NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 4256.

Sudiště dle §u 88, odstavec druhý j. n., opodstatněné proti hlavnímu dlužníku, nevztahuje se na rukojmího, třebas byl rukojmím a plátcem.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R I 840/24.) Žalobu na kupitelova rukojmího o zaplacení kupní ceny opřel prodatel co do místní příslušnosti o předpis §u 88, odstavec druhý, j. n. Procesní soud prvé stolice usnesením, pojatým do rozsudku, námitku místní nepříslušnosti zamítl. Odvolací soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Příslušnost procesního soudu proti žalované opírá žalobkyně o ustanovení §u 88 odstavec druhý j. n. Předpis tento předpokládá, že jde mezi stranami o smlouvu dodávací a že straně žalované byla zaslána faktura. Ani toho ani onoho předpokladu v tomto případě není, neboť, jak žalobkyně sama přiznává, bylo zboží, o jehož zaplacení v tomto sporu běží, dodáno firmě Josef R., již zaslána i faktura a žalovaná se toliko za zaplacení kupní ceny za zboží to zaručila. Jde tedy mezi stranami nikoli o smlouvu dodávací, nýbrž o smlouvu rukojemskou, z této nelze však žalovati na sudišti §u 88 odstavec druhý j. n. Na věci nemění ničeho, že procesní soud byl dle ustanovení §u 88 odstavec druhý j. n. příslušným pro žalobu na hlavní dlužnici firmu Josef R., neboť z toho ještě nenásleduje, že jest příslušným i k projednání žaloby na vedlejšího dlužníka rukojmího. Příslušnost procesního soudu pro žalovanou byla by založena jen tehdy, kdyby hlavní dlužnice měla své sídlo v obvodu tohoto soudu, neboť v tom případě by byl procesní soud příslušným dle ustanovení §u 93 j. n.; tomu však tak není, poněvadž firma Josef R. má sídlo své mimo území Československého státu. Příslušnost procesního soudu nelze odůvodniti ani ustanovením §u 12 c. ř. s., poněvadž předpis tento je povahy čistě procesuální, jenž otázky příslušnosti neupravuje, nýbrž prohlašuje toliko rukojmího za společníka v rozepři a dovoluje, aby byl žalován ve společné žalobě s hlavním dlužníkem, ovšem před obecným soudem tohoto (§ 93 j. n.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Přes rozsáhlé a zevrubné vývody rekursu, jimiž se stěžovatelka pokouší obhájiti odvolacím soudem popřenou příslušnost dovolaného soudu, nelze přiznati mu úspěchu. Stěžovatelka poukazuje především k tomu, že žalovaná jest t. zv. obchodní ručitelkou (čl. 281 obch. zák.), což má ten význam, že jest ručitelkou a plátkyní, tedy solidární dlužnicí, která nepřistoupila snad jen ku starému dluhu, nýbrž vstoupila přímo do tohoto dlužního poměru, dovozuje, že tento rukojmí k ruce společné a nedílné (t. zv. obchodní rukojmí) jest povinen platiti ve smluveném místě placení a že důsledkem toho se na něj vztahuje i ujednaná příslušnost tohoto místa. Hlavní dlužník nenamítal ničeho proti dotyčným doložkám na účtech o tomto platišti, důsledkem toho bylo toto platiště smluveno jako plniště a tím příslušnost dovolaného soudu založena i proti žalované jako rukojmímu k ruce nerozdílné. Dle §u 12 c. ř. s. mohou býti dlužník a rukojmí společně žalováni a předpis §u 93 j. n. nevadí tomu, aby tato společná žaloba nemohla býti podána i při soudu jiném, než soudu pro jednoho z nich obecně příslušném. Vývody tyto zbudovány jsou na nesprávném základě. V tomto případě jde především o rukojemství a důsledkem toho přichází ve zřetel především obecný předpis §u 1353 obč. zák., že rukojemství nelze dále rozšiřovati, než rukojmí výslovně prohlásil. Uvádí-li § 1357 obč. zák. o t. zv. rukojmím a plátci a čl. 281 obch. zák. o obchodním rukojmí, že ručí solidárně s hlavním dlužníkem, vyžaduje tím zákon jedině, že věřitel může rukojmího žalovati i bez upomínání hlavního dlužníka (§ 1355 obč. zák.). Rukojemství není převzetím dluhu, aby mohlo bytí tvrzeno, že rukojmí tím přejímá všechny vedlejší povinnosti a ustanovení, s hlavním dluhem spojené. Zejména jest nesprávné, že musí rukojmí platiti právě na tom místě, kde platiti povinen jest hlavní dlužník (srov. Krainz 2. § 309 odst. 1., Staub § 5 k čl. 324). Je-li tomu tak, jest zcela lichým úsudek stěžovatele, že soudní příslušnost dle §u 88 odstavec druhý j. n., které nechal vzejíti hlavní dlužník tím, že příslušných doložek na účtech nepozastavil, platí i pro žalovanou jako rukojmí. Z předpisu §u 12 c. ř. s. nemůže stěžovatelka pro své stanovisko ničeho těžiti. Předpis tento stanoví jedině, že hlavní dlužník a rukojmí mohou společně býti žalováni, i když není procesuálních předpokladů pro společenství v rozepři dle §u 11 c. ř. s. S otázkou příslušnosti soudu nemá tento předpis co činiti a §u 93 j. n. nelze přikládati širší výklad, než to jeho jasný doslov připouští. Smysl a účel zákona směřoval právě k této užší právní potřebě v §u 93 j. n. vymezené a nelze v té příčině činiti rozdílu ani v tomto případě proto, že oba žalovaní jsou cizinci.

Citace:

č. 4256. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 418-420.