Čís. 15397.

K výkladu § 67 vyr. ř.
Dlužník je tímto předpisem chráněn jen v případech, kde placení věřiteli nedošlo včas bez dlužníkova zavinění.
(Rozh. ze dne 16. září 1936, Rv II 516/36.)
Žalobce se žalobou podle § 35 ex. ř. domáhá vyslovení nepřípustnosti exekuce, již proti němu žalovaná, bydlištěm ve Francii, vede k vydobytí zbytku celé dlužné pohledávky, tvrdě, že splátky vyrovnací kvóty vždy včas a řádně splnil. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Podle § 67 vyr. ř. pozbývají účinnosti veškeré slevy a výhody ve vyrovnání poskytnuté, nebylo-li potvrzené vyrovnání splněno, ač dlužník byl věřitelem upomenut doporučeným dopisem a v upomínce byla mu poskytnuta dodatečná lhůta nejméně osmidenní. Tento posledně uvedený předpoklad byl žalovanou splněn. Není zajisté ovšem opožděným a neúplným splněním vyrovnání, přihodilo-li se dlužníku při plnění omluvitelné nedopatření či nikoliv. Nelze nechati bez povšimnutí, že žalobce byl v době příchodu odvolatelčina upomínacího dopisu ze dne 15. dubna 1935 (dopisu spojeného s důsledky uvedenými v cit. § 67 vyr. ř.) již od 15. prosince 1934, tedy po dobu 4 měsíců, v prodlení s devátou splátkou vyrovnací kvóty, a že tedy nepochybně musel počítati s upomínkou odvolatelčinou, takže bylo jeho povinností pomýšleti zavčas na to, aby měl po ruce devisové povolení, jehož platnost přece trvá po 1 měsíc (neomlouvá žalobce, že mu nebylo známo, že povolení Národní banky platí 1 měsíc, neboť jde o ustanovení zákonné, jehož neznalost žalobce neomlouvá) a nemůže se omlouvati neznalostí předpisů devisových, je-li protokolovaným obchodníkem. Jsa v prodlení s placením ručil ostatně dlužník i za náhodu, která by se nebyla stala, kdyby nebylo prodlení (§ 1311 obč. zák.). Dle potvrzení ředitelství pošt a telegrafů bylo totiž přípustné v dubnu 1935 zaslati do Francie poštovní poukázkou 5000 Kč, a to na základě vyhlášky ministerstva financí ze dne 29. dubna 1932 čís. 57 Sb. z. a n., ovšem s povolením Národní banky Československé. Toto zákonné ustanovení byl žalobce povinen znáti. Byl proto povinen ihned 15. dubna 1935 zaslati Národní bance žádost o povolení spolu s doklady, aby mohl hodnotu částky 2460,30 Frs., což odpovídalo asi 3700 Kč, tedy méně nežli 5000 Kč, zaslati poštovním úřadem československým telegraficky nebo poukázkou, povolení to mohl míti nejpozději 18. dubna 1935 v rukou, a kdyby byl býval peníze dal ihned na poštu, mělo je žalovaná také v rukou určitě do 23. dubna 1935. Žalobce však volil cestu poukazu peněz do ciziny vskutku nejpomalejší a nejkomplikovanější, totiž cestu šekem, a to dokonce na Paříž svým bankovním spojením v P., které se obrátilo písemně na odbočku téže banky do Prahy, tato pražská banka podala normálním způsobem žádost Národní bance o povolení, nevyzvedla si je ani dne 18. dubna 1935, nýbrž čekala, až jí bylo dne 19. dubna 1935 doručeno, a opatřila teprve dne 23. dubna 1936 šek na Paříž, zaslala jej do P. a teprve p-ská banka odeslala jej dopisem ze dne 24. dubna 1935. Nelze tudíž dospěti k závěru, že by se žalobci jako vyrovnacímu dlužníku, který jako obchodník má v obligačním poměru s obchodníkem šetřiti vyšší péče řádného obchodníka (čl. 282 obch. zák.), bylo přihodilo při plnění omluvitelné nedopatření, důsledkem toho obživla dle § 67 vyr. řádu celá zbývající pohledávka odvolatelčina, a neobstojí proto žalobcem uplatňované námitky dle § 35 ex. ř. proti exekučnímu titulu, podíle něhož žalovaná vede exekuci, jejíž prohlášení za nepřípustnou se uplatňuje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel se dovolává nepřípadně plenárního rozhodnutí čís. 7760 Sb. n. s., rozhodnutí čís. 10089 Sb. n. s. a rozhodnutí Rv I 2355/33 (uveřejněného v Jur. Zeitung pod čís. 2134), neboť jde vesměs o rozhodnutí, která se opírají o ustanovení § 57 vyr. ř. čís. 337/14 ř. z. a čl. III. zák. čís. 99/23 Sb. z. a n., podle nichž dlužník ipso jure pozbyl ve vyrovnání poskytnuté slevy a jiné výhody, nesplnil-li vyrovnání zavčas a plně. Tuto tvrdost odstranil § 67 vyr. ř. čís. 64/31 Sb. z. a n. tím, že věřitel musí poskytnouti dlužníku nejméně 8denní dodatečnou lhůtu, a to doporučeným dopisem, aby se dalo bezpečně zjistiti, že dodatečná lhůta poskytnuta byla. Ustanovením § 67 vyr. řízení čís. 64/31 Sb. z. a n. byla sice poskytnuta dlužníku výhoda tím, že ztráta slev a výhod nenastává již sama sebou, nýbrž až tehdy, nesplní-li dlužník vyrovnáni ani v dodatečné lhůtě. Výhoda ta však nejde tak daleko, aby podporovala liknavost dlužníkovu v zavčasném placení před poskytnutím dodatečné lhůty a aby ho zbavila vůbec starosti o zaplacení splatných částí kvóty v době před poskytnutím dodatečné lhůty, neboť v důvodové zprávě k vládnímu návrhu nového vyr. řádu (tisk. 253) se praví, že obmezující ustanovení § 67 bylo pojato do osnovy z toho důvodu, aby chráněn byl dlužník v případech, kde placení věřiteli nedošlo včas bez dlužníkova zavinění. Z toho jest zřejmé, že jest rozhodné i jednání dlužníkovo před poskytnutím dodatečné lhůty, jde-li o řešení otázky, zda slev a výhod vyrovnání pozbyl tím, že ani v dodatečné lhůtě vyrovnání zavčas nesplnil. Musel by proto dlužník, trvá-li na slevách a výhodách poskytnutých mu vyrovnáním, dokázati, že nemá zavinění ani na tom, že nezaplatil splatné částky kvóty před poskynutím dodatečné lhůty. O to se dovolatel ani nepokusil, a hledích se k tomu, že již před poskytnutím dodatečné lhůty byl v prodlení s placením po dobu 2 po případě po dobu 4 měsíců, aniž to omluvil, byl by pozbyl slevy a výhody i za účinnosti dřívějších předpisů. Nestačí proto k jeho omluvě, že ihned po poskytnutí dodatečné lhůty zařídil, aby splatné částky kvóty byly zaplaceny, když měl možnost jiným způsobem, než který volil, zavčasné zaplacení nejen zaříditi, nýbrž také uskutečniti, a stačí po té stránce odkázati na důvody napadeného rozsudku.

Citace:

č. 15397. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 820-822.