NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13094.

Reálními břemeny rozumí se závazky k určitým úkonům, které jsou spojeny s nemovitostí na ten způsob, že každý dočasný vlastník nemovitosti jako takový jest povinen konati tyto úkony.
Jde o pozemkovu služebnost, sekal-li majitel hospodářství trávu na cizím pozemku pro svůj dobytek a jím ji zkrmoval. Právo sekati na cizím pozemku trávu a bráti si ji pro svou hospodářskou potřebu, není služebností požívání.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1933, Rv I 1023/32.)
Žaloba, by bylo zjištěno, že žalobci jako majiteli usedlosti přísluší neobmezené vlastnictví k pozemku (k potoku) č. k. 4154, a by žalovaný byl uznán povinným zdržeti se všech jednání, jež se jeví jako užívací právo k braní trávy, — byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V souzené věci jde o to, zda vlastnictví žalobce k potoku č. kat. 4154 je neobmezené, či zda žalovaný vydržel právo služebnosti bráti si trávu na oné části břehu potoka, která hraničí s jeho pozemky č. kat. 851 a 852, zahradami tamtéž. Nižší soudy zjistily, že si žalovaný a jeho předchůdce v držbě usedlosti čp. 48 po více než třicet let brali trávu na sporné parcele. Jen v právním posuzování těchto skutkových okolností se nižší soudy rozcházejí. Soud prvé stolice usuzuje, že jde o výkon služebnosti, a to služebnosti pozemkové podle § 473 obč. zák. Dovozuje to z toho, že reality spolu sousedí, a že žalovaný sporné právo pro svou nemovitost vykonával. Odvolací soud spatřuje pozemkovou služebnost jen v tom případě, když sečení trávy na sporném pozemku se dělo na tím účelem, aby bejlí se nerozšířilo ze sporného pozemku na sousední pozemky žalovaného, v sečení trávy pro krmení spatřuje naproti tomu reální břemeno. Lze přisvědčiti žalobci, že v souzené věci nejde o reální břemeno, nýbrž o služebnost, jak správně dolíčil prvý soud. Reálními břemeny rozumí se totiž i v nauce (Ehrenzweig: Věcné právo 1923 § 261 str. 393) i v judikatuře (sb. n. s. čís. 6847, 7976) závazky k určitým úkonům, které spojeny jsou s nemovitostí na ten způsob, že každý dočasný vlastník reality jako takový jest povinen konati tyto úkony. Tomu v souzené věci však tak není, neboť žalobce jako vlastník pozemku č. kat. 4154 má jen trpěti, aby žalovaný kosil si trávu na tomto pozemku, což jest základním znakem práva služebnosti (§ 472 obč. zák.). Správnou jest i výtka dovolatele, že odvolací soud neměl podle druhého odstavce § 482 c. ř. s. přihlížeti ke skutkovému tvrzení žalovaného, učiněnému teprve v odvolacím řízení, že sekal bejlí, by jeho pozemky nezaneřádilo. Přes to nelze však dovolání vyhověti. Nelze přisvědčiti žalobci, že právo, které žalovaný vykonával tím, že si s pozemku žalobcova bral trávu, je právem požívání podle § 509 obč. zák. Žalovaný nedomáhá se práva užívati potok žalobcův beze všeho obmezení, šetře jen jeho podstaty, nýbrž jen práva sekati na něm trávu a tuto si bráti pro svou hospodářskou potřebu. Chybí tudíž náležitosti vyznačené v § 509 obč. zák. pro právo požívací, totiž užívati cizí věc, beze všeho omezení a jen šetřiti podstatu. Prvý soud správně dolíčil, že jde o služebnost pozemkovou, spojenou s držbou nemovitosti č. p. 48, by se jí mohlo prospěšněji užívati. Že tomu tak, nasvědčuje zjištění, že žalovaný trávu sekal pro dobytek ve svém hospodářství a jím ji skrmoval, čímž poskytován jeho hospodářské usedlosti prospěch, a vykonal takto služebnost pozemkovou ve smyslu § 473 obč. zák., jež v § 477 obč. zák. nejsou výčetmo uvedeny. Poněvadž jde o služebnost spojenou s nemovitostí, mohl si žalovaný podle § 1493 obč. zák. započítati vydržecí dobu svých předchůdců. Vydržel-li žalovaný právo služebnosti, bráti si trávu s pozemku č. kat. 4154, jest proti němu zápůrčí žaloba, domáhající se výroku, že jest povinen výkonu tohoto práva k pozemku žalobcovu pod exekucí se zdržeti, bezdůvodná a nepochybil odvolací soud, když ji zamítl.

Citace:

Čís. 13094. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 617-619.