NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 7875.

Manželka jest oprávněna domáhati se zvýšení výživného ujednaného smírem před válkou při dobrovolném rozchodu manželů, nastaly-li napotom okolnosti, jež strany nemohly předvídati při ujednání smíru (závratné změny v hodnotě peněz a cenové hladině, podstatná změna v příjmech manželových).
(Rozh. ze dne 15. března 1928, Rv I 1598/27.)
Při dobrovolném rozchodu manželů zavázal se manžel smírem ze dne 13. prosince 1918, že bude platiti manželce výživné 80 Kč měsíčně. Žalobě, jíž se manželka, žijící ve Vídni, domáhala na manželi, důstojníku ve výslužbě v Praze, placení výživného měsíčních 500 Kč, bylo procesním soudem prvé stolice vyhověno potud, že žalovaný byl uznán povinným platiti manželce měsíčně 214 Kč. K odvolání žalovaného odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, číselně opřené o pospolu prováděné dovolací důvody vadnosti řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) a právního omylu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nedoličuje, v čem vidí prvý dovolací důvod. Druhý provádí sice podle zákona, ale nemá pravdu. Odvolací soud nemusil přihlížeti k důkazu, provedenému prý rozsudkem zemského soudu civilního ve Vídni o tom, zda rozchod manželů zavinila strana žalující, když žalovaný, jak nižší soudy správně sehnaly, již v soudním smíru ze dne 13. prosince 1918 uznal svou povinnost žalobkyni platiti výživné, a když v souzeném případě při ústním jednání ze dne 14. března 1927 prohlásil, že nechce žalobkyni do domácnosti přijati, protože se prý nikdy o něho nestarala a on — žalobce — potřebuje k svému ošetřování značné péče a klidu. Mylný je právní názor dovolatelův, že pro rozsouzení sporu je rozhodný toliko smír ze dne 13. prosince 1918, jímž se žalovaný zavázal, žalobkyni platiti měsíčně 80 Kč výživného, a že jde jen o to, které částce se v Kč rovná dnes tehdejších 80 Kč, a o případné jejich zhodnocení (valorisaci). Žalobkyně domáhá se žalobou podle jejího znění a konečného návrhu na žalovaném jako svém manželovi zákonného výživného. Nárok ten jí podle § 91 obč. zák. zásadně jistě přísluší. Jde jen o to, zda se žalobkyně tohoto práva může dovolávati přes smír z 13. prosince 1918. Na otázku tu nutno odpověděti kladně, protože smír nelze podle § 1389 obč. zák. vztahovati k takovým právům, na které strany narovnání činící nemohly pomýšleti, a žalobkyně v době sjednání smíru nemohla předvídati ani závratné změny v hodnotě peněz a v hladině cenové ani podstatnou změnu v příjmech žalovaného, jíž nižší soudy vypočítaly. Změny ty opravňují žalobkyni domáhati se nové úpravy výživného přes onen smír, o němž žalovaný ani netvrdí, že by se žalobkyně v něm byla vzdala případného zvýšení výživného pro podstatnou změnu rozhodujících poměrů. Zvýšily-li nižší soudy její výživné s ohledem k valutovým cenovým změnám, k osobním poměrům obou stran а k původnímu rozvrhu manželových příjmů mezi manžely ve smíru z 13. prosince 1918, za volného uvážení podle § 273 c. ř. s. na 214 Kč měsíčně, nelze v jejich výroku shledati právní omyl (§ 503 č. 4 c. ř. s.), nýbrž lze jim dáti plně za pravdu.

Citace:

Čís. 15839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 208-209.