NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3781.

Pozemková reforma: K výkladu pojmu »vlastník« podle záborového zákona.
(Nález ze dne 21. června 1924 č. 7173).
Věc: Dr. F. P. v B. proti státnímu pozemkovému úřadu o poplatek dle § 61 příd. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Spornou mezi stranami je jediná otázka, je-li ve smyslu zák. záborového vlastníkem prodávaných nemovitostí st-l Dr. F. P., či náležejí-li nemovitosti ty k souboru nemovitostí, patřících, jak žal. úřad v nař. rozhodnutí uvádí, rodině P-ské.
Při řešení otázky té je pak dle názoru nss-u v prvé řadě rozhodným, komu nemovitosti ty vlastnicky patřily v den počátku účinnosti zák. záborového (dne 24. dubna 1919), t. j. komu nad nimi příslušela právní disposice vlastnictví, třebas i toto vlastnické právo dosud (vkladem do knih) nebylo založeno. A tu netvrdil st-1 ani v administrativním řízení a netvrdí toho ani ve stížnosti, že by již před 24. dubnem 1919 byla mu příslušela právní disposice na základě titulu, stačivšího k založení formelního vlastnictví nad rozprodávanými nemovitostmi, nýbrž dovozuje pouze, že dohoda mezi dědici ujednaná — kdy se tato stala, stížnost neuvádí — musí býti vztažena k okamžiku nápadu dědictví, poněvadž na Slovensku pojem »hereditas iacens« je pojmem neznámým. V den nápadu dědictví nestal se však st-1 ještě výlučným vlastníkem rozprodaných nemovitostí. Vždyť stížnost sama uvádí, že J. P. zůstavil dědicům, aby se mezi sebou dohodli, chtějí-li vůbec a jak chtějí mezi sebe rozděliti dědictví. Při nápadu dědictví tyto nemovitosti netvořily ještě svůj vlastní majetkový objekt od ostatní pozůstalosti oddělený, nýbrž byly jen integrální součástkou pozůstalosti v jejím celku jako jednotky majetkové. Nebyl tedy st-1, jak z udání stížnosti samé plyne, v době nápadu dědictví v nižádném výlučném právním vztahu k těmto nemovitostem, nýbrž konkuroval jen jako dědic se svými spoludědici k pozůstalosti celé, jejíž pouhou součástkou byly nemovitosti nyní rozprodané.
Vlastníkem ve smyslu zábor. zák. nestal se tedy st-l již nápadem dědictví, nýbrž mohl se jím státi teprve dohodou mezi dědici uzavřenou, a faktickým rozdělením dědictví, na základě dohody provedeným.
Názor stížnosti, že st-1 již nápadem dědictví, tedy jak stížnost uvádí již v r. 1913, stal se vlastníkem rozprodaných nemovitostí, je tedy právně mylný. Že by dohoda o rozdělení dědictví a faktické rozdělení mezi dědici bylo se stalo před 24. dubnem 1919 neb že by stpú byl k rozdělení tomu, stavšímu se po tomto dni, dal svůj souhlas, stížnost ani netvrdí a nebylo to tvrzeno ani v administrativním řízení.
Avšak jedno aspoň z tvrzení těch bylo by muselo býti vzneseno, neboť jen tím mohl by st-1 dovoditi správnost svého názoru, že s hlediska záb. zák. jest on vlastníkem prodaných nemovitostí.
Zásadní souhlas k prodeji nebyl také dán Dru F. P., nýbrž správě P-ského velkostatku a žádost, aby poplatek nebyl předpisován, podala Moravsko-slovenská banka v O. jménem J. P. jako vlastníka, nikoli jménem st-le.
Jestliže za tohoto stavu věcí žal. úřad vycházel ze zjištění a názoru, že s hlediska záb. zák. není vlastníkem rozprodaných nemovitostí st-l, nýbrž že tyto tvoří jen součást pozůstalostního jmění jako celku, napadlého společně všem zúčastněným spoludědicům po J. P. čili, jak ne zcela přesně se vyjadřuje, celé rodině P-ské, nelze právem tvrditi, že zjištění to zakládá se na vadném řízení.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3781. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 160-161.