NPD documents search: Váž. tr., 18 (1936)

Čís. 5727.

Kde podle povahy trestu nebo podle zákona (tak podle § 28, odst. 2 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n.) již předem není vůbec možno použiti zmírňovacího nebo zaměňovacího práva, nelze na něm činiti závislým právo odvolací po rozumu § 283 tr. ř.
Byl-li trest vyměřen podle první věty trestní sazby § 6, čís. 1 zákona čís. 50/1923 Sb. z. a n., je přípustné odvolání státního zastupitelství, domáhá-li se na podkladě přitěžujících okolností rázu arbitrerního, aby byl trest vyměřen podle druhé věty uvedené trestní sazby.
(Rozh. ze dne 27. října 1936, Zm I 935/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 14. července 1936, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vojenské zrady podle § 6, č. 2, odst. 1 a 2 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n., a nepřihlédl k jeho odvolání; vyhověl však odvolání státního zastupitelství z výroku o trestu a zvýšil trest obžalovanému uložený za použití druhé věty trestní sazby § 6, čís. 1 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n. (v původním znění) na pět let těžkého žaláře, zostřeného jedním postem čtvrtletně.
Z důvodů:
Pokud jde o odvolání státního zastupitelství z výroku o výši trestu, je především nutno vypořádati se s otázkou, zda je toto odvolání, hledíc k ustanovení § 283 tr. ř., přípustné, ačkoli trest nalézacím soudem uložený byl a podle § 28, ods. 2 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n. musel býti vyměřen v zákonné trestní sazbě. Tu nelze sice přehlíželi, že obě věty trestní sazby § 6, čís. 1 cit. zák. nejsou navzájem přesně ohraničeny jmenovitě uvedenými přitěžujícími okolnostmi po rozumu § 281, čís. 11 tr. ř. a že naopak posouzení otázky, zda jsou tu zvláště přitěžující okolnosti ve smyslu uvedeného místa zákona, podléhá arbitrernímu uvažování a rozhodování (rozh. čís. 4014 Sb. n. s.). Nejde tudíž o různé trestní sazby po rozumu § 281, čís. 11 tr. ř., totiž v tom smyslu, že by vykročení z mezí zákonné sazby trestní založilo uvedený tam zmatek, nýbrž jde o sazbu jednotnou, jejíž oba díly, navzájem přesně nevymezené, pojí se v jeden celek (rozh. čís. 353, 471 Sb. n. s.). Věc má se po této stránce stejně jako na př. v § 178 tr. zák.; jeť bez významu, jsou-li obě věty trestní sazby vymezeny okolnostmi přitěžujícími nebo zvlášť přitěžujícími. Podle toho nebylo by, hledíc k ustanovení § 283 tr. ř., byl-li — jako v souzeném případě — trest vyměřen v mezích první věty této jednotné sazby, veřejnému žalobci lze, aby se odvoláním v neprospěch obžalovaného domáhal vyměření vyššího trestu a najmě trestu v mezích druhé věty uvedené trestní sazby.
Přes to nelze k takovému názoru přisvědčiti, neboť ustanovení § 283 tr. ř., směřující ovšem k omezení opravného prostředku, odvolání z výroku o trestu, bylo upraveno se vztahem na trestní sazby trestního zákona z roku 1852, které neznají tak značného rozpětí, jaké hledě k obzvláštní závažnosti chráněných tam statků určil zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. V souzeném případě jde podle § 6, čís. 1 cit. zák. v původními znění o trestní sazbu těžkého žaláře od tří let až na doživotí. Ještě povážlivější bylo by to s hlediska ustanovení § 6 cit. zák. ve znění § 1 zák. čís. 130/1936 Sb. z. a n., kde je trestní sazba určena těžkým žalářem od pěti let až na doživotí a za přitěžujících okolností, aspoň částečně rovněž jmenovitě neuvedených, i trestem smrti. Se zjevnou snahou zákonodárce, hledíc k neklidným poměrům zvýšiti ochranu právních statků tam uvedených, nebylo by srovnatelno takové omezení odvolacího práva veřejného žalobce, jaké bylo pro trestní sazby trestního zákona z roku 1852 shledáno snesitelným.
Je tu poukázati i ke zmíněnému již rozhodnutí soudu zrušovacího čís. 4014 Sb. n. s., které se sice výslovně zabývá jen otázkou, zda v takových případech přichází jako opravný prostředek v úvahu zmateční stížnost či odvolání, avšak přece neshledalo příčiny nějak naznačiti, že by takové odvolání, domáhající se vyměření trestu podle »vyššího dílu« trestní sazby v § 6, čís. 1 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n. vytčené, bylo nepřípustné.
Konečně budiž poukázáno k rozh. čís. 1033 Sb. n. s., jež praví, že tam, kde tresty v zákoně stanovené buď podle své povahy, buď pro nedostatek spodní hranice trestní, mimořádného zmírnění nepřipouštějí, a kde jsou tudíž předpoklady obmezení odvolacího práva podle § 283 tr. ř. již předem vyloučeny, odpadají i obmezení, která se ku předpokladům těm pojí, a že tu nelze oprávněnost odvolání vůbec činjtí závislou na obmezeních v druhé větě § 283 tr. ř. uvedených. Nemůže pak nic jiného platiti pro případy, kde tyto předpoklady pomíjejí nikoli sice podle povahy trestu, ale podle positivního předpisu zákona, jak je tomu v případech, kde podle § 28, odst. 2 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n. užití zmírňovacího a zaměňovacího práva je rovněž jíž předem vyloučeno a tudíž vůbec nepřichází v úvahu měřítko, na němž ustanovení § 283 tr. ř. jinak zakládá otázku přípustnosti či nepřípustnosti odvolání z výroku o trestu. Stručně řečeno: kde ať podle povahy trestu nebo podle zákona již předem vůbec neuí možno použiti zmírňovacího nebo zaměňovacího práva, nelze na něm činiti závislým právo odvolací po rozumu § 283 tr. ř.
Podle toho, co předesláno, nelze pochybovati, že odvolání státního zastupitelství, domáhající se na podkladě přitěžujících okolností rázu arbitrerního vyměření trestu v mezích druhé věty zákonné trestní sazby § 6, čís. 1 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n., je podle zákona přípustné.

Citace:

čís. 5727. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 463-465.