NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Č. 7885.

Zemědělství: * Nepřípustnou ve smyslu § 9 zák. č. 82/18 je výpověď jenom tehdy, byla-li dána pro plnění povinností uložených úředníku v § 7 cit. zák., t. j. z důvodu, že rozkazy nebo změny zákonu se příčící ohlásil politickému úřadu.
(Nález ze dne 17. dubna 1929 č. 7351.)
Prejudikatura: Boh. A. 3711 /24.
Věc: Antonín St. v T. proti zemské správě politické v Praze (za zúč. firmu L. a G. B. adv. Dr. Kamil Adámek z Prahy) o propuštění ze služby dle zákona č. 82/18.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Podáním z 23. června 1925 sdělil st-l osp-é, že byl přípisem z 30. května 1925 firmou L. a G. B. propuštěn ze služeb velkostatku S-ského s jednoměsíční výpovědní lhůtou, končící 30. červnem 1925, z důvodu pasivity velkostatku. Odvolávaje se na § 9 zák. č. 82/18 prosil o vyšetření a ochranu proti výpovědi. Osp na základě vyjádření okr. lesní inspekce, že v daném případě § 9 cit. zák. nepřichází v úvahu, poněvadž st-l byl propuštěn pro pasivitu velkostatku a nikoliv z příčin uvedených v cit. zákoně, odporu st-le nevyhověla z důvodů v tomto vyjádření uvedených. Zsp nař. rozhodnutím odvolání st-le do tohoto výměru nevyhověla, poněvadž po konaném šetření bylo zjištěno, že propuštění st-le ze služeb firmy L. a G. Bl. nestalo se protiprávně, t. j. proti ustanovení § 9 zák. z 17. prosince 1918 č. 82 Sb., nýbrž na základě důvodů, o nichž rozhodovati přísluší soudům a nikoliv úřadům správním.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Zákon ze 17. prosince 1918 č. 82 Sb. o prozatímní ochraně lesů dává v §§ 1—3 určité předpisy pro hospodaření s lesy. Paragraf 5 činí za zachovávání ustanovení tohoto zákona zodpovědny majitele lesů. Aby zachovávání předpisů zákona se strany majitele lesa bylo zajištěno, stanoví zákon dále v § 7, že všichni úředníci lesní stojící ve službách majitelů lesů jsou povinni ohlašovati politickému úřadu dané jim rozkazy a změny zákonu se příčící. Zákon stojí tedy na stanovisku, že osobou, která samojedině odpovědně disponuje v hospodářství lesním, jest majitel lesa, a že lesní úředník v jeho službách stojící je — jak to odpovídá postavení jeho jako zaměstnance — principielně povinen říditi se příkazy svého zaměstnavatele. Nezasahuje nijak do této jeho soukromoprávní povinnosti, ukládá však lesnímu úředníku v § 7 povinnost vůči úřadu, oznamovati tomuto příkazy zákonu odporující, kterých se mu od zaměstnavatele dostalo, jakož i změny zákonu se příčící, které v lese byly provedeny. Na tuto ohlašovací povinnost normovanou v § 7 zákona omezuje se povinnost lesnímu úředníku tímto zákonem uložená.
Stanoví-li § 9, že pro plnění povinností tohoto zákona nesmí žádný úředník býti ze služby propuštěn, dlužno ustanovení tomu — které ostatně, zasahujíc do soukromoprávní disposiční volnosti zaměstnavatelovy, musí býti vykládáno restriktivně — rozuměti v tom smyslu, že jest nepřípustno vypověděti úředníka proto, že splnil povinnost normovanou v § 7, t. j. povinnost ohlašovací.
V konkrétním případě st-l tvrdí, že byl ze služby vypovězen proto, že snaže se hospodařiti způsobem odpovídajícím hospodářskému plánu a zásadám řádného hospodářství lesního a stavě se na odpor přáním majitele lesa, exploitovati lesy měrou vyšší, vyvolal nespokojenost svého zaměstnavatele, která vedla k výpovědi. Než i kdyby tvrzení ta byla správná, nemohla by odůvodnili ochranu st-le s hlediska § 9 zák. č. 82/18, neboť — jak dovoženo — podle ustanovení tohoto chrání se úředník lesní jen v plnění povinnosti uložené mu v § 7 cit. zák.), t. j. výpověď je nepřípustná jenom tehdy, stala-li se z důvodu, že lesní úředník protizákonné příkazy svého zaměstnavatele nebo změny zákonu se příčící ohlásil politickému úřadu. Že by však st-l nějaké takové oznámení ve smyslu tohoto § 7 byl politickému úřadu učinil, ani netvrdil ani netvrdí, a nemůže již proto obstáti tvrzení, že by byl dostal výpověď pro plnění povinností tohoto zákona.
Není-li však důvodem výpovědi okolnost, že plnil povinnosti tohoto zákona, pak právem žal. úřad odepřel st-li žádanou ochranu a odkázal ho pořad práva soukromého.

Citace:

č. 2085. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 474-476.