Čís. 16619.

Proti tomu, kdo na základě smlouvy o prodeji dříví ze zabraného lesního majetku (zák. č. 118/1920 Sb. z. a n.), nevyčkav jejího schválení státním pozemkovým úřadem (nyní ministerstvem zemědělství), skutečně těžil dříví a složil na šekový účet státního pozemkového úřadu jistotu za těžení dříví, jest československý stát oprávněn sraziti si z ní částku, kterou složitel za dříví skutečně vytěžil, třebaže poté nebyla ona smlouva schválena.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1938, Rv I 2040/36.)
Srov. rozh. č. 12253 Sb. n. s.
Žalobě, jíž se žalující akciová společnost domáhá na žalovaném státě zaplacení 155 000 Kč s přísl. nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud zamítl žalobu. Důvody:
Zdali částka 155 000 Kč byla žalující společností složena u státního pozemkového úřadu kromě jako kauce na dříví též jako záloha na přídělovou cenu za lesní půdu přidělenou státním pozemkovým úřadem »Pastevnímu společenstvu v H.«, je pro žalovaného naprosto bez významu, neboť žalující společnost složila tuto částku jen na základě kupní smlouvy ze dne 8. října 1928, a když tedy tato smlouva byla soudně prohlášena za neúčinnou, nebyl tu důvod k podržení složené zálohy a žalovaný není proto oprávněn z důvodu přídělové ceny zadržovati vrácení této zálohy. Je proto výtka vadnosti řízení, kterou dovolatelka jen v této příčině uplatňuje, neoprávněná.
Po právní stránce má se věc takto: Státní pozemkový úřad přidělil »Pastevnímu společenstvu v H.« určitou část lesní půdy ze zabraného panství k-ského, toto společenstvo prodalo kupní smlouvou ze dne 8. října 1928 veškeré dříví druhého exploatačního čtyřletého období »Ú. prodejně dřeva, akciové společnosti v B.«, na základě podmínek vydaných ministerstvem zemědělství č. 98 587/XIV/25 a tato akciová společnost postoupila všecka práva a povinnosti ze smlouvy té vyplývající žalující společnosti, která v březnu 1929 složila na šekový účet státního pozemkového úřadu částku 155 000 Kč jako kauci na dříví. Kupní smlouva ze dne 8. října 1928 byla ve sporu žalobkyně proti »Pastevnímu Společenstvu v H.«, vedeném u krajského soudu v B. pod Ck 116/31, prohlášena za neúčinnou, ježto nebyla schválena ministerstvem zemědělství, jehož bylo k její platnosti třeba. Kdyby se nebylo nic jiného stalo, byl by nárok žalující společnosti na vrácení plné kauce jasný. Avšak žalobkyně na základě oné kupní smlouvy, nevyčkavši jejího schválení ministerstvem zemědělství, dříví skutečně těžila, všecky peníze za dříví stržené měly se odváděti státnímu pozemkovému úřadu na účet přídělové ceny, za tímto účelem hlavně onu kauci žalobkyně složila, neboť v dopise ze dne 20. února 1929 žádá žalobkyně přídělový komisariát státního pozemkového úřadu v J. o potvrzení, že částky, kterou mu má složiti, bude užito jako kauce na dříví z druhého období smlouvy mezi »Pastevními společenstvem v H.« a »Ú. prodejnou dřeva v B.«. Byla tedy částka, kterou žalobkyně složila, přímo určena jako kauce za tuto těžbu dříví a žalovaný stát je proto oprávněn sraziti si z ní částku, kterou žalobkyně za dříví skutečně vytěžila, i když se ona těžba konala na základě smlouvy neplatné.
I při názoru žalobkyně, že totiž »Pastevní společenstvo v H.« v době uzavření kupní smlouvy ze dne 8. října 1928 neexistovalo jako právnická osoba, je nárok žalovaného státu na náhradu za dříví, které žalobkyně vytěžila, nepochybný, neboť pak jde o dříví, které bylo vlastnictvím státu, žalobkyně těžila dříví státní a je tedy povinna plně je státu nahraditi. Názor odvolacího soudu, že k této okolnosti nelze přihlížeti, protože prý ji žalovaný v prvé stolici neuplatnil, je nesprávný. Žalovaný hned v žalobní odpovědi namítl k započtení pohledávku 155 000 Kč za dříví žalující společností vytěžené a při ústním jednání 21. června 1933 přednesl, kolik dříví žalující společnost vytěžila, že jeho hodnota činí 93 094 Kč 20 h a že tou částkou je precisována kompensando namítaná náhrada za vyzískané dříví. Že při právní neexistenci »Pastevního společenstva v H.« těžila žalobkyně dříví státní, je samozřejmý právní důsledek, který nemusil žalovaný výslovně uváděti a který uvážiti bylo povinností nižších soudů.
Žalovaný stát uplatňuje nároky, které mu vznikly tím, že žalobkyně těžila dříví z druhého období, námitkou započtení, a z toho, co nahoře uvedeno, plyne, že je naprosto nesprávný názor nižších soudů, které tuto námitku odbyly prostě tím, že prý nejde o pohledávku vzájemnou, neuváživše ani, že žalobkyně složila částku 155 000 Kč výslovně jako kauci na dříví, ani že žalobu vybudovala na stanovisku, že »Pastevní společenstvo v H.« v době uzavření smlouvy ze dne 8. října 1928 právně neexistovalo, z čehož vyplývá, že žalobkyně kácela a prodávala dříví státní, takže o vzájemném vztahu nemůže býti pochybnosti.
Dovolací soud nemůže však rozhodnouti ihned ve věci samé, poněvadž se žalobkyně nevyjádřila o rozsahu a hodnotě vytěženého dříví, ač si vyhradila v té příčině další přednes, a nižší soudy nezjistily, kolik dříví a v jaké hodnotě žalobkyně vytěžila.

Citace:

č. 16619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 46-48.