Váleční poškozenci.

I. Zákonná úprava. — II. Pojem v. p-e a všeobecná ustanovení o nároku na zaopatření od státu. — III. Zaopatření invalidů. — IV. Zaopatření pozůstalých.
I. Základní zákon, jímž stát československý vzal na sebe péči o v. p-e, je zák. č. 199/1919 Sb. o organisaci péče o v. p-e. K provedení jeho bylo vydáno nař. č. 561/1919 Sb., jímž zřízeny byly úřady pro péči o v. p-e. Požitky v. p-ů byly po prvé upraveny zák. č. 142/1920 Sb. s platností od 1. V. 1920; zákon ten byl doplněn a pozměněn od 1. II. 1922 zák. č. 39/1922 Sb., pak od 1. VII. 1930 zák. č. 133/1930 Sb. a posledně novelisován zák. č. 67/1936 Sb., jenž platí od 31. III. 1936. K provedení těchto zákonů vydáno nař. č. 346/1920 Sb., jež nahrazeno nař. č. 363/1922 a doplněno nař. č. 87/1932 a č. 192/1936. Sb.
Z ostatních předpisů, jimiž upravena byla péče o v. p-e, platí nař. č. 424/1919 o zřízení „Státního podpůrného fondu čs. invalidů“, nař. č. 436/1920 Sb. o kapitalisaci důchodu invalidního, zák. č. 310/1921 Sb., kterým byla prodloužena lhůta k přihláškám o důchod podle zákona o požitcích v. p-ů a upravena výplata drahotní přirážky k jejich důchodům, nař. č. 181/1922 Sb. o lékařských prohlídkách v. p-ů, zák. č. 395/1922 Sb., kterým byly prodlouženy některé lhůty podle zák. č. 39/1922 Sb., zák. č. 396/1922 Sb., jímž byla upravena výplata drahotní přirážky k důchodům v. p-ů, zák. č. 146/1923 Sb., který stanovil novou lhůtu k přihláškám o důchod v. p-ů, zák. č. 79/1924, nař. č. 110/1924 a zák. č. 297/1924 Sb. o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod v. p-ů, nař. č. 222/1925 Sb. o složení zemských odvolacích komisí pro v. p-e, konečně zák. č. 74/1926, č. 236/1926, č. 179/1927, č. 119/1928 a č. 93/1929 Sb. o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod v. p-ů,
II. Pojem v. p-e a všeobecné podmínky nároku na zaopatření od státu. Pojem v. p-e definuje § 1 zák. č. 199/1919 Sb. a nař. č. 363/1922 Sb. k § 1 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922 Sb. Jsou to jednak váleční invalidé (v dalším v. i.), jednak pozůstalí, totiž vdovy, sirotci a rodiče, kteří měli vůči osobě, od které odvozují svůj nárok na důchod v. p-ů, zákonný nárok na výživu.
V. i. jsou státní občané Československé republiky, jejichž výdělečná schopnost byla dočasně nebo trvale snížena nebo kteří jí úplně pozbyli, a to pro poranění ve službě vojenské, při válečných úkonech, k nimž byli povoláni za světové války podle zák. č. 236/1912 ř. z., po př. podle zák. čl. LXVIII/1912 uh., anebo jako železniční zřízenci, nebo konečně ve válečném zajetí, nebo následkem nemoci vzniklé neb zhoršené za těchto okolností. Válečným zajatcům vojenským jsou postaveni na roven civilní zajatci a rukojmí a také internovaní v nepřátelském státě z důvodů světové války (Boh. adm. 6038 a 8698). Pro uznání v. i-ou vyžaduje se příčinná souvislost mezi výkonem vojenské služby, válečnými úkony nebo zajetím a poškozením zdraví, pro které se požaduje zaopatření (Boh. adm. 4916). Proto se úraz, který utrpěl vojín na př. při jízdě na dovolenou, nepovažuje, za válečné poškození (Boh. adm. 11392).
Zvláštní kategorii v. p-ů tvoří příslušníci (manželky, děti, rodiče) mužů, kteří se stali nezvěstnými za shora uvedených okolností. Tyto osoby musely však prokázati, byl-li jim důchod již přiznán, do 31. XII. 1923, po př. byl-li jim přiznán důchod později, do roka od přiznání důchodu, že aspoň zahájily řízení k prohlášení za mrtva nezvěstného muže, od něhož odvozují nárok na důchod.
Oněm příslušníkům nezvěstného, kteří nesplnili tuto povinnost, zastavena výplata důchodu do té doby, dokud neprokázali, že osoba, za kterou požadují důchod, není na živu. Podle výsledku řízení o prohlášení nezvěstného za mrtva se buď ve výplatě důchodu pokračuje, po př. se výplata důchodu obnoví nebo se výplata důchodu zastaví, jestliže soud rozhodne, že nejsou splněny předpoklady pro prohlášení nezvěstného za mrtva (čl. III. zák. č. 39/1922 a zák. č. 395/1922 Sb.).
Konečně jsou v. p. pozůstalí po mužích, kteří zemřeli následkem poranění utrpěného ve službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí nebo následkem nemoci za těchto okolností vzniklé nebo zhoršené (§§ 13, 20 a 25 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922). Ve prospěch pozůstalých v. p-ů je stanoven předpoklad, že smrt muže nastala v důsledku poškození zdraví utrpěného Ve službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí. Tento předpoklad musí úřad, odpíraje pozůstalým nárok na důchod, vyvrátiti. To je významné hlavně pro pozůstalé po zemřelém v. i-ovi, kde se požaduje, aby byla t. zv. „fysiologická“ souvislost mezi bezprostřední příčinou smrti invalidovy a mezi válečným poškozením zdraví, t. j., aby smrt invalidova mohla býti ještě považována za důsledek válečného poškození (Boh. adm. 3908, 12765 a 12987).
Zaopatření jako v. p-ům pozůstalým může povoliti ministerstvo sociální péče také manželkám, dětem a rodičům vojínů, kteří za světové války upadli do ruského zajetí a po válce se ke svým rodinám nevrátili, zůstavše v cizině (čl. II. zák. č. 39/1922 Sb.).
Dobou světové války rozumí se období od 26. VII. 1914, t. j. od vyhlášení mobilisace, do 28. II. 1921, kterýmžto dnem skončila demobilisace.
Zák. č. 142/1920 Sb. ve znění novel vztahuje se pouze na osoby ze stavu mužstva, jejich příslušníky a pozůstalé po nich, neplatí pro vojenské gažisty, ať z povolání nebo záložní, poddůstojníky z povolání, jakož i pro jejich příslušníky nebo pro pozůstalé po nich (§ 44 zák.)., Rozhoduje stav v době, kdy došlo k poškození zdraví (Boh. adm. 10192 a 13041).
Podmínkou pro uznání v. p-em je československé státní občanství, a to jak u důchodce, tak i u osoby, od které je nárok na důchod odvozován. U pozůstalých posuzuje se splnění této podmínky u auktora podle stavu, který by nastal, kdyby se byl auktor dožil účinnosti předpisů upravujících nabývání státního občanství, jež byly vydány podle mírových smluv. Výjimky z této podmínky jsou stanoveny pouze pro příslušníky čs. zahraničních vojsk a pozůstalé po nich, není-li o ně jinak zákonem postaráno (§ 1 zák. č. 39/1922 a § 81 zák. č. 76/1922). Od podmínky československé státní příslušnosti auktora může ministerstvo sociální péče upustiti také u sirotků, jejichž nemanželský otec nebyl československým státním příslušníkem, jejichž matka však je státní občankou československou (§ 21, odst. 2., zák. č. 39/1922 Sb.).
Zákon o zaopatření v. p-ů stanovil již od počátku jako jednu ze základních zásad pro přiznání nároku na peněžité požitky, že nemají býti snad náhradou nebo odměnou za zranění nebo za újmu způsobenou pozůstalým předčasným úmrtím živitele, nýbrž že mají nahradí ti aspoň z části hmotnou škodu vzniklou zraněním nebo úmrtím, že však mají odpadnouti, jakmile poškozená osoba jich nepotřebuje k uhájení existence.
Z této zásady vychází ustanovení, že nároku na nezkrácené požitky má pouze onen v. p., jehož zdanitelný příjem nepřekročil v kalendářním roce předcházejícím roku, pro který se o nároku na důchod rozhoduje, hranici příjmovou, jež je od 1. I. 1924 podle zák. č. 79/1924 a zák. č. 93/1929 Sb. stanovena až do nové úpravy ročním příjmem 5000 Kč při činnosti hospodářsky samostatné. Před tím pro dobu od 1. V. 1920 do 31. I. 1922 podle zák. č. 142/1920 Sb. činila tato hranice 4000 Kč, od 1. II. 1922 do 31. XII. 1923 pak 6000 Kč podle zák. č. 39/1922 Sb. Překročil-li příjem v. p-e tuto hranici, krátí se požitky jeho o částku, o kterou příjem jeho překročil hranici příjmovou, až nárok na peněžité požitky zaniká úplně, jestliže příjem dosáhl součtu hranice příjmové a požitků, na které by měl poškozenec jinak nárok. Příjem plynoucí poškozenci z činnosti hospodářsky nesamostatné započítává se do hranice příjmové pouze polovinou své výše (§ 2 zák.). Hranice příjmová zvyšuje se o 10%, nejvýše však o 4000 Kč, za každého člena domácnosti poškozencovy, jenž má proti němu zákonný nárok alimentační. Za to však se započítává do příjmu poškozencova příjem všech členů domácnosti v. p-e, k jichž výživě je poškozenec povinen přispívati. Má-li v. p. rodiče nebo jiné předky, kteří jsou po zákonu povinni k jeho výživě přispívati, započítává se do příjmu poškozencova onen díl příjmu předkova, který by na něho podle počtu členů domácnosti předkovy připadl.
V. p., kterému byla propůjčena licence biografická, prodejna losů třídní loterie, prodejna tabáku nebo jiný podnik, který byl ministrem sociální péče prohlášen za rovnocenný, má podle § 4, odst. 1., zák. č. 39/1922 Sb. nárok na nezkrácené požitky pouze tenkráte, jestliže čistý výnos trafiky nebo jiného takového podniku nepřevyšuje souhrn požitků, na které by měl v. p. jinak nárok. Převyšuje-li výnos takového podniku souhrn požitků, zkracují se požitky o onu částku, o kterou výnos podniku převyšuje souhrn požitků (Boh. adm. 8372). Pro dobu od 1. V. 1920 do 31. I. 1922 krátily se podle § 4, odst. 1., zák. č. 142/1920 Sb. požitky o výnos trafiky nebo jiného podniku jmenovaného v tomto ustanovení. Nárok na důchod v. p-e, jemuž byl propůjčen některý podnik uvedený v § 4, odst. 1., dlužno posuzovati výhradně podle tohoto ustanovení, a to i tenkráte, jestliže poškozenec měl vedle příjmu z takového podniku ještě příjem z jiného pramene (Boh. adm. 10711, 10713 a 12163). Výnos podniku se vypočítá, když od hrubého příjmu podniku odpočítají se výdaje s provozem podniku spojené; ryze osobní výdaje týkající se v. p-e se neodpočítávají (Boh. adm. 2689).
Obdobně platí totéž o v. p-ích, kterým přísluší výslužné nebo zaopatřovací požitky od státu, země, kraje, obce nebo Veřejného fondu, jakož i z pensijního (provisního) fondu soukromé dráhy, sloužící veřejné dopravě, nabyl-li v. p. těchto požitků před nebo se vznikem nároku na důchod podle zákona o zaopatření v. p-ů. Při tom se považují tyto platy za příjem plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné a započítávají se pouze polovinou.
V. p., jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu nebo některého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah, za týchž služebních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže služební kategorie, a jehož služební požitky (peněžité i naturální) převyšují 6000 Kč ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok na důchod pouze tenkráte, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tom případě přísluší mu polovice důchodu, na který by měl jinak podle zákona nárok. Toto ustanovení § 4, odst. 2., zák. č. 39/1922 Sb. platí jen pro dobu, po kterou má v. p. požitky ze služebního poměru tam uvedeného. Změna v požitcích v. p-e, vyplývající z okolnosti, že v. p. byl do takových služeb přijat nebo z nich propuštěn. provádí se od prvního dne měsíce následujícího přijetí do služby nebo propuštění ze služby toho druhu.
Ministerstvo sociální péče může podle § 5 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922 Sb. v dohodě s ministerstvem financí povoliti výplatu důchodu celého nebo částečného, jestliže v. p. osleplý nebo trvale odkázaný na pomoc osoby třetí měl příjem, jenž by jej jinak vyloučil z nároku na požitky podle §§ 2 a 4 cit. zák.; obdobná výjimka může býti povolena ve prospěch v. i-ů, kteří jsou aspoň z 50% výdělku neschopni, ale docilují mimořádnou pracovitostí příjmu převyšujícího hranici stanovenou § 2 zák. Tohoto zmocnění možno použiti zvláště tam, kde v. i. se vyškolil v novém povolání a dociluje v něm obzvláštní pílí mzdy blížící se mzdě osob zdravých nebo který přes těžkou invaliditu použil finanční pomoci státní s mimořádným úspěchem k zajištění svému a své rodiny.
K základním důchodům vyměřeným podle zákona o zaopatření v. p-ů vyplácí se 50%ní drahotní přirážka podle § 42 zák. č. 142/1920 Sb. Účinnost tohoto ustanovení, stanovená původně do 31. Xll. 1920 v naději, že nepříznivé poměry hospodářské a pracovní se brzy zlepší, byla prodloužena několika zákony, posledně zák. č. 396/1922 Sb., až do nové úpravy, kterou může vláda provésti nařízením.
Důchody v. p-ů mohou býti zabaveny, po př. dobrovolně postoupeny bez omezení jen pro zálohy a zápůjčky poskytnuté na ně důchodci státem, zemí, okresem, obcí, veřejným fondem nebo institucí, kterou ministerstvo sociální péče pověří poskytováním záloh nebo zápůjček, a pro pojistné prémie na životní pojištění, ujednané se souhlasem zemských úřadů pro péči o v. p-e. Do polovice mohou býti zabaveny nebo postoupeny pro nároky na zákonnou výživu (§§ 36 a 37 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 67/1936 Sb.). Zvláštní formou zabavení důchodu v. p-e je ustanovení § 8 zák. č. 43/1929 Sb., podle něhož přechází na stát nárok na zaopatřovací platy přiznané osobě, které byly zároveň vypláceny požitky v. p-e a státní starobní podpora. V jiných případech nemá právního účinku ani zabavení důchodu, ani jiné právní jednání, kterým by byl omezen nárok v. p-e na důchod přiznaný podle zákonů o požitcích v. p-ů.
Požívání důchodů v. p-ů nemá následků spojených se zaopatřením chudinským (§ 38 zák. č. 142/1920).
Veškerá podání, protokoly, kvitance a doklady, jichž je třeba k uplatňování nároku na důchod v. p-ů a k provedení zákona o zaopatření v. p-ů, jsou osvobozeny od kolků a poplatků (§ 39 cit. zák.).
Zák. č. 142/1920 Sb. ukládá v § 43 obcím i soukromým a právnickým osobám povinnost poskytovati úřadům a jejich zaměstnancům zprávy, jichž je třeba k provádění zákona, a to pod pohrůžkou trestu politickým úřadem peněžitou pokutou až do 3000 Kč nebo vězením až do 6 neděl.
Nárok na důchod v. p-ů uplatňuje se podle § 26 cit. zák. buď písemnou nebo ústně do protokolu přednesenou přihláškou u zemského úřadu pro péči o v. p-e. Přihláška podaná u jiného než u tohoto úřadu pokládá se za podanou teprve tenkráte a tím dnem, kdy dojde k uvedenému úřadu. Strana podavší přihlášku u nepříslušného úřadu nemá nároku na náhradu (§ 27 zák.), jestliže přihláška dojde k úřadu po lhůtě zákonem stanovené.
V. p-i, kteří mají stálé bydliště mimo území Československé republiky, podávají přihlášky prostřednictvím místně příslušného československého zastupitelského úřadu, jenž je postoupí zemskému úřadu pro péči o v. p-e v Praze, který je příslušným k provádění péče o čs. v, p-e bydlící v cizině.
Přihlášku musí v. p. doložiti všemi doklady, jimiž odůvodňuje svůj nárok na požadované zaopatření. Nebyla-li přihláška řádně doložena, může zemský úřad pro péči o v. p-e uložiti straně, aby svou přihlášku řádně doložila nebo prokázala, že tak beze své viny učiniti nemohla. K splnění této povinnosti může úřad stanoviti straně lhůtu, jež nesmí býti kratší 90 dnů, po jejímž bezvýsledném uplynutí pokládá se přihláška za neučiněnou a nárok na důchod zaniká (§ 26, odst. 5., zák. č. 39/1922 Sb.).
Podle § 28 zák. č. 142/1920 Sb. bylo přihlásiti nároky, jež byly dány již v době vyhlášení zákona, t. j. do 16. III. 1920, do roka od tohoto dne, nastala-li událost zakládající nárok na důchod teprve po vyhlášení zákona, do roka od této události. Nároky v této lhůtě nepřihlášené zanikají.
Tyto přihláškové lhůty byly všeobecně prodlouženy do 31. XII. 1921 zák. č. 310/1921 Sb., pro pozůstalé po padlých, zemřelých nebo nezvěstných vojínech pak § 1 zák. č. 146/1923 Sb. do 31. XII. 1923. Ministerstvo sociální péče bylo pak zmocněno § 2 zák. č. 146/1923 Sb., aby v dohodě s ministerstvem financí povolilo mimořádnou přihlášku, podanou do 31. XII. 1923, mužům hlásícím se za invalidy, je-li nesporně prokázáno, že vada či choroba snižující výdělečnou schopnost byla způsobena výkonem vojenské služby, plněním válečných úkonů nebo útrapami zajetí a jestliže ztráta výdělečné schopnosti v důsledku tohoto prokázaného válečného poškození činí aspoň 50% trvale, jakož i pozůstalým po zemřelých v. i-ech, je-li nesporně prokázáno, že smrt invalidy nastala v důsledku válečného poškození.
Ve prospěch sirotků, jejichž zákonný zástupce opomenul podati v zákonné lhůtě přihlášku, bylo ministerstvo sociální péče zmocněno ustanovením § 28, odst. 4., zák. č. 133/1930 Sb., aby v dohodě s ministerstvem financí povolilo mimořádnou přihlášku o důchod sirotkům, je-li nesporně prokázáno, že smrt jejich otce nastala následkem poškození zdraví utrpěného ve službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí a jestliže sirotek v době podání žádosti o povolení mimořádné přihlášky nepřekročil ještě 18. rok věku.
Za událost zakládající nárok na důchod prohlásilo prováděcí vlád. nař. č. 346/1920 resp. č. 363/1922 Sb. u invalidů poranění nebo u onemocnělých den propuštění z činné služby vojenské, u pozůstalých pak smrt či nezvěstnost osoby, od které je nárok na důchod odvozován. Naproti tomu judikatura n. s. s. stojí na stanovisku, že nárok na důchod je založen teprve tenkráte, jestliže jsou u uchazeče splněny všechny podmínky pro přiznání důchodu, že tedy přihlášková lhůta nemohla u v. p-e počíti před okamžikem, kdy u něho byla splněna poslední podmínka pro přiznání důchodu (Boh. adm. 7194, 9772, 10319, 11201, 11492, 14081, opačně však 12167).
Výjimečné ustanovení o přihláškových lhůtách má § 29, odst. 1. a 2., zák. č. 142/1920 Sb., kde se praví: „Po uplynutí tří let od vyhlášení zákona (t. j. po 16. III. 1923) nemůže v. p. nově uplatňovati nárok na něm založený, mimo případy §§ 2 a 4, odpadne-li důvod, pro nějž zprvu nároku neměl nebo nároku později pozbyl. Pro osoby, které v době vyhlášení zákona prokazatelně beze své viny a proti své vůli meškaly mimo obvod Čsl. republiky, prodlužuje se lhůta k ohlášení nároku o dobu, která uplynula mezi vyhlášením zákona a jejich návratem na území Čsl. republiky, nejdéle však na deset let od vyhlášení zákona.“
Pro v. p-e, kteří se stali státními občany Čsl. republiky na základě ustanovení provádějících mírové smlouvy po vyhlášení zák. č. 142/1920 Sb., počíná podle vlád. nař. č. 363/1922 Sb. k § 29, odst. 4., běh přihlašovací lhůty teprve dnem nabytí čsl. státního občanství.
Stupeň ztráty výdělečné schopnosti v důsledku poškození zdraví výkonem služby vojenské, plněním válečných úkonů nebo útrapami zajetí u mužů hlásících se za invalidy, po př. snížení výdělečné schopnosti u všech v. p-ů, jejichž nárok na zaopatřovací platy vůbec nebo výše zaopatřovacích platů závisí na výši újmy výdělečné schopnosti, zjišťují úřady pro péči o v. p-e podle vlád. nař. č. 181/1922 Sb. za pomoci lékařů-důvěrníků, kteří jsou jmenováni ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví většinou z řad lékařů veřejné služby zdravotní. O prohlídce, ke které povolává v. p-e zemský úřad pro péči o v. p-e, sepíše lékař nález a posudek a navrhne zároveň procento ztráty výdělečné schopnosti. Tento nález a posudek přezkoumává u zemského úřadu pro péči o v. p-e nejprve administrativní úředník, jenž podle spisového materiálu, hlavně podle vojenských spisů superarbitračních, zjistí, zda vady lékařem-důvěrníkem shledané a jako válečné poškození hodnocené, byly výkonem vojenské služby nebo okolnostmi službě té na roveň postavenými způsobeny či zhoršeny, či zda vůbec s výkonem vojenské služby atd. nejsou v souvislosti, načež úřední lékař zemského úřadu pro péči o v. přezkouší odhad výdělečné neschopnosti. Úřední lékař může — po př. po nové lékařské prohlídce, kterou sám provede, nebo po odborném vyšetření osoby hlásící se za v. p-e — přiznané procento neschopnosti změniti. Výrok o tom, které vady nebo choroby uznávají se za válečné poškození, tvoří součást skutkové podstaty výměru o nároku v. p-e na důchod z pokladny státní a v. p. může proti němu podati do 90 dnů od doručení výměru odvolání k zemské odvolací komisi pro v. p-e, jež jsou zřízeny při zemském úřadě pro péči o v. p-e v Praze, Brně a v Bratislavě, na Podkarpatské Rusi pak při úřadě pro péči o v. p-e pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. Komise skládá se ze 4 členů, t. j. zástupce ministerstva sociální péče, zástupce ministerstva financí, jež jmenují příslušná ministerstva, dvou zástupců v. p-ů, jež jmenuje ministerstvo sociální péče na návrh ústředních organisací v. p-ů, a předsedy, vyššího úředníka státní správy, jejž jmenuje ministerstvo sociální péče v dohodě s příslušným ústředním úřadem. Jako odborný poradce působí při komisi lékař-znalec, jmenovaný ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Referenta a zapisovatele vysílá do zemské odvolací komise příslušný zemský úřad pro péči o v. p-e.
Pro jednání před zemskou odvolací komisí vydán byl ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem financí jednací řád, který upravil podrobnosti řízení před zemskou odvolací komisí a určil také náhrady, jež mají býti vypláceny členům zemské odvolací komise, a odměnu lékaři-znalci, zúčastněnému na řízení před touto komisí.
V. p-i, povolaní k lékařské prohlídce a k zemské odvolací komisi, mají nárok na poukaz k bezplatné jízdě ze svého bydliště do místa, kde má býti provedena lékařská prohlídka, a zpět, a to na všech státních drahách (železničních, vodních, elektrických, autobusových), po př. nárok na náhradu jízdného na drahách nestátních.
Prohlídky v. p-ů bydlících v cizině provádí lékař ustanovený u čsl. zastupitelského úřadu v cizině. U tohoto úřadu může se poškozenec domáhati provedení lékařské prohlídky, a podávati odvolání proti výměru, pokud jde o rozsah uznaného válečného poškození a stanovení procenta výdělečné neschopnosti.
Výrok zemské odvolací komise není rozhodnutím ani opatřením, které by se dotýkalo právní sféry poškozence, jehož se týče, nemůže tedy býti napadán stížností k n. s. s. (Boh. adm. LXXXVII a CLXIV). Správní úřad přezkoumává nález zemské odvolací komise pouze po formální stránce, zda vyčerpává odvolání, zda je ve shodě se spisy a zda je logický (Boh. adm. 6370). Námitky proti určení válečného poškození a výše ztráty výdělečné, schopnosti musí býti předneseny buď v písemném odvolání, nejpozději však ústně při jednání před zemskou odvolací komisí, jinak jsou prekludovány (Boh. adm. 14044).
Zemský úřad pro péči o v. p-e je oprávněn kdykoliv přezkoumati zdravotní stav v. p-e, jehož nárok na důchod závisí na ztrátě výdělečné schopnosti, a v. p. je povinen k nařízené lékařské prohlídce se dostaviti (§ 26, odst. 3., zák. č. 39/1922 Sb.).
Domnívá-li se v. i., že se jeho zdravotní stav zhoršil po prvotním rozhodnutí o jeho nároku na důchod v důsledku poškození zdraví, utrpěného při vykonávání vojenské služby, při plnění válečných úkonů nebo v zajetí, může žádati u zemského úřadu pro péči o v. p-e o novou lékařskou prohlídku, jež se provede podle týchž zásad jako prohlídka prvotní. Toto právo v. i-y je však podle § 29, odst. 3., zák. č. 142/1920 Sb. omezeno lhůtou deseti let od prvotního rozhodnutí o nároku na důchod, bez rozdílu, zda rozhodnutím tím byl důchod přiznán, či nikoliv (Boh. adm. 8850 a 11929).
Tato desetiletá lhůta k uplatnění nároku na zvýšení důchodu pro zhoršení zdravotního stavu následkem válečného poškození byla stanovena v předpokladu, že následky ty se v kratší době ustálí a nebudou se již měniti. Zkušenosti však ukázaly, že tento předpoklad se zcela nesplnil, a také dobrá zdání universitních klinik připustila, že se zdravotní stav v. i-y mohl zhoršiti vinou válečného poškození i po uplynutí zmíněné desetileté lhůty. Poněvadž však jde přece jen o výjimečné případy, kdy ještě možno zhoršení zdravotního stavu po uplynutí této desetileté lhůty uvésti v souvislost s válečným poškozením, nebyla zákonná lhůta zrušena nebo prodloužena všeobecně, nýbrž ministerstvo sociální péče bylo čl. I. zák. č. 67/1936 Sb. pouze zmocněno, aby v případech zvláštního zřetele hodných povolilo v dohodě s ministerstvem financí zvýšení důchodu invalidům, jejichž zdravotní stav se po zmíněné desetileté lhůtě zhoršil následkem poranění nebo onemocnění prokázaně způsobeného výkonem vojenské služby za světové války, válečnými úkony nebo útrapami zajetí, a jestliže toto zhoršení zdravotního stavů zvýšilo ztrátu výdělečné schopnosti žadatelovy aspoň o 50% nebo u invalidy, jenž již dříve byl uznán aspoň 50% výdělku neschopným, na stupeň vyšší. Před provedením lékařské prohlídky, jež se děje podle stejných zásad jako při žádostech o zvýšení důchodu, kde desetiletá lhůta ještě neuplynula, zkoumá zemský úřad pro péči o v. p-e žádost po stránce formální a je oprávněn odmítnouti žádost bez dalšího řízení, shledá-li, že vada, o jejíž zhoršení invalida žádost za zvýšení důchodu opírá, podle vojenských spisů byla uznána pouze za zhoršenou vojenskou službou nebo bylo-li jimi vysloveno, že se vada ta neuznává za válečné poškození. Avšak ani tenkráte, jestliže všechny zákonem stanovené podmínky byly splněny, nemá v. p., žádající o zvýšení důchodu podle čl. I. zák. č. 67/1936 Sb., nároku na zvýšení důchodu; ministerstvo rozhoduje tu podle volného uvážení všech okolností. Žádosti o lékařskou prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu u vdov a předků nejsou omezeny lhůtou.
Pro hodnocení ztráty výdělečné schopnosti vydalo ministerstvo sociální péče pro lékaře-důvěrníky a znalce směrnice, které vypracoval prof. MUDr. Frant. Procházka, řádný profesor sociální medicíny na Karlově universitě v Praze a dlouholetý znalec rozhodčího soudu dělnické úrazové pojišťovny v Praze.
Za předpokladu, že jsou splněny i ostatní podmínky, stanovené zákonem pro přiznání důchodu, přísluší v. p-ům důchod od 1. V. 1920, jestliže muž byl poraněn nebo propuštěn z činné služby vojenské pro chorobu před 30. IV. 1920 nebo jestliže muž, od něhož je odvozován nárok na důchod pozůstalých, zemřel nebo stal se nezvěstným před tímto dnem. Jestliže tyto skutečnosti nastaly teprve po tomto dni, přiznává se důchod od prvního dne měsíce následujícího této události (§ 30 zák. č. 142/1920 Sb.).
Jestliže nárok na některý druh požitků stanovila teprve některá novela zákona o zaopatření v. p-ů, může býti onen požitek přiznán nejdříve od 1. II. 1922, jde-li o nárok vyplývající ze zák. č. 39/1922 Sb., od 1. VII. 1930 požitky podle zák. č. 133/1930 Sb. a konečně od 1. IV. 1936 požitky, jež byly stanoveny zák. č. 67/1936 Sb.
Důchody jsou vypláceny v měsíčních předem splatných lhůtách. V. p. nemá nároku na úrok z prodlení, jestliže nebylo možno požitky včas vyměřiti a vyplatiti.
Ode dne, kdy bylo rozhodnuto o poškozencově nároku na důchod, nemá v. p. nároku na výplatu jiných požitků z pokladny státní z téhož titulu přiznaných (vyživovacích příspěvků. Vojenských zaopatřovacích platů, příplatků k důchodu). Při výplatě doplatku zúčtují se pak uvedené náhradní požitky vyplacené zálohou na přiznané požitky v. p-ů. K tomu cíli je úřad pro péči o v. p-e povinen oznámiti úřadu, který náhradní požitky poukazoval, den, od něhož byl v. p-i přiznán důchod V. p-ů (§§ 40 a 41 zák. č. 142/1920 Sb.).
Zemský úřad pro péči o v. p-e má podle § 31, odst. 1., zák. č. 142/1920 a č. 39/1922 Sb. právo kdykoliv znovu přezkoušeli, zda podmínky, za nichž byl důchod přiznán a vyměřen, trvají nebo se zakládají na skutečnosti a může pak, shledá-li, že podmínky ty se změnily nebo že již původně předpokládané podmínky splněny nebyly, výplatu důchodu buď snížiti nebo zcela zastavili. Rovněž je úřad oprávněn zastavili výplatu důchodu, odebral-li se důchodce do ciziny beze svolení úřadu důchod vyplácejícího, byl-li v. i-ovi důchod zkapitalisován nebo byl-li v. p. trestním rozsudkem zbaven práva volebního do obcí, a to po dobu, po kterou ztráta volebního práva trvá. Toto ustanovení také zmocňuje úřad k zastavení výplaty důchodu v. i-ovi, který odepřel podrobili se léčení nebo přijmouti zaměstnání, které mu nabídl úřad, avšak toto zmocnění má více význam teoretický než praktický.
Druhým odstavcem téhož předpisu je v. p-ům uložena povinnost oznamovali úřadu veškeré změny v poměrech, za nichž byl důchod přiznán a vyměřen, a nahradili úřadu škodu vzniklou nesplněním této povinnosti, t. j. vrátili všechny požitky, které byly jim neprávem vyplaceny. Zák. č. 133/1930 Sb. stanovil, že úřad je oprávněn požadovali vrácení neprávem likvidovaných neb vyplacených požitků od důchodce, který je přijal v dobré víře, nejvýše za dobu tří let od jich splatnosti. Dobrá víra příjemce zaopatřovacích požitků předpokládá, že příjemce nemá na nesprávném likvidování nebo vyplácení požitků žádné viny, tedy v prvé řadě, že splnil oznamovací povinnost, kterou mu uložil zákon (Boh. adm. 11777).
Osobě, která se o důchod ucházela, vydá zemský úřad pro péči o v. p-e písemný výměr, kterým rozhodne, zda se žadateli důchod přiznává, pro kterou dobu a v jaké výši, či zda se důchod nepřiznává a z jakých skutkových důvodů. V případech, kde nárok na důchod závisí na snížení výdělečné schopnosti, musí podle § 33 zák. č. 39/1922 Sb. výměr obsahovali jednak stanovení procenta výdělečné neschopnosti, u mužů hlásících se za invalidy také výrok o tom, zda a pro které vady se muž uznává v. i-ou, jednak rozhodnutí o důchodu. Rovněž o snížení nebo zastavení výplaty důchodu pro změny v poměrech důchodcových je úřad povinen vydali výměr.
V zákoně není sice výslovně stanoveno, že výměr musí obsahovali také poučení o opravných prostředcích, kterými se může osoba o důchod se ucházející proti výměru bránili, sluší však podle všeobecně platných zásad správního řízení hájili, že takové poučení o opravných prostředcích je podstatnou součástí výměru o nároku v. p-ů na důchod. Ve výměru je třeba uvésti, zda a které požitky se vyplácejí jako nárok a které požitky byly přiznány na základě Volného uvážení. Také je nutno uvésti při přiznání požitků jednotlivé jeho součásti podle druhu a výše.
Výměr o nároku na důchod má býti doručen doporučeně proti návratce osobě, které se týká, pokud se týče řádnému jejímu zástupci, jestliže osoba ta není svéprávná. V. p-ům bydlícím v cizině doručuje se výměr prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu v cizině.
Proti výměru přísluší v. p-ům, jejichž nárok na důchod vůbec nebo v určité výši závisí na stupni snížení výdělečné schopnosti, dvojí opravný prostředek: jednak odvolání k zemské odvolací komisi pro v. p-e, co do výše uznaného procenta výdělečné neschopnosti, u mužů, hlásících se za v. i-y, i do výroku, že muž o důchod se ucházející není v. i-ou, jednak ve všech případech stížnost k ministerstvu sociální péče, pokud jde o nepřiznání důchodu vůbec nebo o přiznání důchodu v menší míře, než na který si v. p. činí nárok.
Odvolání i stížnost nutno podle § 35 zák. č. 39/1922 Sb. podati u úřadu, jenž výměr vydal, do 90 dnů od doručení výměru, jehož se opravný prostředek týče. Den doručení se do lhůty nepočítá; připadá-li poslední den lhůty na neděli nebo svátek státem uznaný, končí lhůta nejblíže příštím dnem všedním. Lhůta k podání opravného prostředku je zachována, byl-li opravný prostředek podán prokazatelně nejpozději v poslední den lhůty k poštovní dopravě k úřadu, který napadený výměr vydal. V. p-i bydlící v cizině mohou podati odvolání i stížnost u příslušného zastupitelského úřadu v cizině, jenž ji zašle zemskému úřadu pro péči o v. p-e v Praze. Odvolání ani stížnost nemají odkladného účinku; toliko v případech zvláštního zřetele hodných může úřad přiznati stížnosti odkladný účinek. Opožděně podané odvolání nebo stížnost odmítne zemský úřad pro péči o v. p-e sám.
III. Zaopatření invalidů. Zaopatření v. i-ů záleží jednak v nároku na peněžité požitky, jednak v léčebné péči na účet státu, onemocní-li v. i. následkem události zakládající jeho nárok na invalidní důchod. Vedle toho poskytuje stát v. i-ům prothesy a jiné pomůcky, potřebují-li jich, aby byly zmírněny následky poškození zdraví utrpěného ve vojenské službě, při válečných úkonech nebo v zajetí, nebo aby bylo zabráněno dalšímu zhoršování následků válečného poškození.
1. Nárok na peněžité požitky přiznává se v. i-ům, je-li jejich výdělečná schopnost snížena aspoň o 20%; ztráta výdělečné schopnosti nedosahující 20% nezakládá nároku na invalidní důchod.
Původní sazby důchodové, stanovené zák. č. 142/1920 Sb., jež dosud platí pro invalidy s neschopností k výdělku od 20% do 50% včetně, zvýšeny byly od 1. II. 1922 zák. č. 39/1922 Sb. pro invalidy s výdělečnou neschopností od 55%, a konečně znovu zvýšeny byly od 1. VII. 1930 zák. č. 133/1930 Sb. pro v. i-v s neschopnosti aspoň 86%.
Nyní jsou důchody invalidní podle §§ 7 a 8 zák. č. 142/1920, 39/1922 a 133/1930 Sb. odstupňovány při ztrátě výdělečné schopnosti aspoň
20%, ale méně než 25% Kč 360— ročně
25% „ „ „ 35% „ 540— „
35% „ „ „ 45% „ 720— „
45% „ „ „ 55% „ 900— „
55% „ „ „ 65% „ 1440— „
65% „ „ „ 75% „ 1680— „
75% „ „ „ 85% „ 1920— „
85% a výše . . . . . . . . „ 4800— „
V. i-ům zcela osleplým přísluší podle § 9 zák. č. 133/1930 Sb. nárok na zvláštní slepecký příplatek ročních 1800 Kč. Invalidům tak bezmocným, že jsou trvale odkázáni na pomoc jiné osoby, může ministerstvo sociální péče povoliti výplatu zvláštního příplatku k invalidnímu důchodu až do ročních 1800 Kč. V tomto případě není na příplatek nároku, ministerstvo může tu podle svého uvážení stanoviti nejen výši příplatku, jsouc omezeno pouze nejvyšší hranicí ročních 1800 Kč, nýbrž i omezení a podmínky, jimiž je výplata příplatku pro bezmocné vázána. Tento příplatek nezapočítává se do souhrnu požitků, jež tvoří základ výpočtu pro určení nároku na důchod u v. p-ů-trafikantů a příjemců zaopatřovacích platů z veřejné pokladny (Boh. adm. 8373).
K základnímu důchodu přísluší v. i-ovi příplatek ve výši 10% základního důchodu na každé nezaopatřené dítě mladší 18 let, pokud invalida pečuje o jeho výživu a pokud toto dítě není výdělečně činno. Tento příplatek podle § 10 zák. č. 39/1922 Sb. může býti úřadem vyplácen i přes 18. rok věku dítěte do dovršeného 21. roku věku, jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, přes 21. rok věku dítěte může povoliti výplatu příplatku ministerstvo sociální péče V dohodě s ministerstvem financí Ve prospěch dítěte zcela neschopného výdělku.
V. i-ovi přísluší také podle cit. předpisu nárok na stejný příplatek na manželku, nemůže-li býti výdělečně činná. Rozhoduje pouze neschopnost manželky k výdělku, takže nevylučuje z nároku na tento příplatek okolnost, že manželka má vlastní bezpracný příjem, jenž stačí ke krytí její výživy (Boh. adm. 11412).
2. Zákon o požitcích v. p-ů zaručuje v. i-ům v § 11 zák. č. 142/1920 a 39/1922 Sb. též nárok na léčebnou péči, onemocní-li v. i. následkem události zakládající jeho nárok na důchod invalidní, t. j. následkem poranění utrpěného ve službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí, nebo následkem onemocnění za těchto poměrů vzniklého nebo zhoršeného. Jiní v. p-i než v. i-é, tedy rodinní příslušníci a pozůstalí, nemají nároku na léčebnou péči na účet státu.
Při péči léčebné se rozeznává:
1. léčení ambulantní, při němž nemocný dochází k vyšetření a ošetření do ordinace lékařovy;
2. léčení domácí, kde lékař dochází k nemocnému do jeho bytu;
3. léčení ústavní, kdy je nemocný poukázán do léčení ve vhodném ústavu. Další součástí léčebné péče je poskytování léků a léčebných pomůcek. Lékárny jsou povinny účtovati léky, předepsané v. i-ům na státní náklad, podle sazeb platnvch pro nemocenské pojišťovny (vlád. nař. č." 363/1922 Sb. k § 11, odst. 6.).
V. i-é, kteří jsou povinně pojištěni pro případ nemoci, mají primární nárok na léčebnou péči proti nositeli Veřejného pojištění, to znamená, že se musí nejdříve ucházeti o léčebnou péči u nemocenské pojišťovny nebo u Léčebného fondu, u něhož jsou pojištěni, a teprve pak domáhati se toho, co jim bylo nositelem pojištění odepřeno, od zemského úřadu pro péči o v. p-e. Tento úřad nahradí také v. i-ovi výdaje, jako jsou známky k lékaři, příplatky za výkony a pod., jež musel v. i. platiti při léčení válečného poškození na účet nositele pojištění.
Ministerstvo sociální péče ujednalo s ústředními organisacemi lékařskými smlouvu o léčení a lékaři, kteří se u těchto organisací k léčení V. i-ů přihlásili, poskytují invalidům lékařskou pomoc na základě „Poukazu k lékaři”, který invalidovi na požádání zašle příslušný úřad pro péči o v. p-e. Toliko v případech neodkladné potřeby může býti lékařská pomoc poskytnuta bez onoho poukazu, poukaz se Vyžaduje dodatečně a lékař může do té doby, než poukaz dojde, poskytovati nutnou pomoc a předpisovati léky, nejvýše však po dobu 7 dnů. Nedojde-li do té doby poukaz, musí lékař léčení přerušiti, právě tak jako když úřad lékaři oznámí, že léčení nepovoluje, poněvadž onemocnění není v souvislosti s uznanou invaliditou válečnou.
Po dobu ústavního léčení na účet státu nemá v. i. nároku na peněžitý důchod, rodině invalidově však přísluší polovina důchodu, který byl v. i-ovi přiznán, při čemž příplatky na děti a manželku se vyplácejí nezkráceně. Jestliže však výživa rodiny byla zcela závislá na pracovním příjmu invalidově a odevzdáním jeho do ústavního léčení je ohrožena, přísluší rodině polovina důchodu invalidy zcela výdělku neschopného (měsíčních 300 Kč) s plnými 10%ními příplatky na děti a manželku (měsíčně 40 Kč na osobu).
Ministerstvo sociální péče bylo též v § 11 zák. č. 39/1922 Sb. zmocněno, aby stanovilo zvláštní opatření léčebná nebo peněžité příspěvky při léčení mimo nemocnici nebo léčebný ústav, tedy při léčení domácím nebo ambulantním. V. i-ům, kteří potřebují mimořádné, sílící nebo dietní stravy, jmenovitě v. i-ům tuberkulosním, propuštěným z ústavního léčení, jsou vypláceny podpory na zlepšení výživy, uzná-li úřední lékař zemského úřadu pro péči o v. p-e, že zjištěné snížení stavu výživy podstatně ztěžuje nebo ohrožuje úspěšné léčení.
V. i-ům, kteří jsou delší dobu v ústavním léčení, vyplácí se dle potřeby také t. zv. kapesné na drobné potřeby, poskytuje se i ošacení in natura a příspěvky na udržování prádla, oděvu a obuvi. Ve prospěch v. i-ů, neschopných k výdělku, kteří nemají osob, jež jsou podle zákona povinny nebo nejsou-li tyto osoby s to k jejich výživě přispívati, zřídilo ministerstvo sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministerstvy „Státní domov vojenských invalidů“ v Lysé n/L. — místo původních čtyř, které se nacházejí mimo nynější území Čech a Moravy —, ve kterém se chovancům dostává plného zaopatření i potřebné lékařské pomoci. Po dobu zaopatření v ústavu nemají ani invalidé, ani jejich rodiny nároku na peněžité požitky z pokladny státní.
3. K péči léčebné přidružuje se jako důležitý doplněk vybavování v. i-ů amputovaných nebo zmrzačených nebo jinak na zdraví poškozených prothesami, podpůrnými přístroji nebo jinými pomůckami zdravotními, jako jsou kýlní a břišní pasy, dále brýlemi, rukavicemi, berlami, holemi, umělým chrupem a pod., aby tak byly dle možnosti uleveny a zmírněny újmy a škodlivé následky válečného poškození.
Na přidělení prothes nebo jiných pomůcek nemá v. i. právního nároku. Úřad rozhoduje o žádostech za příděl takových pomůcek podle volného uvážení poměrů, řídě se ovšem v prvé řadě posudkem odborného lékaře o účelnosti požadované pomůcky Vzhledem k válečnému poškození, může však stanoviti také zvláštní podmínky nebo výhrady pro tento příděl (Boh. adm. 5052). Tak na př. nedává úřad zdarma prothesu v. i-ovi, který si může prothesu zakoupiti z vlastních peněz bez ohrožení nutné výživy své i rodiny, nebo sice poskytne mu prothesu, avšak opravy a udržování prothesy musí v. i. platiti sám, ač jinak Ve většině případů dává zemský úřad pro péči o v. p-e prothesy a jiné pomůcky opravovati na účet státu.
Původně vyráběl stát prothesy ve vlastních státních dílnách, v nichž dle možnosti zaměstnával v. i-y, kteří později v poměrně značném počtu použili zkušeností ve státních dílnách získaných k tomu, aby se seskupili v družstva pro výrobu prothes. Těmto družstvům pak stát odevzdal postupně státní prothesové dílny a dnes jsou tato družstva ;— počtem 3 — téměř výhradnými dodavateli státu, pokud jde o prothesy a orthopedické pomůcky.
Důchody invalidní mohou býti na žádost v. i-y a se souhlasem příslušné domovské obce jakožto nositele chudinského zaopatření částečně nebo úplně kapitalisovány. Podle § 32 zák. č. 142/1920 a vlád. nař. č. 436/1920 Sb. rozhoduje o povolení kapitalisace výhradně ministerstvo sociální péče (Boh. adm. 6849). Kapitál se stanoví podle zásad matematicko-pojistných, vyplacený kapitál však nesmí převyšovati desateronásobek základního důchodu. Převyšuje-li kapitál vypočtený podle zásad matematicko-pojistných tento desateronásobek, přemění se přebytek na zbytkový důchod, který se pak v. i-ovi vyplácí beze změny až do konce života. Proto se nyní kapitalisuje většinou pouze část důchodu, na př. polovina, dvě třetiny a pod., která postačí k dosažení potřebného kapitálu, nejvýše však desetinásobku ročního důchodu, a důchodci zůstává zachován nárok aspoň na část původního důchodu. To je významné proto, že kapitalisuje se pouze základní důchod bez drahotní přirážky, na kterou zaniká nárok v tom poměru, v jakém byl důchod kapitalisován. Pouze přiznané 10%ní příplatky na děti a po př. na manželku zůstávají kapitalisací nedotčeny a vyplácejí se nezkráceně, pokud trvají podmínky na jich výplatu.
Účelem kapitalisace je, aby v. i. získal větší kapitál na založení nebo zabezpečení existence, ať v podnikání samostatném (zakoupení nářadí do dílny, hospodářství a pod.), ať k činnosti hospodářsky nesamostatné (na kauci, na dokončení vzdělání, na podíl v družstvu a pod.). Na druhé straně se pak požaduje, aby důchod, jenž má býti kapitalisován, byl rázu stálého, aby invalidův nárok na důchod mohl býti považován za trvalý, a to jak po stránce lékařské, že stav poškození je ustálen a nedá se očekávati podstatnější zlepšení, tak i po stránce nároku, že se aspoň v dohledné době nečeká taková změna v hospodářských poměrech důchodcových, která by jej vylučovala z nároku na výplatu požitků. Proto nepovoluje se kapitalisace v. i-ům, jejichž ztráta výdělečné schopnosti nedosahuje aspoň 40%; podle vlád. nař. č. 436/1920 Sb. pak je nepřípustné kapitalisovati důchod u invalidů starších 55 let a u těch, kteří si chtějí založiti existenci v cizině.
IV. Zaopatření pozůstalých. Pod pojmem zaopatření pozůstalých rozumíme 1. důchod vdovský, 2. sirotčí, 3. předků a 4. sourozenců.
1. Důchod vdovský přísluší vdově, po muži, jenž padl nebo zemřel ve vojenské službě, při válečných úkonech nebo v zajetí, jakož i manželce muže, jenž se stal za uvedených okolností nezvěstným. Vdově po zemřelém v. i-ovi přísluší důchod, nebylo-li zjištěno, že smrt nastala z jiného důvodu než následkem poranění utrpěného nebo následkem choroby získané či zhoršené za takových poměrů a byl-li sňatek uzavřen před událostí zakládající mužův nárok na důchod invalidní, totiž před tím, než muž byl poraněn nebo než byl propuštěn z činné služby vojenské pro chorobu (vlád. nař. č. 363/1922 Sb. k § 13). O nároku na důchod manželek rozloučených mělo býti rozhodnuto vládním nařízením, posud však tato otázka nebyla vyřešena.
Provdala-li se žena za v. i-u, má nárok na důchod vdovský pouze tenkráte, byl-li muž v době sňatku aspoň 80% výdělku neschopen, vstoupil-li ve sňatek před dovršeným 30. rokem věku nebo do 5 let od zjištění, invalidity a trvalo-li manželství aspoň jeden rok. Tyto podmínky, stanovené v 1. odst. § 14 zák. č. 142/1920 Sb., musí býti splněny všechny tři zároveň (Boh. adm. 7656). Nebyly-li všechny tyto podmínky splněny, může ministerstvo sociální péče povoliti vdově výplatu důchodu cestou milosti za souhlasu ministerstva financí.
Nezanechal-li muž, který padl nebo zemřel následkem poranění nebo onemocnění, vzniklého nebo zhoršeného ve službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí, vdovu, má nárok na důchod vdovský podle § 15 zák. č. 412/1920 Sb. i družka, jež žila s mužem, od něhož nárok na důchod odvozuje, ve společné domácnosti aspoň jeden rok nepřetržitě před tím, než nastala událost zakládající nárok na důchod nebo nežli muž nastoupil vojenskou službu. Touto Vojenskou službou rozumí se toliko služba za světové války; nastoupení vojenské služby presenční přerušuje spolužití družky s mužem (Boh. adm. 5972).
Pro přiznání důchodu vdovského a jeho výši je rozhodný počet dětí, o které vdova pečuje, stupeň ztráty výdělečné schopnosti, po př. i věk vdovy.
Podle § 17 zák. č. 39/1922 Sb. nemá nároku na důchod vdova (družka) bezdětná, není-li aspoň 30% výdělku nezpůsobilá.
Základní důchod vdovský činí 600 Kč ročně; důchod ten se zvyšuje na ročních 900 Kč u vdov, které jsou aspoň 50% výdělku neschopné nebo které pečují aspoň o 2 vlastní děti mladší 16 let. Zvláštní příplatek k důchodu vdovskému, jenž nyní podle zák. č. 133/1930 Sb. činí 360 Kč ročně, přísluší vdově, jež je buď zcela výdělku neschopna nebo překročila 55. rok věku. Vlastními dětmi podle uvedeného ustanovení jsou vlastní děti vdovy (družky) bez rozdílu, zda muž, od něhož je odvozován nárok na důchod, byl otcem těchto dětí či nikoliv (Boh. adm. 11345).
Nežila-li vdova v době mužovy smrti s ním ve společné domácnosti, nesmí podle § 18 zák. č. 412/1920 Sb. důchod její převyšovati částku, kterou by byl manžel povinen přispívati na její výživu. Ustanovení to však platí pouze v tom případě, byla-li výše výživného muži stanovena rozsudkem nebo byl-li muž výslovně soudním výrokem zproštěn povinnosti k výživě manželky přispívati (Boh. adm. 4025).
Jestliže vdova zanedbává výživu nebo výchovu svých dětí, o něž je povinna pečovati, může jí ministerstvo sociální péče podle § 18 a) zák. č. 39/1922 Sb. po slyšení příslušné okresní komise pro péči o mládež a poručenského soudu odebrati důchod z části nebo zcela a přikázati tento odňatý důchod na výchovu a výživu těchto dětí matkou zanedbaných.
Provdá-li se vdova nebo družka, které byl vyplácen vdovský důchod, zastaví se jí od prvního dne měsíce následujícího novému sňatku podle § 19 zák. č. 142/1920 Sb. výplata důchodu, vdově však přísluší nárok na odbytné v trojnásobné výši přiznaného ročního důchodu. Vdova, jež se provdala po dovršení 50. roku věku, nabývá nároku na odbytné teprve po roce od uzavření nového sňatku, žije-li v té době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti. Důvod, proč v takovém případě bylo manželské společenství přerušeno před skončením této roční lhůty, je nerozhodný (Boh. adm. 9721).
Žije-li vdova (družka), které je vyplácen důchod, ve společné domácnosti s mužem v poměru rovnajícím se fakticky manželství, zastaví se jí výplata důchodu na dobu, po kterou toto spolužití trvá. Ustanovení § 19, odst. 2., zák. č. 39/1922 a vlád. nař. č. 363/1922 Sb. má tu na mysli pouze hospodářskou stránku spolužití vdovy s mužem, totiž takový poměr, kde se muž stará o výživu ženy.
2. Důchod sirotčí. U sirotků posuzuje se otázka souvislosti smrti otce s výkonem vojenské služby obdobně jako u vdov. Podle § 20 zák. č. 142/1920 Sb. se u sirotků po zemřelém invalidovi požadovalo, aby sirotek byl aspoň zplozen před událostí, jež u jeho otce založila nárok na důchod invalidní; tato podmínka však byla zrušena zák. č. 39/1922 Sb. Důchod přísluší nezaopatřeným sirotkům do dovršeného 18. roku věku nebo do dřívějšího zaopatření, za které se považuje také provdání sirotka. Jde-li o dítě, jež pro chorobu tělesnou nebo duševní nemůže se samo živiti, může ministerstvo sociální péče povoliti v dohodě s ministerstvem financí výplatu důchodu do 21. roku věku sirotkova, sirotkům zcela práce neschopným pak i přes tuto věkovou hranici. Nárok na důchod nepřísluší sirotkům, jejichž nutná výživa je zabezpečena příjmem jejich vlastním nebo příjmem osob, které jsou povinny přispívati k výživě sirotků (Boh. adm. 9613). Důchod sirotčí nemůže býti odpírán z důvodu, že muž, od něhož je nárok odvozován, není faktickým otcem dítěte, jestliže podle zákona občanského platí ve prospěch dítěte presumpce manželského zrození (Boh. adm. 9874 a 11565).
Za stejných podmínek jako dítě manželské má nárok na důchod i dítě nemanželské a dítě adoptované. Průkaz otcovství podává soudní nebo mimosoudní doznání otce nebo soudní výrok (§ 21 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922 Sb.). Ministerstvo sociální péče bylo zmocněno, aby v dohodě s ministerstvem financí přiřklo sirotčí důchod dětem, jejichž nemanželský otec nebyl československým příslušníkem, jejichž matka je však československou státní občankou, a aby pod podmínkou vzájemnosti uzavíralo s cizími státy úmluvy, podle nichž by byl přiznáván důchod sirotčí nemanželským dětem, jejichž matka je cizí státní příslušnicí, avšak jejichž nemanželský otec byl československým státním občanem. Taková úmluva byla však ujednána pouze s Německem v r. 1924.
Bylo-li dítě odevzdáno veřejným úřadem nebo se svolením poručenského soudu do ústavu, kde se mu dostává plného zaopatření, má býti důchodu použito na úhradu, výloh umístění v ústavu (§ 22 zák. č. 142/1920 Sb.).
Podle § 23 zák. č. 39/1922 Sb. činí důchod jednoho sirotka ročně 400 Kč, při čemž však souhrn vyplaceného důchodu vdovského a sirotčího nesmí převyšovati ročních 2400 Kč. Kdyby tento součet převyšoval uvedenou částku, musí býti sirotčí důchod přiměřeně snížen. Sirotkům, kteří ztratili oba rodiče nebo jsou matkou zcela zanedbáni, přísluší sirotčí důchod o polovinu zvýšený.
3. Důchod předků. Není-li vyplácen důchod vdovský a sirotčí nebo nedosahuje-li souhrn vyplaceného důchodu vdovského a sirotčího ročních 2400 Kč, mají podle § 25 zák. č. 39/1922 Sb. na nevyčerpanou částku nárok rodiče muže, který padl nebo zemřel následkem poranění utrpěného v činné službě vojenské, při válečných úkonech nebo v zajetí, nebo následkem choroby za těchto okolností vzniklé nebo zhoršené. Jednotlivý důchod předků nesmí však převyšovati ročních 400 Kč.
Podmínkou nároku na důchod předků je výdělečná neschopnost rodičů a okolnost. že syn, od něhož nárok na důchod odvozují, přispíval před nastoupením vojenské služby za světové války podstatně k výživě svých rodičů nebo možno-li důvodně za to míti, že by tak činil, kdyby byl zůstal na živu. Neschopnost předků zjišťuje se lékařskou prohlídkou podle vlád. nař. č. 181/1922 Sb. Nárok na důchod nepřísluší předku, jehož nutná výživa je zabezpečena příjmem jeho vlastním nebo příjmem osob, jež jsou podle zákona povinny a podle svých poměrů s to, aby předkovi poskytovaly nutnou výživu (Boh. adm. 5750); pod pojmem nutná výživa rozumí se nejen stravování, nýbrž i jiné životní potřeby, jako je ubytování, otop, ošacení a pod. (Boh. adm. 12610).
Ministerstvo sociální péče bylo zmocněno § 25, odst. 2., zák. č. 39/1922 Sb., aby v dohodě s ministerstvem financí přiznalo za týchž podmínek důchod předků i nevlastním rodičům, po př. i pěstounům zemřelého vojína, úkonníka nebo válečného zajatce nebo zemřelého invalidy.
4. Důchod sourozenců. Nejsou-li rodiče na živu, může býti ministerstvem sociální péče podle § 25 a) zák. č. 39/1922 Sb. přiznán cestou milosti důchod i sourozencům osoby, od níž je nárok na důchod odvozován, jsou-li sourozenci ti úplně výdělku neschopni a prokáží-li, že osoba ta byla jejich výhradným živitelem z důvodu jejich výdělečné neschopnosti.
Vojtěch Elsnic.

Citace:

Č. 11289.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1055-1057.