na vlastních pozemcích, aniž je podnik její podstatně poškozen nebo ohrožen, resp. že i vedení jeho po pozemcích vlastních mělo by charakter zřízení způsobem i hospodářsky co nejsprávnějším. Nic takového však žádná z obou stížností netvrdí.
Než i když se potřeba vyvlastnění nechápe v tak širokém smyslu, jak byl shora vymezen, sluší v případě dnešního sporu potřebu vyvlastnění pokládati za prokázánu. Pokud jde o pozemky manželů G., prohlásil znalec ve svém dobrozdání, že přeložení trassy elektrovodu ohrozilo by jeho stabilitu. Při elektrovodu o vysokém napětí 35000 V jest co možná nejvyšší stabilita nejen nutnou potřebou horního podniku, nýbrž i požadavkem s hlediska policejního plně odůvodněným, třeba že znalec mluvil o ohrožení veřejné bezpečnosti, tedy o ohrožení veřejného zájmu, jemuž sluší za všech okolností čeliti. Pokud pak jde o pozemky Milady Š., uznal týž znalec, že požadovanému odbočení elektrovodu od sloupu č. 74 na pozemky zúčastněné strany brání rozsáhlé objekty tovární a vysoké pece. Podle znaleckého dobrého zdání je tedy ku zřízení projektovaného elektrovodu vyvlastňovaných pozemků zapotřebí jednak z důvodů bezpečnostních, jednak z důvodu, že přeložení elektrovodu na pozemky jiné stojí v cestě závažné překážky. Uznal-li tedy žal. úřad za tohoto stavu věci, že vyvlastňovaných pozemků je pro projektovaný elektrovod zapotřebí, nelze v tom viděti ani nezákonnost ani vadu řízení.
Pokud stížnosti míří proti výroku o odškodnění, nejsou přípustný, protože o této otázce náleží podle § 103 hor. zák. rozhodovati řádným soudům, když strany s výrokem úřadu vyvlastňovacího se nespokojí. To platí též o žádosti manželů G., aby jim byl nahražen náklad na stavební plánky domu, jejž prý na vyvlastněném pozemku zamýšleli postaviti.
Zbývá tedy již jen námitka manželů G., že žal. úřad nerozhodl o jejich žádosti, při komisi z 10. dubna 1930 vznesené, aby jim byly přiznány náklady právního zastoupení, účtované obnosem 800 Kč. Žal. úřad se o této žádosti v nař. rozhodnutí vůbec nezmiňuje a není proto patrno, zda tuto žádost chtěl snad zamítnouti či zda jde o pouhé opomenutí. V tomto nedostatku dlužno spatřovati vadu podstatnou.

Citace:

č. 10131. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 535-539.