Právní dějiny německé a slovanské.

Amira Karl v. — Grundriss des germanischen Rechts, II. verb. A. Sonderabdruck a. d. II. A. von Pauls Grundriss der germ. Philologie. Strassburg. Trübner 1897. VI. i 184 str.
Lehmann H. O. — Deutsche Rechtsgeschichte und Grundzüge des deutschen Privatrechts. (Birkmeyer, Encyklopädie der Rechtswissenschaft. Berlin. Häring 1901, str. 193—353.)
Brunner H. — Grundzüge der deutschen Rechtsgeschichte. Leipzig. Duncker a Humblot. 1901. VI. i 298 str.
Tři spisy nejpřednějších zástupců oboru dějin práva německého, spracované pro obsáhlá díla encyklopedická; neboť i spis Brunnerův jest jen novým spracováním pojednání téhož sp.: »Quellen und Geschichte des deutschen Rechtes« v Holtzendorfově encyklopedii právní V. vyd. str. 215—302.
Porovnání těchto spisů tím jest zajímavějším, poněvadž jejich spisovatelé — ač vesměs v témže oboru německé právovědy, dějinách práva německého, vynikající místo jako samostatní badatelé i duchaplní vykladači zaujímají, předce namnoze v tom se různí, že každý z nich, jakož jiné sem náležité práce jejich dokazují, jiné stránce předmětu svého obzvláštní pozornost věnuje. Amira již od prvého vystoupení svého na poli literatury obrací zřetel na povšechně germánské právo, Lehmann zejména v oboru soukromého práva německého pracuje, Brunner pak, bez odporu nejpřednější místo mezi žijícími pěstiteli práva německého zaujímající, obzvláště četnými svými pracemi v oboru něm. práva processualního i velevýznamnými svými výzkumy na poli starších pramenů práva německého vysoko vyniká.
Tyto speciality spisovatelů jeví též vliv na povahu všech tří, shora uvedených prací. Amira vyličuje nejdůležitější zjevy, kteréž karakterisují povšechné germánské období právních dějin německých a důsledně obmezuje výklad svůj v ohledu časovém v celku na dobu staršího středověku; v tomto časovém pak obmezení vyličuje veškeré obory práva veřejného i soukromého, nehledě k tomu, zdali jeden neb druhý řád právní již ve středověku samém vymizel, aneb až do dob novějších se zachoval.
V pojednání Lehmannovu zaujímá poměrně nejdůležitější místo právo soukromé a při pozorování jeho beře se v první řadě ohled na řády doposud platného práva. Důsledně nedbá se valně řádů, z užívání zejm. recepcí cizích práv vytlačených, a i soustava, v jakéž se právo soukromé v historickém jeho rozvoji pozoruje, řídí se ohledy na moderní právo a jeho obvyklou systematiku, jakož zejména i k nejnovějšímu zákonodárství občanskému povýtečný zřetel se obrací.
Spis Brunnerův konečně poskytuje mistrný přehled pramenů i dějin t. zv. povšechných práva německého v dobách ranního i pozdního středověku, méně však v celku přihlíží k rozvoji právnímu od té doby, kdy rozšířením se v Německu práv cizích, v první řadě římského, další rozvoj práva německého na mnoze na nové základy jest postaven. Pro dobu tuto obmezuje se Brunner — obzvláště co se týče práva trestního, processualního i soukromého, na jaksi aforistické vytknutí nejdůležitějších zásadních proměn, recepcí cizích práv v oborech těchto se uskutečnivších, i na výčet oněch řádů práva něm., které vzdor recepci této národní povahu svoji zachovaly.
Povšechné porovnání všech tří sh. uv. prací ukazuje především, že nejpodrobnější zprávy o pramenech práva něm. ve středověku poskytuje spis Amiry. Tu vyličují se nejen písemné památky práva germánského, nýbrž i t. zv. ústní, jako ku př. technické výrazy, říkadla a p., jakož se i k významu právní archeologie v užším sm. sl. poukazuje. Mezi písemnými památkami vykazuje sp. povýtečné místo památkám severogermanským; zajisté plným právem, neboť nelze se více při studiu ani práva specielně německého obejiti bez neustálého přihlížení k těmto památkám, kteréž, ač v dobách mnohem pozdějších, než jihoněmecké vznikajíce, namnoze původnější povahu vykazují, nežli tyto, a obraz dávnověkosti germansko-právní mnohem bezpečněji nakresliti dovolují, než na základě památek t. zv. doby franské učiniti lze. Spis Amiry v ohledu tomto zaujímá vůbec přední místo v celé literatuře německé právně-historické. Neméně podrobné zprávy obsahuje spis Amiry i ohledně památek práva anglosaského i významu jejich pro dějiny práva německého. Spis Lehmannův poskytuje pro dobu ranního středověku pouze krátký výpočet právních pramenů s udáním nejdůležitější, k jednotlivým z nich se vztahující literatury, kdežto Brunner i v tomto ohledu, spočívaje na samostatných, v obsáhlé jeho Deutsche Rechtsgeschichte I. i II. svazku uložených výzkumech, nejnovější výsledky o vzniku i významu jednotlivých t. zv. práv národních a pojící se k nim literatuře v stručné i přehledné, avšak vzdor stručnosti té úplné formě podává. Avšak i ve výkladu právních památek pozdního středověku, zejmena t. zv. právních kněh i práv městských a p. jest Amira poměrně nejpodrobnějším; pozoruhodným jest v ohledu tom obzvláště uvažování souvislosti mezi úpadkem práva národního i vznikem i rozkvětem středověké právnické literatury, zejména i různých padělků, již v XI. stol. se vyskytujících. Za to poskytuje Brunner o právních památkách této doby nejvíce pokynů literárních, kdežto Lehmann i tu se obmezuje na pouhé vytknutí nejdůležitějších z nich, spolu s poukazy na jejich vydání. K rozvoji práva německého v novověku Amira arciť více nepřihlíží, poněvadž to padá mimo pojmový obvod práva obecně germánského; Lehmann, jenž ohledně povšechné karakteristiky právního rozvoje v Německu mohl předpokládati znalost stručného, avšak v celku trefného výkladu Grueberova v tomtéž díle (Einführung in die Rechtswissenschafr, str. 5 a n. na str. 6—12. podaného, poukazuje k nejdůležitějším zákonům novověkým při líčení jednotlivých právních řádů moderního práva německého. Přehled Brunnerův o rozvoji práva něm. od doby recepce práv cizích, ač ne příliš obsáhlý, podává jasný přehled jak pramenů práva říšského doby té, tak i práv zemských i městských, i rozvoje moderní právní vědy i moderního zákonodárství německého, zejména též snah k docílení právní jednoty v době nejnovější čelících.
Ve výkladu o řádech práva rozcházejí se uv. spisy ve valné míře, zejmena jest celá methoda výkladu odvislou od celkové povahy oněch souborných děl, jejichž součástěmi práce uv. se býti jeví. Amira poskytuje výklad germánských starožitností právních, methoda srovnávací přivedena tu k nejvyšší platnosti a etymologický výklad jednotlivých technických výrazů právních, velikou přednost spisu tvořící, poskytuje z pravidla východisko pro veškeré další vývody. Porovnávání empirického materiálu nesvádí však Amiru k povšechným jen kombinacím o povaze jednotlivých řádů germanskoprávních; sp. přísně kritickým spůsobem stvrzuje rozvoj řádů těch až do těch dob, kdy tyto v Německu samém vlivy cizími národní svojí povahy více neb méně pozbývaly. Poněvadž však se spisovateli nejednalo o to, stopovati rozvoj ten až do dob přítomných, nevidělo se mu též, dle našeho názoru zcela správně, přidržeti se obvyklé v moderní literatuře německoprávní soustavy pozorovací, nýbrž sp. roztřiďuje výklad svůj podle logických kategorií; území, obyvatelstvo, panovník, rodina, majetek, zločin i soud, a v kategoriích těchto vykládá rozvoj jednotlivých právních řádů bez ohledu na to, zdali se jednotlivé z nich zachovaly do dob novějších, aneb již ve středověku z práva národního byly vymizely. Naproti tomu Lehmann, v jehož práci převládá ohled na právo soukromé i rozvoj jeho až do dob nejnovějších, přizpůsobuje i výklad svůj historickoprávní oněm požadavkům, kteréž v ohledu systematickém se kladou na pozorování dogmatické práva veřejného i soukromého, pojednávaje v prvním ohledu o prvcích státu i jeho správě, v druhém o povšechném rozvoji práva soukromého i jeho obvodech territorialních, pak o povšechných naukách jeho, v soustavě pak dnes obecně obvyklé o jednotlivých jeho řádech. Důsledně takřka naprosto mlčením pomíjí, obzvláště opět v právu soukromém, mluviti o takových řádech, jejichžto výklad v obor právních starožitností se umísťuje. O právu trestním i processualním i organisaci soudní pojednává pak způsobem velice stručným, pouze pro dobu novověku poněkud soustavnějším, v odstavci o povšechné správě státní. Jinak, nežli oba tyto spisy, postupuje spis Brunnerův v roztřídění veškeré látky. Brunner dělí především celou látku na t. zv. všeobecné i zvláštní právní dějiny, stanoví pro ně jednotlivá období a v těchto pak pozoruje rozvoj jednotlivých řádů právních. Jednotlivým obdobím všeobecných právních dějin předesílá stručný výklad o hospodářských i společenských základech všeho státního i právního života německého, i pojednává pak o t. zv. právních pramenech, načež následuje výklad o různých odvětvích t. zv. zvláštních právních dějin a sice práva státního i správního, práva trestního i řízení soudního. Jako hlavní dvě období všeho rozvoje práva německého stanoví Brunner — jakož jest ustáleným zvykem v moderní literatuře dějin práva toho — období, jež předchází a následuje recepci práv cizích; v prvém pak rozeznává dobu germánskou, franskou i dobu pozdního středověku do konce XV. stol. Dějiny práva soukromého však vykládá bez jakéhokoliv podřadného dělení v souvislosti až do dob recepce cizích práv; co se však týče doby pozdější, tu poukazuje Brunner pouze povšechně, na význam této recepce, aniž by se vpouštěl v jakýkoliv výklad jednotlivých řádů práva toho. Rovněž obmezuje se Brunner i v dějinách práva trestního i processualního v novověku pouze na stručné vytknutí nejdůležitějších zásad, povahu práv těchto v novověkém jejich rozvoji karakterisujících.
V ocenění samého obsahu všech tří spisů těchto vpouštěti se nebudeme; nemajíť takové encyklopaedické práce úkol, nové dráhy pro studium toho kterého oboru vědy raziti, nýbrž ukazovati vědou již přijaté výsledky badání dosavadního i karakterisovati tak onen stupeň poznání, ku kterému věda právě dospěla.
Žádný ze spisů sh. uv. nemá za účel, vyhověti požadavkům podrobného studia dějin práva německého, tím méně pak, nahraditi snad akademické výklady o dějinách těchto; poskytnouti však povšechný přehled jejich i posloužiti k rekapitulaci studia akademického, k tomu hodí se spisy ty — v první zajisté řadě spis Brunnerův velice.
Hanel.

Citace:

Právní dějiny německé a slovanské.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 163-166.