NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4005.

Učitelstvo: * Učitelka ručních prací na Moravě neměla za účinnosti zák. z 3. června 1906 č. 47 ve znění zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z. právního nároku na příbytečné ve smyslu § 8 zák. z 15 července 1914 č. 48. z. z.

(Nález ze dne 9. října 1924 č. 17131.)
Věc: Moravský zemský výbor v Brně (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (adv. Dr. Vil. Freisler z Brna) o příbytečné učitelky ženských ručních prací Matyldy M.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zšr v Brně přiznala výnosem ze 14. června 1918 učitelce ručních prací Matyldě M. na základě ustanovení § 3 zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. podle § 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. příbytečné částkou ročních 200 K od 1. ledna 1914 počínajíc a vycházela při tom v podstatě z těchto úvah:
»§ 3 zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. pro Moravu určuje, že mají ohledně definitivních učitelek ručních prací, pokud zákon tento nic zvláštního nestanoví, platnost ona ustanovení zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. a zákonů k němu později vydaných, která se týkají ostatních definitivně ustanovených osob vyučujících. V důsledku tohoto všeobecného ustanovení zákonného mají míti účinnost pro definitivní učitelky ručních prací nejenom předpisy o jmenování, přeložení na odpočinek, o disciplinárním řízení a o propuštění, nýbrž i věcně právní předpisy o literních učitelích pokud jsou ve shodě se zákonem o učitelkách ručních prací a pokud nejsou výslovně vymezeny na učitelské osoby literní. Jelikož pak § 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. podobného omezení neobsahuje, nýbrž ustanovuje, že oněm učitelským osobám obecných a občanských škol, jež nemají nároku na naturální byt aneb na náhradu bytného náleží příbytečné, sluší mezi osoby tyto čítati i učitelky ručních prací. A také důvodová zpráva školského odboru v dohodě s odborem finančním, podaná k uvedeným zákonům zemským podporuje předeslaný výklad a dává oprávněnosti názoru, že do zákona o učitelkách ručních prací ustanovení o příbytečném výslovně pojato nebylo jen proto, že jim již podle znění § 3 tohoto zák. náleželo«.
Odvolání zem. výboru mor. z vynesení tohoto podané zamítlo min. škol. rozhodnutím z 21. března 1923 z důvodů vynesení v odpor vzatého.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Spor soustřeďuje se v jedinou otázku právní toho obsahu, zda zúčastěná strana jako učitelka ručních prací na Moravě měla za účinnosti zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. ve znění zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z., kterým upraveny byly právní poměry učitelek ženských ručních prací na veř. školách obecných a měšťanských na Moravě, právní nárok na přiznání příbytečného, zavedeného pro učitele na obecných a měšťanských školách § 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. Žal. úřad odpověděl na otázku tu kladně a dospěl k tomuto právnímu závěru v podstatě v úvaze, že § 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. pro Moravu o příbytečném mluví o učitelích škol národních zcela po- všechně a bez jakéhokoliv rozeznávání a že tudíž nelze z nároku na ně (příbytečné) vylučovati vzhledem na všeobecné znění § 3 zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. učitelky ženských ručních prací. Stížnost prohlašuje naproti tomu tuto argumentaci žal. úřadu za právně mylnou a chce použití § 8 cit. zák. omeziti toliko na učitele literní, při čemž vidí nejsilnější oporu svého právního stanoviska v zák. z 15. července 1914 č. 52 mor. z. z., který upravil hmotné poměry učitelek ženských ručních prací způsobem tak úplným a vyčerpávajícím, že nelze ustanovení jeho doplňovati obdobným použitím právních norem platných v otázce této pro učitele literní.
Nss musil dáti stížnosti za pravdu. Zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. jako základní právní norma o úpravě právních poměrů učitelstva na veř. školách obecných a měšťanských na Moravě rozvrstvil úpravu tuto ve čtyři hlavní oddíly a podal v prvém z nich (§§ 1 — 21) právní pravidla o ustanovování (jmenování) učitelstva, v druhém (§§ 22—44) o požitcích, v třetím (§§ 45—57) o disciplinárním řízení a propuštění, a konečně ve čtvrtém (§§ 58—87) o přeložení na odpočinek a zaopatření pozůstalých. Postupem doby a dalším vývinem zem. zákonodárství doznal cit. zákon podstatných změn i doplňků a byla jednotlivá ustanovení jeho měněna zpravidla tím způsobem, že upravována byla pozdějším zákonodárstvím vždy určitá obsahově ucelená část jeho, při čemž zůstaly v další platnosti ostatní oddíly dotyčným zákonem nedotčené. Tak změnil ku př. zák. z 26. září 1884 č. 77 z. z. normy o ustanovování (jmenování) osob učitelských, zákony z 12. března 1890 č. 52 z. z., z 25. dubna 1894 č. 49 z. z., z 1. května 1896 č. 56 z. z., z 5. července 1899 č. 55 z. z., z 26. prosince 1904 č. 1 ex 1905 atd. předpisy o služeb^ nich příjmech učitelů, zák. z 5. července 1899 č. 56 z. z. normy o přeložení na odpočinek a zaopatření pozůstalých a zák. z 29. ledna 1905 č. 27 z. z. předpisy o disciplinárním řízení.
Této systematice v úpravě právního a služebního postavení učitelstva škol národních zůstalo moravské zem. zákonodárství věrno i v posledním stadiu svého vývoje a uplatnilo ji jak v zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z., kterým upraveny byly naposled služební příjmy učitelstva toho, tak i v zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z., pojednávajícím o právních poměrech učitelek ženských ručních prací na školách národních.
Právní poměry učitelek ženských ručních prací byly totiž upravovány různými zákony (ku př. zák. z 30. srpna 1900 č. 66 z. z. a z 26. prosince 1904 č. 3 z. z. z r. 1905), posléze zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z., který do svého obsahu uložil po výtce předpisy o služebních požitcích v nejširším slova smyslu a v § 3 určil, že pokud nic zvláštního nestanoví, mají ohledně definitivních učitelek ručních prací platnost ona ustanovení zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. a zák. k němu později vydaných, která se týkají ostatních definitivně ustanovených osob vyučujících.
Zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z. nahradil pak toliko §§ 4, 5 a 6 dříve řečeného zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. novými pravidly, upravujícími rovněž otázku služebních příjmů učitelek ručních prací a ponechal obsah zák. toho v plné platnosti, zejména i ustanovení § 1 cit. zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z., který jasně vymezuje požitkově nároky učitelek ženských ručních prací.
Již ze dříve vzpomenutého systému legislativní techniky mor. zem. zákonodárství o právních poměrech učitelů škol národních plyne, že chtěl zákonodárce oběma posléz cit. zákony upraviti uceleně a soustavně výši i druh služebních požitků učitelek žen. ruč. prací na Moravě a že sluší tudíž hledati odpověď na otázku, jaké jest materielně právní postavení této kategorie osob učitelských, jediné a výhradně v zákonech těchto. Tomuto názoru svědčí i celý obsah jmenovaných zák. (srovn. §§ 1, 4, 5, 6, 8, 9 a 10), které svou vnitřní strukturou dávají si povahu zvláštního zákona o hmotně právním postavení učitelek žen. ruč. prací a za takový byly i dříve všeobecně pokládány.
Je-li tomu tak, pak nelze dříve uvedenému ustanovení § 3 zák. z 3. června 1906 č. 47 z. z. dávati jiný význam a je jinak hodnotiti než jako odkaz na ona ustanovení zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. a zák. k němu vydaných, kterými upraven jest ostatní obsah právního a služebního poměru definitivních učitelů veř. škol národních, zbývající po vyloučení materielně právních předpisů. Pouze »ona« ustanovení měl zákonodárce na zřeteli v cit. § 3 a nelze tedy opačný názor žal. úřadu a zúčastněné strany srovnati se zákonem.
Ale také druhá složka práv. závěru nař. rozhodnutí, která jest výslednicí výkladu § 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. o právních svazcích učitelstva na veřejných školách obecných a měšťanských, nemá pro sebe zákona, o nějž se opříti snaží.
Článek I. § 1 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. dělí učitele na veř. školách obecných a měšťanských na Moravě, vyjímajíc učitele náboženství se stálými platy a učitelky ženských ručních prací za účelem výměry jich služebních příjmů
a) na řídící učitele (řídící učitelky) a učitele (učitelky) na školách obecných,
b) na ředitele (ředitelky) a učitele (učitelky) na školách měšťanských.
Ustanovení § 8 jest pak včleněno organicky do oné části zákona, která mluví o nároku těchto osob učitelských na byt, náhradu bytného a na příbytečné (§§ 7—9) a musí proto podle všeobecných pravidel vykládacích čteno a vykládáno býti ve vzájemné souvislosti s předpisy ostatními.
V § 7 stanoví zákon, že definitivní ředitelé škol měšťanských a definitivní řídící učitelé obecných škol mají právo na byt určité velikosti a že nemůže-li jim takový byt býti zjednán, náleží jim od školní obce náhrada bytného, která se co do své výše řídí počtem obyvatelstva v obci usídleného. Učitelé pověření na výpomoc dočasným řízením obecné nebo měšťanské školy nemají nároku na byt, případně na náhradu bytného. A § 8 káže, že oněm učitelům na obecných a měšťanských školách, kteří nemají nároku na byt aneb náhradu bytného dle § 7, náleží příbytečné, jež se stupňuje dle toho, jedná-li se o ženaté učitele, případně o svobodné učitele a učitelky a dle velikosti místa školy.
Že příbytečné tvoří součást služebních příjmů, nemůže býti po názoru nss-u hrubě bráno v pochybnost a sluší tudíž vycházeti při zodpovědění otázky, kterým osobám učitelským zákon sám nárok na ně zaručiti chtěl, z nahoře uvedeného ustanovení čl. I, § 1, jež k vůli výměře služebních příjmů přesně vymezuje okruh osob učitelských na veř. školách obecných a měšťanských, jichž se další ustanovení jeho o příjmech týkati mají. Z toho okruhu osob vyloučil však zákon hned úvodními svými slovy učitelky ženských ručních prací a projevil tím způsobem nade vši pochybnost zřetelným, že není jeho vůlí, aby tato kategorie učitelstva přicházela v počet při výměře služebních příjmů tímto zákonem upravovaných.
Za tohoto zákonného stavu může předpisům §§ 7 a 8 zák. z 15. září 1914 č. 48 z. z. rozuměno býti jenom v tom smyslu, že se v nich souhlasně s dělítkem vyřčeným v čl. I § 1 cit. zák. staví proti sobě na jedné straně definitivní ředitelé (řiditelky) škol měšťanských a definitivní řídící učitelé (řídící učitelky) a na druhé straně ostatní učitelé škol obecných a měšťanských, kteří z úpravy příjmové, předeslanými normami zák. z 15. září 1914 č. 48 z. z. pro Moravu poskytované, vyloučeni nebyli. Těmito však učitelky ženských ručních prací na Moravě — jak shora dovozeno — nesporně nejsou a nelze je tedy zahrnovati pod pojem »oněch učitelů na obecných a měšťanských školách«, kterým § 8 dříve cit. zák. přiznal nárok na příbytečné.
Že tento výklad zákona odpovídá i úmyslu zákonodárcově, plyne také ze srovnání různosti požitkových soustav obou kategorií učitelských osob, jak uloženy byly zákonodárcem do obou zákonů.
Kdežto soustava požitková učitelstva škol národních ve formě, jaké doznala zákonem z 15. července 1914 č. 48 z. z., skládá služební příjem literního učitele z několika, druhově různých prvků (služné, funkční přídavek, osobní přídavky, naturální byt, náhrada bytného a příbytečné) zná požitkový systém zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z. u učitelek ženských ručních prací toliko služné (remuneraci) a zvýšení služného resp. odškodné za cesty jako služební příjem jejich. Honoruje tedy zákonodárce služební úkony obou dříve zmíněných kategorií učitelských sil různě a to jak co do výše příjmů, tak i co do způsobu odměn a nelze po názoru nss-u — nemá-li soustava zákona doznati újmy — bez výslovného positivního předpisu zákona, přenášeti nějaký druh odměny za služební úkon zavedený zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. pro učitele literní, na učitelky žen. ruč. prací.
Nelze-Ii však na sporný případ použíti ustanovení §u 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z., pak padá i druhý svrchu vzpomenutý pilíř argumentace žal. úřadu, a zbývá jenom ještě zabývati se oněmi vývody nař. rozhodnutí a odvodního spisu súčastněné strany, které tkví svou podstatou v důvodové zprávě k oběma shora uvedeným zákonům.
Nss setrvává ve příčině této otázky i v přítomném sporu na právním názoru ustálené své judikatury, že pro výklad zákona je rozhodným jediné to, co zákonodárce jako svoji vůli v zákoně projevil a že není možno přihlédnouti k motivům, které v tomto projevu výrazu nedošly a jichž také podle pravidel interpretačních z něho vyčísti nelze. Ostatně lze v motivech k shora řečeným zákonům nalézti opory pro oba sporné názory, a nemohou motivy ty již proto brány býti na potaz při luštění jádra dnešního sporu.
Ze všech těchto důvodů dospěl nss k názoru, že učitelka ručních prací na Moravě neměla za účinnosti zák. z 3. června 1906 č. 47 ve znění zák. z 15. července 1914 č. 52 z. z. o úpravě právních poměrů učitelek ženských ručních prací na veř. školách obecných a měšťanských práv- ního nároku na příbytečné ve smyslu §u 8 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z.

Citace:

č. 4005. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 566-570.