Č. 3373.

Závodní výbory: V příčině propuštění z práce požívají sice náhradníci záv. výboru stejné výhody jako členové záv. výboru; tato výhoda nepřísluší však členům volebního výboru.
(Nález ze dne 17. března 1924 č. 4666.)
Prejudikatura: Boh. 1948 a 3263 adm.
Věc: František P. a František Š. v Praze (adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zák. o závodních výborech v Praze o propuštění členů volebního výboru z práce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — —
Na sporu jest jediné otázka, zda členové volebního výboru požívají v příčině propuštění z práce stejné výhody, jakou poskytuje zák. o záv. výborech členům záv. výboru, když ve svém § 22 stanoví, že členové záv. výboru mohou býti propuštěni jen se souhlasem rozhodčí komise.
Nss zabýval se již řešením této otázky a odpověděl na ni v nál. Boh. 3263 adm. v tom smyslu, že členové volebního výboru ochrany té účastni nejsou.
Zkoumaje znovu tuto otázku se zřetelem na obsah písemné stížnosti a vývody přednesené při ústním líčení, nenalezl soud žádného důvodu, aby se uchýlil od názoru vysloveného již ve svrchu cit. nál.
Dle jasného znění zák. (§ 22) jest souhlasu rozhodčí komise třeba jen k propuštění členů závodního výboru; o členech výboru volebního zákon v této spojitosti vůbec se nezmiňuje.
Je ovšem pravda, že nss v nál. Boh. 1948 adm. přiklonil se k náhledu, že uvedené výhody účastni jsou také náhradníci závodního výboru, ač ani o nich zákon výslovně se nezmiňuje, leč k výkladu tomu dospěl soud nikoli na základě § 22 zák. o sobě, nýbrž jen v souvislosti s jinými předpisy zákonnými, z nichž lze poznati, že zákon členy a náhradníky závodního výboru staví na roven, pokud jde o jejich práva a povinnosti. Není však ustanovení, z něhož dalo by se dovoditi, že i členové výboru volebního jsou členům výboru závodního postaveni na roven. Zvláště nelze tak souditi ze slova »zejména«, jímž počíná druhá věta odst. 2 § 22, neboť slovo ono ve své gramatické souvislosti s předchozím předpisem, že správa závodu nesmí zaměstnance omezovati v jejich činnosti jako členů závodního výboru, nasvědčuje právě opaku, to jest, že výhoda poskytnutá větou druhou vztahuje se právě jen na členy výboru závodního.
Stížnost nemohouc se dovolávati výslovného znění zákona, snaží se svůj výklad zákona vyvoditi nepřímo z věty prvé odst. 2 § 22, kde se stanoví, že správa závodu nesmí omezovati zaměstnance při výkonu volebního práva, a dovozuje, že správa závodu mohla by propuštěním členů volebního výboru volby mařiti a tak zaměstnance při výkonu volebního práva omezovati, kdyby členové volebního výboru nepožívali téže ochrany jako členové výboru závodního.
O účinnosti takovéto ochrany výkonu práva volebního nedá se zajisté pochybovati, dlužno však uvážiti, že tato garancie výkonu práva volebního znamená další omezení svobody podnikatelovy, jež — i kdyby bylo de lege ferenda sebe více žádoucí — vyžadovalo by nepochybného podkladu zákonného, který však v zákoně chybí, nehledě ani k tomu, že by vyžadovalo také podrobnější úpravy, jejíž nedostatek zřejmě nasvědčuje, že zákon na takovéto omezení podnikatele nepomýšlí.
Zákon ostatně neponechal ustanovení § 22, odst. 2, prvé věty bez veškeré sankce, neboť stihá v § 29, odst. 1 citelnými tresty podnikatele, který »neplní povinnosti uložené mu v tomto zák.«, a k povinnostem těmto beze vší pochybnosti náleží také povinnost v § 22, odst. 2, prvé větě mu uložená, t. j. neobmezovati zaměstnance při vykonávání práva volebního.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3373. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 826-827.