NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2277.

Nedostatek celkového zjištění skutkového stavu nezakládá zmatečnosti (§ 281 čís. 5 tr. ř.), jsou-li bezvadně zjištěné okolnosti, jichž se rozsudek dovolává na vyloučení objektivní skutkové podstaty (viny), takového rázu, že by vezdy musely vésti k sproštění (§ 270 čís. 5 tr. ř.).
Beztrestné (dobrovolné) ustoupení od trestného činu jest možno jen při pokusu, nikoliv při dokonaném deliktu.
Dokonaný zločin ve smyslu §u 214 tr. zák. zakládá již pouhé snažení se (snaha), by vyjevení zločinu (vypátrání pachatele) bylo překaženo nebo stiženo, je-li projeveno určitým positivním činem.
Snaha vyzvednouti z nádražní šatny kufřík, obsahující předměty, vztahující se na zločin vyzvědačství.
Pojem »tajení půtahů« předpokládá positivní činnost pachatelovu; nestačí pouhá jich držba (úschovného lístku). (Rozh. ze dne 5. února 1926, Zm II 89/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 8. října 1924, jímž byli obžalovaní Theodor G. a Eugen В. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro zločin podle §u 214 tr. zák., zavrhl co do výroku, jímž byl obžalovaný Eugen B. sproštěn z obžaloby pro zločin podle §u 214 tr. zák. Naproti tomu jí vyhověl, pokud čelila proti sproštění obžalovaného Theodora G-а z obžaloby pro týž zločin, zrušil napadený rozsudek v tomto sprošťujícím výroku jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Z doslovu §u 214 tr. zák. plyne, že již pouhé snažení se (snaha), by vyjevení zločinu (vypátrání pachatele) bylo překaženo nebo ztíženo, bylo-li vyjádřeno určitým positivním činem, zakládá čin dokonaný. Z této zvláštní skutkové podstaty zločinu podle §u 214 tr. zák. dlužno posuzovati možnost (dobrovolného) odstoupení od trestného činu jako důvodu trestnost vylučujícího, jež může přijíti v úvahu jen při pokusu, nikoli však při dokonaném deliktu. To předeslav přistupuje Nejvyšší soud jako soud zrušovací ku přezkoumání zmateční stížnosti státního zastupitelství. Ta napadá sprošťující rozsudek ohledně obou obžalovaných a ohledně všech trestných činů za vinu jim kladených z důvodů §u 281 čís. 3, 4, 5 a 9 a) tr. ř.
I. V příčině osvobozujícího výroku pro zločin podle §u 214 tr. zák. vytýká stížnost rozsudku především zmatek podle §u 281 čís. 5 tr. ř., protože rozsudek spokojuje se v důvodech jen zcela povšechným obratem, že soud nabyl úplného přesvědčení o nevině obžalovaných, aniž uvedl přesně a nepochybně, které skutečnosti, důležité pro posouzení trestnosti činu obžalovaných, vzal za prokázané a které nikoli. Již v tomto nedostatku spatřuje stížnost nejasnost a neúplnost ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř. Rozsudek omezuje se na všeobecný poukaz na obsah obžalovacího spisu, uvádí stručně obsah hájení se obžalovaných, reprodukuje z celého obsáhlého průvodního materiálu jedině části výpovědí svědků Dra Otty S-a a Karla S-ha a dospívá na tomto podkladě k závěru, že soud na základě těchto výsledků hlavního přelíčení dospěl k přesvědčení o nevině obžalovaných ve směru §u 214 tr. zák., ba že není tu dána ani objektivní skutková podstata uvedeného zločinu. Pak vypočítává rozsudek řadu okolností, které pokládá (nepokládá) za zjištěné, a pro které, pokud se týče pro jichž nedostatek má subjektivní, pokud se týče objektivní skutkovou podstatu zločinu za vyloučenu. Celkového zjištění skutkového stavu, který sloužil výroku nalézacího soudu za podklad, důvody neobsahují. Nelze popříti, že tento způsob odůvodnění sprošťujícího výroku nevyhovuje všeobecnému předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř., platnému i pro osvobozující rozsudky. Než přes to nelze tvrditi, že by tato nezákonnost nutné činila rozsudek již ve výroku o rozhodujících skutečnostech nejasným a neúplným, a proto zmatečným. Neboť, jsou-li okolnosti, jichž se rozsudek na vyloučení objektivní skutkové podstaty pokud se týče viny obžalovaných dovolává, nebo některá z nich, takového rázu, že by za všech okolností, i kdyby nalézací soud vycházel jinak z celého skutkového stavu, obžalobě podkladem jsoucího, musily vésti ke sproštění toho kterého obžalovaného, a jsou-li samy o sobě bezvadně zjištěny, nelze, nebylo-li vyhověno předpisu §u 270 čís. 5 tr. ř. v ostatních směrech, spatřovati dostatečný důvod, by zrušen byl rozsudek ve výroku jako zmatečný. Ve směrech těch nutno prostě pokládati za to, že nalézací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl v obžalovacím spisu vylíčen. Proto třeba zkoumati další výtky, jimiž zmateční stížnost napadá jednotlivá zjištění.
a) Především zjišťuje rozsudek, že již dávno před 17. prosincem 1022, kdy obžalovaný G. mluvil s policejním presidentem R-ým, a též dne 29. září 1922, kdy byl kufr S-ho na nádraží uložen, bylo trestní vyšetřování proti B-ovi, N-ému a soudr. již v proudu a skončilo i rozsudkem, za kteréhož stavu věcí nelze již mluviti o tom, že obžalovaní В. a G. chtěli v listopadu 1922 zatajiti půtahy vedoucí к objevení zločinu vyzvědačství, nebo jich objevení stížiti. Právem vytýká těmto vývodům rozsudku stížnost zmatečnost podle §u 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. Zmateční stížnost poukazuje na policejní zprávu, při hlavním přelíčení čtenou, podle níž dne 18. prosince 1922 nebylo trestní řízení proti Karlu S-ovi ještě skončeno, dále na rozsudek v trestní věci proti Aloisů B-ovi a spol., rovněž při hlavním přelíčení čtený, podle něhož zmíněná trestní věc skončena byla v prvé stolici rozsudkem teprve dne 19. ledna 1923. Jelikož rozsudek nedovolává se těchto listin, nelze mluviti o rozporu se spisy ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř., ovšem ale jde tu o nejasnost a neúplnost rozsudku ve výroku rozhodujícím, protože rozsudek z této nesprávně uvedené doby zakončení trestního řízení pro vyzvědačství odvozuje nemožnost, dopustiti se zločinu podle §u 214 tr. zák. Tím ovšem stává se vratkým nejen skutkový podklad, na němž buduje rozsudek závěr, že v době závadného zakročení obžalovaných G-а a В-y byl zločin vyzvědačství, spáchaný B-em a S-em, dávno již objeven, nýbrž i tento závěr sám, jehož správnost napadá stížnost z důvodu §u 281 čís. 9 a) tr. ř. Budiž proto jen mimochodem podotknuto, že, byť i ovšem vyzvědačská činnost B-ova, S-ho a N-ého byla sama o sobě pátrající vrchnosti známa, přec teprve právě nález kufříku S-ova a fotografických snímků v něm ukrytých bylo objevením, že Karel S. dopustil se vyzvědačství též ofotografováním dalších důležitých vojenských dokumentů (mater. plánu H.), což před tím nebylo ještě známo, a pro kterýžto další skutek byl později on i B. rovněž odsouzen. V tomto smyslu bylo též mluviti o »objevení« zločinu (§214 tr. zák.) a byl by i právně pochybeným rozsudek, vylučující možnost tu proto, že »zločin vyzvědačství« byl v tu dobu dávno objeven. b) Dalším důvodem, z něhož rozsudek vylučuje vinu obžalovaných, jest, že soud neshledal dokázaným, že G. nebo B. chtěl kufřík S-ův ze šatny vyzvednouti. Dovolávať se tvrzení G-ova, že ve své kanceláři řekl jen, by se zeptali, zda nějaký kufřík na nádraží v šatně leží, a dále okolnosti, že B. ani toho neučinil, jsa přesvědčen, že bez hesla nelze kufr vyzvednouti. Při tom poukazuje rozsudek na to, že uschovací lístek sám o sobě byl úplně bezcenným prostředkem к vyzvednutí kufru. Tento odstavec důvodů napadá zmateční stížnost s hlediska §u 281 čís. 5 ve spojení s čís. 3 a 4 tr. ř. Vytýká především rozsudku rozpor se spisy a neúplnost, — ve skutečnosti přichází v úvahu jen tato, neboť pro uplatňování rozporů se spisy, jež ostatně stížnost ani blíže neoznačuje, chybí reprodukce obsahu spisů, jež by mohla býti porovnávána se skutečným obsahem, jelikož rozsudek pomíjí mlčením, že byla otázka pokusu, vyzvednouti kufřík S-ho z nádražní šatny ,již jednou předmětem soudního jednání v trestní věci Marie H-ové pro podvod, v níž bylo zjištěno rozsudkem zemského trestního soudu v Praze Vr XXVI 1307/25, při hlavním přelíčení čteným, že H-ovou poslal na nádraží za účelem vyzvednutí kufříku obžalovaný G., dav jí s sebou úschovný lístek na ono zavazadlo, a rovněž pomíjí mlčením výpovědi svědků Olgy P-ové, Anny U-ové a Ludmily O-é, při hlavním přelíčení slyšených, a čtených protokolů s Miroslavem Z-ým, Josefou P-ovou a Annou P-ovou v tomto směru zvláště významných. Tutéž vadu neúplnosti spatřuje stížnost i v úplném pominutí vlastního opětného udání obžalovaného G-а, že obžalovaný B., ukazuje mu složní lístek, tázal se ho, zda by nebylo možno kufřík ze šatny vyzvednouti, na čemž obžaloba buduje závěr, že oba obžalovaní jednali při pokusu, vyzvednouti kufřík ze šatny, ve vzájemné dohodě a že obžalovaný B. odevzdal složní lístek obžalovanému G-ovi, by jeho pomocí S-ův kufřík ze šatny vyzvedl. Důvod zmatku čís. 4 §u 281 tr. ř. uplatňuje stížnost proti usnesení soudu, jímž zamítnut byl návrh veřejného obžalobce na osobní výslech Miroslava Z-ého a Jo- sefy P-ové o tom, že Marie H-ová s úschovným lístkem v ruce pokusila se o to, kufřík v šatně vyzvednouti. Posléze uvedený zmatek není ovšem opodstatněn, pokud se týče nemůže podle posledního odstavce §u 281 tr. ř. býti uplatňován. Neboť, byť i poukaz soudu na okolnost, že veřejný obžalobce v obžalobě sám se spokojil s pouhým čtením protokolů, nebyl místným, jelikož tím, že svědkyni H-ové bylo přiznáno právo, odepříti svědectví, procesní situace podstatně se změnila, přece jest na snadě, že by jmenovaní svědci po tak dlouhé době musili se jen spokojiti poukazem na to, co již podle svých u soudu sepsaných protokolů dříve byli seznali, a není patrno, že by při tomto výsledku opětný osobní výslech svědků byl měl na přesvědčení soudu větší vliv, než přečtení oněch protokolů, to tím spíše, jelikož sčelení svědků se svědkyní H-ovou, na niž veřejný obžalobce rovněž poukazoval, byla, když byl soud H-ové přiznal právo nevypovídati, sama sebou vyloučena.
Pominutí oněch důležitých průvodů v důvodech rozsudku zakládá však zmatek §u 281 čís. 5 tr. ř. Neboť výsledky hlavního přelíčení proti Marii H-ové a výpovědi hlavních svědků ji usvědčujících jsou takového rázu, že nesměly býti pominuty při čerpání a odůvodňování přesvědčení soudu v otázce, zda obžalovaní B. a G. chtěli S-ův kufřík vyzvednouti z nádražní šatny. Zajisté nemusí býti pouhé vyzvednutí kufříku ze šatny ještě činností, která by sama o sobě postačovala k odsouzení obžalovaných pro zločin podle §u 214 tr. zák. Musilo by se státi s vědomím, že kufřík bude po případě obsahovali předměty, vztahující se na zločin vyzvědačství S-ovi a soudr. za vinu kladený a v úmyslu, v kladném případě předměty ty před pátrající vrchností ukrýti neb je z jejího dosahu odstraniti. Než vyzvednutí kufříku jest nutným předpokladem takové činnosti, a jest tedy, pokud tyto další podmínky §u 214 tr. zák. nejsou rozsudkem bezvadně vyloučeny, nepochybně skutečností rozhodující ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř. Totéž platí i o opětném udání obžalovaného G-а, rozsudkem pominutém, o dotazu obžalovaným В-ou u něho učiněného, na němž, jak uvedeno, buduje obžaloba závěry o vině obžalovaného В-y. Zmateční stížnost napadá též tvrzení rozsudku, že úschovný lístek sám o sobě byl úplně bezcenným prostředkem k vyzvednutí kufru. Budiž ponecháno stranou, je-li možno i osobě soukromé vyzvednouti zavazadla ze šatny i bez lístku, poněvadž by okolnost ta správnosti tvrzení rozsudku se netýkala. Označuje-li zmateční stížnost nesprávným právní názor rozsudku, že úschovný lístek sám i sobě byl bezvýznamným a že držba půtahů — jímž může býti i úschovný lístek — sama o sobě byla v souzeném případě něčím nezávadným, stačí poukázati na to, že podobný právní názor v rozsudku, jenž označuje lístek toliko za úplně bezcenný prostředek k vyzvednutí kufru, vůbec není vysloven. Jelikož se rozsudek otázkou, zda i sám úschovný lístek byl již půtahem ve smyslu §u 214 tr. zák. — patrně proto, že ani spis obžalovací otázku tu nenadhodil, nýbrž podle důvodů spatřoval trestnou činnost obžalovaných v pokusu vyzvednouti kufřík za účelem zatajení jeho obsahu — vůbec nezabýval, netřeba se ani tu o ní šířiti, a budiž jen mimochodem na to poukázáno, že by pouhá držba půtahů nepostačovala sama o sobě, jak rozsudek na jednom místě správně zdůrazňuje, s hlediska §u 214 tr. zák. k opodstatnění jeho skutkové podstaty, jež předpokládá jich zatajování, tedy positivní činnost pachatelovu, čelící k výsledku tam naznačenému.
c) Rozsudek sprošťuje dále obžalované z obžaloby podle §u 214 tr. zák., poněvadž nepokládá za vyloučeno, že by obžalovaní, i kdyby byli kufr ze šatny vyzvedli, učinili o jeho jsoucnosti a obsahu podle ustanovení §u 67 tr. zák. oznámení policejnímu úřadu, ježto o tom, jenž kufr vyzvednul, nelze ještě tvrditi, že ho zatajil nebo objevení jeho stížil, není-li o zatajení jiného důkazu. Soud vyslovuje přesvědčení, že by jak obžalovaný G., tak i B., kdyby byli kufr vyzvedli a shledali v něm věci podezřelé, byli jako práva znalí právní zástupcové učinili o tom policejnímu ředitelství oznámení. Přesvědčení to i později ještě znovu zdůrazňuje v příčině В-y, čímž dává na jevo své přesvědčení, že obžalovaní neměli v úmyslu, kufřík zatajiti, zejména kdyby byli v něm nalezli něco podezřelého. Nelze důvodně tvrditi, jak činí zmateční stížnost, uplatňujíc zmatek §u 281 čís. 5 tr. ř., že nalézací soud dotyčný výrok rozsudku ničím nedoložil, čímž patrně má býti naznačena vada nedostatku důvodů. Soud poukazuje výslovně na to, že pro zatajení, které by ještě nebylo opodstatněno pouhým vyzvednutím kufru, tedy pro další činnost ukrývací, není jiného důkazu, ba že naopak svědčila by proti němu u obžalovaných znalost práva. V tomto poukazu jest spatřovati formální odůvodnění výroku rozsudku a jelikož § 281 čís. 5 tr. ř. nepřipouští zkoumati postačitelnost uvedených důvodů, mohl by rozsudek vzhledem k tomuto pro otázku viny podle §u 214 tr. zák. rozhodujícímu výroku uznán býti zmatečným podle čís. 5 §u 281 tr. ř. jen tehdy, kdyby stížnost mohla prokázati jiný z nedostatků tohoto ustanovení zákona. To děje se jen ohledně obžalovaného G-а, kde vytýká se rozsudku neúplnost (současně vytýkaný rozpor se spisy jest vyloučen, ježto stížnost ani tu neoznačuje protokol, jehož obsah v rozsudku nesprávně by byl reprodukován) proto, že rozsudek úplně pomíjí vlastní zodpovídání obžalovaného G-а, že měl podezření, že se v kufříku nalézají peníze a že se chtěl k nim dostati, bez ohledu na to, zda pocházejí z vyzvědačství, čili nic. Rovněž vytýká stížnost pominutí dalšího udání G-а při hlavním přelíčení, že měl Jiří N-ý v kufru cestovní pas, jenž by potvrdil pátrajícímu úřadů, že byl jako vyzvedač v Gdansku, což on popíral, a což by ho bylo, pakli by bylo prokázáno, zabilo. Přisvědčiti jest zmateční stížnosti, že jest alespoň pochybno, zda by prvý soud i ohledně obžalovaného G-а byl dospěl k témuž přesvědčení o případném dalším počínání si s vyzvednutým kufříkem, kdyby byl seznal, že obsah jeho jest, byť i v jiném směru, velmi důležitým pro osud jeho klientů, a zda by nebyl naopak alespoň ohledně obžalovaného G-а došel k přesvědčení, že úmyslem jeho nebylo jen kufřík vyzvednouti, nýbrž i případný pro usvědčení jeho klientů z dalšího vyzvědačství důležitý obsah z dosahu pátrající vrchnosti odstraniti, jak mu klade za vinu obžaloba. V příčině obžalovaného В-y zůstává podle toho, co uvedeno, důvodné sproštění zmateční stížností nevyvráceno.
d), e) Rozsudek odůvodňuje sprošťující výrok i přesvědčením, odvozovaným z výpovědi svědka S-ho, že obžalovaní musili býti pevně přesvědčeni, že v kufru nic podezřelého ani závadného není, zejména, že nevěděli, že tam byly snímky v obžalobě blíže naznačené. K tomu dodává rozsudek, že soud nemohl na základě výsledků průvodního řízení nabýti pevného přesvědčení, jakým způsobem se snímky do kufru dostaly, a že též nevyloučil možnost, že v době po odevzdání kufru do šatny nějaká třetí osoba, která znala heslo, kufřík S-ho vyzvedla, otevřela, fotografie do svrchníku strčila a kufřík pak do šatny zpět uložila; kdo to mohl býti, o tom soudu na základě spisů nebyl podán ten nejmenší půtah. K dotyčným výrokům rozsudku nesou se zejména výtky zmatečnosti podle §u 281 čís. 4 a 5 tr. ř., jak je stížnost v druhém, třetím a čtvrtém odstavci blíže rozvádí. Jest to výtka rozporu (čís. 5) při reprodukci výpovědi svědka Dra S-a se spisy o době rozhovoru s Karlem S-em ve vyšetřovací vazbě; výtka nedostatku důvodů a neúplnosti ve výroku, že soud úplně uvěřil svědectví Dra S-a, a zejména Karla S-ho o sdělení obžalovanému B-ovi při oné příležitosti o nezávadnosti obsahu kufříku (čís. 5), pak výtka protizákonného omezení stíhacího práva veřejného obžalobce zamítnutím návrhu na výslech vyšetřujícího soudce, by byla kontrolována správnost těchto svědectví (čís. 4), tatáž výtka pro přiznání práva podle §u 153 tr. ř. Karlu S-ovi, pak výtka pro zamítnutí návrhu veřejného obžalobce na výslech svědků policejního ředitele R-ho a policejních radů L-ho a Dra N-a o nařknutí Dra S-a, jakoby závadné snímky byly se snad dostaly do kufříku S-ova působením policie (čís. 4), konečně ve směru posléze uvedeném i výtka pominutí dotyčných význačných výsledků trestního řízení proti Karlu S-ovi (čís. 5). Jest ovšem pravda, že reprodukce svědectví Dra S-a v důvodech rozsudku odchyluje se co do data, kdy se prý konala rozmluva o kufru mezi S-em a В-ou, od protokolu o hlavním přelíčení, ježto rozsudek klade rozmluvu tu, dovolávaje se zmíněného svědectví, do měsíce listopadu 1922, kdežto Dr. Otto S. udal, že rozmluva ta konala se po podání obžaloby na S-ho, tedy po 16. prosinci 1922, a též v době, kdy kufr byl již nalezen. Než vada ta (nejde-li vůbec jen o přepsání v rozsudku) postrádá rozhodujícího významu, ježto svědek S. podle protokolu výslovně udal, že se rozmluva z druhé polovice prosince 1922 vlastně týkala jen dřívějšího již stejného rozhovoru mezi В-ou a S-em, že В. tázal se S-ho, zpraviv ho o nálezu kufru, zda trvá i nyní na tom, co mu (B-ovi) dříve řekl, totiž že v kufru není nic podezřelého, načež ho S. ujistil, že může opakovati jen to, co B-ovi již dříve řekl, že totiž v kufru jsou jen svrchník, římské právo a jakési knihy o Německu. Za těchto okolností pozbývá neshoda v datu druhé rozmluvy vůbec významu. Zásadně ovšem zakládalo by sotva zmatečnost, že soud pro svůj výrok, že úplně uvěřil svědkům Dru S-ovi a S-emu, neuvedl zvláštních důvodů, není-li situace taková, že uvedení zvláštních důvodů přímo vyžadovala. Než v souzeném případě sluší shledati neúplnost podle §u 281 čís. 5 tr. ř. a nedostatek důvodů v tom, že soud zcela pominul alespoň při výroku o úplné hodnověrnosti svědka S-ho (hodnověrnost Dra S-a z důvodu právě uvedeného nemá rozhodujícího významu) okolnosti při hlavním přelíčení na přetřes přišlé, na něž zmateční stížnost poukazuje, totiž, že S. již tím, že se doznané pustil do vyzvědačské činnosti, osvědčil povahu, k nedůvěře v jeho udání opravňující, a že na skreslení příběhů, s jeho trestní věcí souvisejících, může míti přes pravoplatné odsouzení alespoň s hlediska obnovy trestního řízení zájem. Neboť okolnosti ty jsou jistě způsobilé otřásti věrohodností tohoto svědka, byť i do jisté míry dotvrzena byla jeho výpověď svědkem Drem S-em, jelikož tento mohl jen potvrditi udání S-ovo, týkající se doby po nalezení kufru, kdy tvrzená zatajovací činnost beztak byla již skončena, nikterak však jeho seznání o původním hovoru s obžalovaným В-ou. Za těchto okolností ovšem zjištění úplné věrohodnosti svědka S-ho a zejména na něm spočívající výrok soudu, že obžalovaní musili býti pevně přesvědčeni, že v kufru nic závadného není, trpí při nejmenším neúplností, a to, jelikož by za tohoto předpokladu skutková podstata zločinu podle §u 214 tr. zák. ovšem byla vyloučena, ve výroku o skutečnosti rozhodující. A byť i vada ta alespoň ohledně obžalovaného B-y, ohledně něhož zůstává neotřeseno zjištění soudu, že neměl vůbec úmyslu, závadný snad obsah kufru před vrchností zatajiti, neměla již významu, činí ohledně obžalovaného G-а, kde podobné okolnosti není, i tento důvod osvobozujícího výroku vratkým. Tím ovšem odpadá sama sebou potřeba, zabývati se též ještě výtkou zmatku podle čís. 4 §u 281 tr. ř. pro zamítnutí návrhu na výslech vyšetřujícího soudce o správnosti dotyčného svědectví Dra S-a a S-ho, jakož i pro částečné přiznání práva podle §u 153 tr. ř. svědku S-emu. Při tom budiž podotknuto, že jako jediná s touto trestní věcí související okolnost, o níž S. výpověď odepřel, mohlo by podle protokolu o hlavním přelíčení v úvahu přijíti udání skutečností, o něž opírá svou domněnku, že závadné snímky byly do kufru na nádraží jím uloženého z třetí strany podstrčeny. Než, jelikož S. tuto svou domněnku podepřel důrazným tvrzením, že snímky v době, kdy dal kufřík na nádraží do úschovy, podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí v něm nebyly, mohly by se skutečnosti, o nichž výpověď odepřel, týkati jen osoby, která podle jeho mínění kufřík po jeho odchodu vyzvedla a snímky do něho podstrčila. Že by ty měly pro otázku viny některého z obžalovaných nějaký význam, pro to není nejmenšího poukazu a mohlo by se v odepření, donutiti svědka k jich udání, tím méně spatřovati omezování práv obžalobcových, když S. sám mluví jen o pouhé domněnce. Vytýká-li stížnost rozsudku, že ve výroku o možném podstrčení snímků do kufříku se strany třetí pominul pravoplatné odsouzení S-ovo pražskou porotou, vlastní tehdejší přiznání S-ovo a dotvrzující je posudek znalců písma, nelze důvodně o přímém pominutí těchto při hlavním přelíčení ovšem na přetřes vzatých výsledků trestního řízení proti S-ovi mluviti, ježto soud pro své přesvědčení dovolává se výsledků průvodního řízení vůbec, k nimž ovšem náležejí i průvody stížností vytknuté. Než jde tu o nejasnost ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř., ježto všeobecné dovolávání se výsledků trestního řízení nechává pochybným, zda se skutečně soud při svém výroku zabýval důležitými zvláštními okolnostmi. Ovšem vada nejasnosti nebyla zmateční stížností zvláště uplatňována. Nepřipuštění důkazu policejními hodnostáři o pravdivosti svědkem Drem S-em dosvědčeného tvrzení T-ové, že jí již za její policejní vazby, tedy ještě před objevením kufříku S-ho, byly ukazovány fotografie později v kufříku nalezené, nemůže býti podkladem pro uplatňování zmatku §u 281 čís. 4 tr. ř., poněvadž rozsudek ani nijak nenaznačuje, že by fotografie snad působením policie do kufříku byly bývaly podstrčeny. Ostatně nelze vyvrátiti důvod soudem pro zamítnutí návrhu uvedený, že pro délku doby zatím uplynulé, nedá se očekávati, že by svědci v tom směru mohli ještě vydati spolehlivé svědectví. Jen mimochodem budiž poukázáno na to, že úprava návrhů, jak tyto jsou protokolovány, málo vyhovuje předpisu §u 222 tr. ř.
f) Posléze odůvodňuje rozsudek sproštění obžalovaného G-а poukazem na skutečnost, že obžalovaný včas a řádně oznámil policejnímu ředitelství, že kufr S-ho je na nádraží v šatně, v čemž, jak zřejmě nasvědčuje tomu dodatek, týkající se obžalovaného В-y, spatřuje další podklad pro své přesvědčení, že ani obžalovaný G. neměl úmyslu, kufřík s jeho závadným obsahem před policií zatajovati. Zmateční stížnost vyvrací tento názor nalézacího soudu výtkou, že nechává úplně nepovšimnuto, že upozornění policie stalo se teprve dne 17. prosince 1922, den po té, když již byla podána proti Aloisi B-ovi a Karlu S-emu obžaloba (§ 281 čís. 5), a uplatňuje současně zamítnutí návrhu veřejného obžalobce na opatření trestních spisů о vyzvědačství Jiřího N-ého, z nichž by byl soud seznal, že pro N-ého byl kufřík důležitým předmětem vyšetřování pro možné jeho cesty do Gdanska a že trestní věc jmenovaného byla skončena rozsudkem již před vyrozuměním policejního ředitelství. Možno ponechati stranou správnost domněnek zmateční stížnosti, opírajících se o vlastní udání obžalovaného G-а, proč G. dne 17. prosince 1922 upozornil policejního ředitele na kufřík S-ho. Nutno označiti pochybným, zda nalézací soud, kdyby byl uvažoval o tom, že policie byla obžalovaným G-em upozorněna na kufřík v době, když obžaloba na Karla S-ho a Aloise В-a byla již podána a když od případného nezdařeného pokusu kufřík vyzvednouti uplynula již delší doba, by byl v rozsudku vyslovil, že upozornění stalo se včas a řádně. Tím stávají se také vratkými důvody, které nalézací soud dovozuje ohledně úmyslu obžalovaného G-а v případě podařeného vyzvednutí kufříku. Proto i tento další důvod, z něhož soud sprostil zejména obžalovaného G-а z obžaloby, postižen jest neúplností ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř. Jelikož G. při přelíčení sám uvedl, že měl za to, že v kufříku má N-y pas, z něhož by snad bylo lze seznati, zda nebyl v Gdansku, což by ho (N-ého) bylo zabilo, mohl ovšem i návrh na opatření spisu ve věci N-ého, z něhož by byla vyšla na jevo důležitost této listiny pro osud N-ého a okolnost, že sdělení policejnímu řediteli stalo se teprve po ukončení trestního řízení proti němu, míti značný význam pro úmysl obžalovaného G-а při tvrzeném pokusu kufřík vyzvednouti. Proto i zamítnutí toho návrhu znamenalo nezákonné zkracování veřejného obžalobce v stíhacích právech a jest způsobilým podkladem pro další uplatněný zmatek §u 281 čís. 4 tr. ř.
Zmateční stížnost uplatňuje též jako zmatek čís. 3 a 4 §u 281 tr. ř., že nalézací soud »výslechem« svědkyně Marie H-ové přes její zjevnou neschopnost vypovídati a přiznav jí přes odpor obžalobcův právo odepříti výpověď podle §u 153 tr. ř., porušil předpisy §u 151 čís. 3, po případě §u 153 tr. ř. Než, jelikož sama stížnost musí připustiti, že celý výslech svědkyně omezil se na to, že prohlásila, byvši poučena o svém právu podle §u 153 tr. ř., že nechce vypovídati, s čímž se soud spokojil, jest zřejmo, že tu není pro veřejného obžalobce zákonných podmínek pro uplatňování zmatku §u 281 čís. 3 tr. ř., aniž §u 281 čís. 4 tr. ř., že soud nevyhověl návrhu na odročení hlavního přelíčení, až se svědkyně zotaví. Pokud pak jde o tento zmatek, protože přiznáno bylo svědkyni právo podle §u 153 tr. ř., a to v příčině celé svědecké výpovědi, stačí poukázati ke kvalitě svědkyně, jak jest dokumentována jejím odsouzením pro křivé svědectví ve věci B.-S-ově, jež zřejmě vylučuje, že by soud mohl její výpovědi o témže příběhu přikládati zvláštní význam pro zjištění viny obžalovaných, ať by již výpověď dopadla tak neb onak, zejména kdyžtě byl o kvalitě této svědkyně z obsahu jejích si odporujících výpovědí úplně informován z přečtených rozsudků a poznal výslechem dotyčných svědků (přečtením svědeckých protokolů) celý ostatní materiál, který jak svědkyni H-ovou, tak i obžalovaného G-а v záležitosti pokusu vyzvednouti kufřík usvědčoval. Podle toho brání uplatňování této výtky veřejným obžalobcem předpis posledního odstavce §u 231 tr. ř. Dle toho, co uvedeno, jest rozsudek v příčině obžalovaného G-a ve všech bodech, o něž se sprošťující výrok opírá, otřesen a tím nabývá ovšem významu i výtka zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 tr. ř. z důvodu, že nalézací soud opomenul v rozsudku ohledně tohoto obžalovaného vůbec zjišťovati skutkový stav, o nějž se obžaloba opírá. V příčině obžalovaného В-y, kde zjištění rozsudku, že neměl úmyslu, by závadný snad obsah kufříku v případě jeho vyzvednutí před vrchností byl zatajován, nebylo s úspěchem napadáno, přichází ovšem k platnosti to, co na počátku důvodů o zmatečnosti rozsudku pro nezjištění skutkového podkladu bylo uvedeno. Pokud byla nadhozena otázka, jak dalece je tu míti zření k ustanovení §u 9 adv. řádu, netřeba se jí obírati, ježto nebyla vůbec vznesena obžaloba, že obžalovaní opomněli učiniti oznámení, nýbrž inkrimována toliko kladná činnost obžalovaných, totiž zatajení půtahů zločinu podle §u 214 tr. zák. Poukazuje-li se na to, že předložení úschovného lístku v nádražní šatně bylo, nebyl-li předkladatel s to udati heslo, na něž zavazadlo mělo býti vyzvednuto, zcela nezpůsobilým prostředkem, kufříku se zmocniti, rozsudek nic podobného nezjistil a nevyloučil možnost, že by kufřík mohl býti vyzvednut osobou jinak důvěryhodnou za určitých předpokladů i bez hesla anebo z něho alespoň pod nějakou záminkou závadný obsah mohl býti odstraněn. Není tu proto podkladu pro tvrzení, že šlo o prostředek absolutně nezpůsobilý.

Citace:

č. 2277. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 113-122.