Čís. 15839.

Starosta obce neodpovídá uchazeči o pacht za škodu vzešlou mu tím, že nedošlo k ujednání platné smlouvy, protože nepředložil návrh pachtovní smlouvy obce s třetí osobou k rozhodnutí dohlédacímu úřadu.
(Rozh. ze dne 20. února 1937, Rv II 136/35.) Žalobce se na žalovaném starostovi obce K. domáhá náhrady škody vzniklé mu tím, že nedopatřením žalovaného a členů obecní rady ujednal s obcí K. pachtovní smlouvu neplatnou proto, že jejímu sjednání nepředcházela veřejná dražba (veřejné ofertní řízení) a že jí žalovaný nepředložil k schválení nadřízenému dohledacímu úřadu. První soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud jej uznal důvodem po právu jednou polovinou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jest rozhodnouti toliko o tom, zda žalovaný Jaroslav P. odpovídá žalobci za škodu proto, že jako starosta obce nepředložil návrh pachtovní smlouvy k rozhodnutí dohlédacímu úřadu. Odvolací soud odpověděl na tuto otázku kladně, protože prý starosta obce porušil svou úřední povinnost, a že nezáleží na tom, zda tak učinil z neznalosti příslušných předpisů, s nimiž se měl podle své povinnosti obeznámiti. Šlo však vpravdě o sjednání soukromoprávní smlouvy mezi žalobcem a obcí, která podle zvláštních předpisů. byla zastoupena také starostou obce. Netřeba řešiti, zda a do jaké míry by byl starosta odpovědný za škodu, která by byla oním opominutím vzešla obci, za kterou jednal ve své úřední činnosti a jejíž zájmů měl hájiti podle své úřední povinnosti. Tak daleko jdoucí povinnosti neměl však vůči žalobci jako jako smluvníku, který — jak správně poznaly nižší soudy — měl se vší bedlivostí dbáti svých zájmů a měl se, hodlaje uzavříti smlouvu s obcí, zavčas vhodnou cestou poučiti o tom, čeho je potřebí k platnosti takové smlouvy, a to ještě dříve, nežli cokoli podnikl k provádění smlouvy anebo k vedení sporu. Jestliže sám nedbal svých zájmů a nedbal nezbytné opatrnosti, nemůže se právem domáhati náhrady škody, kterou si takto sám způsobil, na žalovaném, a nemůže od něho právem žádati, aby jeho vlastním zájmům věnoval více pozornosti, než kolik jí vynaložiti uznal za dobré sám žalobce, o němž nelze tvrditi, že by v tomto směru potřeboval zvláštní ochrany zákona nebo úřadů. Také žalobce by byl mohl sám zakročiti vhodným způsobem ve správním řízení, aby o smlouvě bylo včas rozhodnuto dohlédacím úřadem, kdyby byl ovšem věděl, že je toho k platností smlouvy potřebí. Opominutí žalovaného, o něž jde, nebylo takového významu, že by za všech okolností bylo musilo vésti k žalobcově škodě, když přece se věc mohla v dalším průběhu času přece jenom upraviti k obapolné spokojenosti. Žalobce ani netvrdil, že žalovaný jednal obmyslně, nebylo zjištěno, že ubezpečoval žalobce takovým způsobem, jako to žalobce líčil ve své výpovědi jako strana. Nelze ani říci, že žalovaný uvedl žalobce v omyl. A tak podle zásad uvedených v rozhodnutí č. 1185 Sb. n. s., na něž poukázal již procesní soud, nelze v nedopatření žalovaného shledati dostatečný důvod k tomu, aby žalovanému, třebas jenom částečně, byla uložena povinnost k náhradě škody, kterou si žalobce sám způsobil svou nevědomostí a nedbalostí.

Citace:

Čís. 15839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 208-209.