Authors:
= Váž. civ., 8 (1926), sv. 2
PDF

Čís. 6587.


Zrušení správní exekuce z důvodů §§ 250—252 ex. ř. lze se domáhati jen u správních úřadů.
Zrušovací důvod §u 39 čís. 2 ex. ř. lze uplatňovati pouze návrhem.

(Rozh. ze dne 16. prosince 1926, R I 1102/26.)
Žalobce, jehož pokladna byla zabavena politickou exekucí, vedenou berním úřadem k vydobytí daňové pohledávky, domáhal se proti československému eráru určení, že potřebuje pokladny k osobnímu výkonu své živnosti, že proto jest pokladna vyloučena z exekuce a že jest exekuci na pokladnu zrušiti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek pro zmatečnost a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Platný exekuční řád upravuje toliko soudní exekuci, kdežto pro exekuci správní (politickou) platí zvláštní předpisy. Tomu nasvědčuje znění exekučního řádu vůbec a zejména čl. III. uvoz. zák., jenž zachovává tyto zvláštní předpisy výslovně v platnosti. Nařizuje-li tedy § 39 čís. 2 ex. ř. zrušení exekuce na věci, které jsou z exekuce vyňaty podle platných předpisů (§ 250 až 252 ex. ř.), mohou o tom rozhodnouti soudy toliko tehdy, jde-li o exekuci soudní. Plyne to zřetelně také z ustanovení druhé věty, odstavce druhého čl. III. uv. zák. k ex. ř., jež praví, že otázku, zda a pokud ve správním řízení exekučním dlužník nebo jiná osoba může pořadem práva odporovati nároku nebo pohledávce nebo vznésti pořadem práva odpor proti exekuci, jest posuzovati podle zvláštních předpisů o tom platných. Takových předpisů tu není. Neprávem poukazuje stěžovatel na nařízení bývalého ministerstva financí a vnitra ze dne 2. prosince 1901, čís, 77347, čís. 195 věst. min. fin. (str. 8 věst. min. sprav, z r. 1902), upozorňující na závaznost předpisů §§ 250 až 252 ex. ř. též pro exekuční řízení administrativní. Z něho plyne pravý opak. Pravíť, že politické úřady jsou povinny dbáti, by přesně bylo šetřeno těchto předpisů. Pro názor stěžovatelův svědčí ovšem, Neumannův komentář (II. vyd. k § 250 a 251 ex. ř.). Avšak jeho mínění je založeno toliko na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 28. ledna 1902, čís. 1736 sb. Gl. Ung., a již týž Nejvyšší soud sám upustil stanovisko tam hájené v rozhodnutí ze dne 15. března 1905, čís. 2997, čís. 778 sb. min. sprav., zapsaném do knihy nálezů pod čís. 181, podle něhož se povinný může domáhati zrušení administrativní exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř. z důvodů §§ 250 až 252 ex. ř. výhradně u úřadů správních. Nesprávnost prvého rozhodnutí a na něm založeného názoru Neumannova komentáře je patrna také z toho, že se jimi prohlašuje přípustným pořad práva pro žalobu o zrušení exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř., ačkoli zrušovací důvod § 39 čís. 2 ex. ř. lze přivésti k platnosti jen návrhem, nikoliv žalobou, takže rozhodování o nepřípustnosti exekuce podle něho je vůbec odňato pořadu práva, jak již opětně rozhodl a obšírněji odůvodnil tento Nejvyšší soud, mimo jiné i v rozh. čís. 4650 a 4833 sb. n. s. Za tohoto stavu věci odmítl odvolací soud, zrušiv rozsudek prvého soudu a předchozí řízení, právem žalobu pro zmatečnost (nepřípustnost pořadu práva) a bylo rekurs do jeho rozhodnutí zamítnouti.
Citace:
č. 6587. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 835-836.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).