NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15035.

K § 170 čís. 5 ex. ř.
Předpis § 170 čís. 5 ex. ř. se nevztahuje na věcná práva v pozemkové knize nezapsaná. Tato práva nezanikají exekuční dražbou, věděl-li o nich vydražitel nebo alespoň mohl-li o nich věděti.
(Rozh. ze dne 12. března 1936, Rv II 119/34.)
Žalobě na zjištění, že žalobkyni přísluší z důvodu vydražení nemovitosti služebnost chůze a cesty po pozemkových parcelách, vlastnicky — Čís. 15035 —
patřících žalovaným, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Držby práv se nabývá jejich výkonem na vlastním jméně (§ 312 obč. zák.) a jest tudíž třeba jednak výkonu práva a jednak vůle držitelské, t. j. vůle vykonávati obsah dotčeného práva jako vlastního. Žalobkyně, pokud se týče její předchůdci jezdili a chodili jako vlastníci mlýna v B. po sporné parcele od nepamětných dob až do doby poslední, aniž byli žádali majitelů této parcely o dovolení, nebo za to něco platili, a to proto, že cesty té potřebovali a potřebují pro svůj mlýn, ježto jiné cesty nemají, po které by se považovali za oprávněny jezditi z mlýna do B. a zpět. Z toho plyne, že žalobkyně, pokud se týče její předchůdci, vykonávali sporné právo služebnosti po uvedené cestě jako vlastníci mlýna, tedy jako své právo za účelem soukromohospodářské potřeby mlýna a že nejezdili a nechodili po sporné cestě ani obmyslně ani tajně a rovněž ne jako po cestě veřejné. Ježto uvedené právo služebnosti ve vlastním jméně ve prospěch mlýna v B. vykonávali žalobkyně, pokud se týče její předchůdci, nepřetržitě po dobu více jak třiceti let, nabyla žalobkyně vydržením sporné služebnosti (§§ 480 a 1470 obč. zák.), ač nepozbyla-li služebnosti té tím, jak za to mají žalovaní, že předchůdce žalovaných Emil L. nabyl sporné cesty roku 1903 v exekuční dražbě. Avšak i tu je přisvědčiti názoru nižších soudů, že žalobkyně uvedené služebnosti nepozbyla. Při sporné služebnosti jde o neknihovní věcné právo, nepodléhající přihlášce podle § 170 čís. 5 ex. ř. Přihlížeti jest proto k ustanovení § 1500 obč. zák., podle něhož zanikají práva vydržená, ale z pozemkové knihy nezřejmá, když ten, kdo převedl jimi zatíženou nemovitost na sebe, jedná v důvěře v knihy veřejné, t. j. o břemenu nevěděl, ani o něm při obyčejné opatrnosti nemohl nabýti vědomosti. Nezanikají tedy vydržená, ale v pozemkové knize nezapsaná práva, ani exekuční dražbou, když vydražitel o nich věděl nebo věděti mohl. Otázka, zda jde o takovou nezaviněnou nevědomost, jest otázkou právní. Kupoval-li Emil L. v exekuční dražbě nemovitosti, bylo jeho povinností, by při tom jednal s dbalostí a obezřetností, která od každého při obyčejných schopnostech může býti požadována (§ 1297 obč. zák.). Bylo proto jeho povinností jako pečlivého hospodáře, by nejen pozemky, jež v exekuční dražbě chtěl koupiti, na místě si prohlédl, ale také, by nahlédl do pozemkové mapy. Kdyby tak byl učinil, byl by seznal, že sporná cesta přiléhá na jedné straně k veřejné obecní cestě do B., na druhé straně pak k soukromé cestě statkáře S., za níž opět následuje obecní veřejná cesta. Kdyby tudíž byl Emil L. do knihovní mapy se podíval a spornou cestu na místě samém si byl náležitě prohlédl, nemohlo mu ujíti, že sporné cesty musí vlastníci mlýna v B. nezbytně používati k jízdě a chůzi do B. a zpět a je nerozhodno, zda je také viděl jezditi. Nejednal proto Emil L. při exekuční koupi s potřebnou opatrností, tato jeho neopatrnost jest příčinou neznalosti skutečného stavu a nemůže se dovolávati důvěry v knihy veřejné, když důvodně jest za to míti, že při zachování povinné opatrnosti byl by mohl a musil seznati, že knihovní stav se nesrovnává se skutečným stavem.

Citace:

č. 15035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 310-312.